Nemá žádné básnické vzory

řekla

jsem sama sebou

nepotřebuji vzory

nejsem epigon 

nepotřebuji vzory

nechci od nikoho opisovat!

Bylo hezké letní dopoledne, a lidé se líně procházeli po nábřeží zcela bez zájmu o své bytí

a ona na mě křičela (ne doslovně, samozřejmě)

Jsem originál! Jsem origïnál! Chápeš to? Nepotřebuji vzory, jsem originál!

(Zamyšleně jsem si strčil prst do cocacoly ve skleničke přede mnou, i když je to nehygienické)

Jsi jenom kýč

(chtělo se mi řvát)

Jsi jenom kýč!

Každý velký básník

měl svůj vzor

a chtěl být lepší jak on

co chceš ty?

Chceš být lepší jak nic

a k tomu stačí hodně málo

vlastně nic

nikam to nedotáhneš

skončila jsi, básnířko.

(jenom jsem se ztěžka zeptal)

A jak víš, že jsi originál,

když neznáš žádného velkého básníka?

To jsem neřekla!

(Blbče! Blbče! křičela by)

řekla jsem, že žádného  nemám za vzor

ne, že žádného neznám.

(huso! huso! křičel bych)

A tak řekni nějakého, seňorito.

(jen se zamyslela a řekla)

Seifert, Neruda a Mácha !

(smál¨bych se)

který Neruda?

(ty jsi ale hloupý, řekla by)

Který asi ? Ten z Malé strany.    

(vysmál bych se jí. Ale že s ní zrovna chodím, tak asi nic)

Svět je přeplněný básnířkami bez vzorů, vědomostí a hlavně talentu

(hlavně že ty jsi druhý Ferlinghetti, řekli mi by)