Cely zakladny vzorec zivota a sveta spociva v protikladoch.

Usecka reality s opacnymi koncami na principe duality

Škála moznosti medzi protikladmi a je to co dava vyznam rozmanitosti

Autorka zde operuje dobře známými pojmy o protikladech. Její model, kdy popisuje svět jako skutečnost, vymezenou protiklady je milá, je ale otázkou zda dostačující. 

„Keby nebolo nestastia, neslo by definovat stastie ktore by stratilo vyznam“

Tato věta jakoby potvrzovala tuto autorčinu tezi. Jistě štěstí si dokážeme vybavit jako opak neštěstí a naopak. Jenomže právě tady je potřeba hlubšího zamyšlení. Jde o samotný obsah pojmů štěstí a neštěstí. Bez znalosti obsahu je nám samotný vztah negace k ničemu. Je logické spíše vymezit štěstí. 

Štěstí můžeme kupříkladu myslet jako stav, kdy člověk má vše potřebné a nic, co mu prospívá, nepostrádá. Neštěstí je pak možno definovat jako privaci nějakého prvku potřebného k optimálního životu. Samozřejmě je to zjednodušené, ale snad to postačí. Ještě jednodušeji řečeno, štěstí je optimální stav. Aby existovalo štěstí, není potřeba tento stav ztratit, nebo si uvědomovat jeho opak. Existence tohoto stavu neztrácí smysl bez jeho opaku. Privace přece nedefinuje plnost. Je to trošku podobné jako tvrdit, že můžu mít dvě ruce, pouze v případě, že poznám bezrukého člověka.

Pod pojmom zivot-svet si predstavujem sucet vsetkych tychto opacnych velicin hmoty priestoru prirody zmyslov a prezivani ci pocitov.

Já bych spíše svět chápal jako sumu jsoucen, nikoli jako součet protikladů. Podle mého je protiklad často pouhou privací jsoucího, nikoli jsoucí jako takové. Vezměte kupříkladu zdraví a nemoc. Jsou to jistě protiklady, ale oba vyžadují nositele. Jinými slovy není zdraví či nemoc bez toho, kdo je může vlastnit. Ale to podstatné je, že se jedná o protiklad akcidentů. Samotná podstata, které je nosí protiklad nemá. Neexistuje kupříkladu nečlověk. Existují pouze jsoucna jiného druhu, než je člověk.

Vsetko naokolo je dosledkom rozneho vytvorenia „rohu“ zo škaly sortimentu moznosti ktore su pritomne na usecke od kladu po zapor, od podlahy po strop, bocnej steny po druhu... zivota po smrt...

Přiznám se, že této části naprosto nerozumím.

Protiklady vlastne udavaju najkrajnejsie moznosti, cize udavaju hranice ktore v hmote a prislusnom zivote nemozno prekrocit..Vzorec ktory som skopala vlastne (ked domyslime priestorovost) ma gulaty tvar.. Podobny planetam ktore kruzia okolo inych..Pohyb v kruhu je znazornenie nekonecna, aj ked sa opakujeme cesta ide stale dopredu bez hranice...Rovnako ako nenajdeme koniec na lopte ci na svete, je moj gulaty vzorec tiez trochu odrazom neustaleho kolobehu. Da Vinciho vitruov muz je tiez znazorneny v kruhu, s dvojnasobkom koncatin /dualita?) zato ukoncenim len v tej hranici aby kruh bol dokonaly..

První věta mi přijde problematická. Podle mého hranice nepřekročitelného pro člověka udává jeho podstata. Existuje jistě mnoho stavů a jejich protikladů, o kterých nemáme tušení. Nicméně je to právě lidství, které vymezuje náš akční rádius ve světě a samozřejmě nějaké omezující jevy, které mohou a nemusí existovat.

Bod v strede -0

Kebyze za neutralny bod berieme stred gulateho vzorca, tak dostaneme bod z ktoreho vlastne mohlo vsetko vzniknut postupnym rozpinanim....(velky tresk bol tusim podobneho principu)

Ale ak vsetko malo kdesi zaciatok, ako mozme hovorit o nekonecnosti ked ta by mala byt minulostou aj buducnostou... Takze nekonecno je pojem ktory nemoze nikto pocas zivota potvrdit pretoze videl a poznal len nieco co sa mu zda nekonecne.. (ako cakanie na widlibus v snehovej kalamite

Zde je představena zajímá kosmologická koncepce. Bohužel těžko lze ověřit existenci uváděného bodu 0, vzhledem k výše zmíněnému. Velmi cenná je ale reflexe času v druhém odstavci. Autorka se správně pozastavila nad problematikou jeho nekonečnosti.

Byt ci prežit

Nesputana volnost v ramci moznosti otvara vsetky dvere poznani v palaci zivota...

Autorka správně vystihla, že bez možnosti není uskutečnění.  V dalších odstavcích se zaměřila na důsledky nevyužití možností.

Nevedomost co je volnost , ktora moze spravit zo zivota jedinecnu skusenost mimo večnost a nie upätost a masovost, ktora sposobuje samu blbost –od vojen po atentaty ci nicenie sa zabvistou ...

Obmedzenia a ploty nepostavene zivotom ale spolocnostou, ako aj nehorazne lipnutie na zivote nedovoluje uvolnit puta slobode, s ktorou uz nieje clovek podriadeny nijakemu nazoru ci blbosti v ktorej vsetci beru vsetko smrtelne vazne“ hrabu ako skrecky za kazdu cenu a miesto objavovania seba sameho len riesia inych.. Ci uz ako idealy alebo ich odcudzuju ci zavidia, miesto poznania v sebe samom a zaujmu len o tych na ktorych im zalezi a vazenia si ich bez potreby kritizovat ci opakovat...