IV.
Vítr si pohrával s větvemi stromů. Stromy plakaly. Olizovaly vlastní krev. Jednomu blesk vyhřezl střeva. Neplakal. Nebe tesknilo pro mrtvé. Mrtvou. Kapka krve se zaperlila na posekaném trávníku. Posekaný trávník je základ. Nevěděl, proč zemřela. Jediné, co věděl, jediné, co ho tížilo, byla nečekaná ztráta oběti. Zmizení trpitelky. Strhávalo ho to k zemi. Co bude? Jak? Copak může najít lepší objekt své lásky? Odsouzen k onanii. Fuj! Pokládal za samozřejmost zabodávat svůj dráp do bělostných prsou, dětinsky si pohrávat s jejím pohlavím...
Ztratil se v Lásce. Pomalu přestával doufat, že ji kdy najde. Tu pravou oběť pro své hry. Nepředpokládal smrt. Ta se tam vetřela. Co od něj chce? Musí platit. Ale proč? Nevěděl, že ubližuje. Nevěděl to. Bylo to poprvé. Proč se tam vetřela ta smrt. A proč vůbec hledal nějakou zkurvenou lásku! Nikdo ho nemůže obviňovat z toho, že to tak chtěl. To ví jen on. Občas... občas si představoval její smrt. Utápěl se ve své vlastní lítosti. Vždycky ho to rozbrečelo. Dojemné představy. Představoval si, že je mrtvá, nemůže ho vidět... ha ha... bylo mu jí líto, ale chtěl to. Ano. To by bylo vykoupení. Poslední zámek otevřen. Dveře dokořán. Rekviem. Růže nesou rakev. Svoji vlastní rakev. Ohýbají se pod tíhou dřeva... panebože chtěl to. Nikdo to neví. Nestydí se za to. Ale když to konečně přišlo, neví, co s tím. Představoval si to jinak. Nikdo ho v té očekávané sebelítosti nepodporuje. Hajzlové! Kdyby se to tak stalo jim. On by jim trochu té lítosti určitě dopřál. Alespoň měsíc. To není málo. Měsíc nekonečné bolesti. Měsíc lásky.
Ke konci to už nešlo. Chtěl změnit objekt svých zvrácených vášní? Snad. Neudělal to. Měl strach? Ne! Proč by měl mít strach. Byl jen trochu podlej. Kdyby se s ní rozešel on, přišel by o svou lítost. A oni mu jí teď odpírají. Hajzlové! Kdyby se to... Když mu to řekla, nevěděl co dál. Jak může oběť sama utéct katovi? Prokoukla ho? Asi nehledala. Ženská. Vniveč přišly všechny verše, kterýma zakrýval sebe sama. Obalil jimi celé její tělo, celou duši. Už nepoletovala po neznámých stezkách. Udělal ji. Tak proč?
Déšť otloukal prosklená okna krematoria. Odporný neosobní sál krvežíznivě přihlížející obřadu. Taky se mu to líbilo. Nějaký najatý kašpar na malém stupínku před rakví. Masochista. Otravuje ho to. Samovolně ničí už tak slabou auru bolesti. Svině! Dělá z toho divadlo. Ale to je jeho obřad. Čekal na něj dost dlouho a nějakej smrad mu ho teď za prachy posílá do prdele. Okolo rakve poletují mouchy. Chtěly by zřejmě nakousnout tvář zemřelé. Jak asi vypadá? Už zaživa byla strašně bledá. To ho vzrušovalo. Chodil s mrtvolou. Pár lidí mu ji závidělo. Nevěděli, o čem mluví. Občas sám netušil, kdo je vlastně oběť. Chytal se do svých pastí. Jak asi teď vypadá. Co se s ní stalo. Už mu nikdy nebude nic vyčítat. Mouchy stále krouží nad rakví. Jedna se utopila v záplavě růží. Rekviem. Květiny vzdychaly. Jejich nářek přehlušoval to trapné plkání. Slyšel ho zřetelně. Nařídil jim to. Alespoň růže ho nezklamaly. Byl tu sám. Nikdo z jeho známých nepřišel. Nikoho neznal. Byl sám. Okrádají ho o tu špetku lítosti. Nenechají mu nic. Proč nikdo nepřišel. Nevěděli to? Snad. Ještě by na něj mohlo něco zbýt. Rakev pomalu klesá. Oheň spaluje truchlící strop sálu. Klesá k výšinám. Za chvíli z ní zbyde jen řeřavící hromádka popelu a pár vajglů startek. To je veselé. Člověk umírá, aby ho i po smrti ponížili. Rakev už není skoro vidět. Mouchy ji věrně následují o patro níž. Stále doufají. Přeje jim to. Závidí. Rakev zmizela. Někdo mu tiskne ruku. Nezná ho. Nikoho tu nezná. Sára zemřela a on tu nikoho nezná. Zkurvenej svět! Teď je u něj nějaká bába. Zápach staroby. Říká něco o lítosti.
Je hodná. Ví, po čem prahne, co se od ní čeká. Je to dnes její třetí. Je sama, zemře sama. Nikdo po ní ani nevzdechne. Ví to. Škodolibě se usmívá. „Taková mladá byla, chudinka...“ Sakra a co on. Zase se to zvrhlo. Proč litujou mrtvolu? Ta to už nepotřebuje. On je tady a potřebuje to. Aby se očistil. Možná i proto, aby přežil.
Chybí mu...
X X X
Pokoj.
Knihy, sošky, televize... odpovědi. Týden po pohřbu. Už celý týden nevěděl, co dělat. Zapomněl to. Mít prachy, šel by za děvkama. Neměl je. Neměl nic. Jen svou touhu, svou vášeň. Nesesmilníš! Za děvkama. Sen. Tělo potřebovalo lásku. I za peníze. Tělu je to jedno. Nepozná nic. Tři tisíce k uchopení. Tři tisíce k návratu. Tři tisíce... Zůstal sám s nenasytným tělem. To tělo bylo cizí. Nechápalo, co chce. Vzpínalo se jakékoli myšlence. Ležel. Odsouzen k onanii. Fuj! Mučit sám sebe. Možná to byla cesta. Milovat sám sebe, mrdat sám sebe... trpět za sebe. Ale kde je radost? Kde je požitek z krve a sténání? Ten se ztratil. Kde je vražedný pohled kvetoucího přirození? Dlaň místo kundy. Představy a zaříkání. Pohledy nasáklé vášní a touhou. Pohledy prosakující vzpomínkami, čekáním. Čekáním na cokoli.
Metro.
Dav. Spousta žen. Spousta obětí. Nahé a bezbranné. Bičoval je představami. Všechny byly zadarmo. Stál tam a čichal. Cítil vůni jemného a příjemného potu vyholených podpaží, vyholených pohlaví. Usmívaly se na něj. Drásaly tělo, vytrhávaly maso kousek po kousku, pojídajíce ho za rouškou vlahých stehen. Některé to dělaly. Pozoroval je kradmým, lačným pohledem. Touhy se navrátily. Našly cestu ke svému živiteli. Opět se ponoří. Už to ani neočekával. Lítost ho už omrzela. Zklamala ho. Nikdo mu ji nechtěl dopřát. Teď na ně vyzrál. Zakousne se do toho šťavnatého přirození, do těch bělostných prsou plných vražedné mízy. Nevysychatelný pramen. Někdo ho hladí po poklopci. Tělo se odtrhlo. Opustilo ho, zradilo. Pomočil se. Vzrušení ho ovládlo. Pryč s lítostí. Perly moči stékaly tiše po zlatém hávu noci. Probouzely krásu v očích hvězd. Řeřavících očí vhozených do mlčení nepoznaného. Pták proplul vlastním zrakem. Lítost zklamala. Už ji nepotřeboval! Láska si ho našla. Neunikne jí. Nemůže ji oklamat. Růže nesou ztrouchnivělou rakev. Ohýbají se pod tíhou dřeva... Rozšklebená stehna žen. Pot. Krásná, neutuchající vůně. Krev stéká opět do nitra těla. Vrací se. Začarovaná, odporná, vzrušující. Rubíny puklé mrazivou vášní. Vášeň převzala kontrolu i nad ztraceným tělem. Zjevuje se mu ona. Pot. Sára ho nechtěla pustit. Nechtěla se ho vzdát. Vzala na sebe jeho roli. Umíral díky vlastní zbrani. Zabil ji. Ha ha. Nemůže mu už ublížit. Do prdele ale ona to dělá. „Táhni, svině. Zmiz z mýho zkurvenýho života. Ty děvko zasraná...“ Řval do ticha, protínaného pravidelnými nárazy metra na kolejnice. Klap klap, klap klap... Všichni na něj civí jako na debila. Jedna stará paní křičí, druhá mu sprostě nadává. Teprve teď vidí proč. Zastrkuje zmodralý pyj do kalhot a utírá si zasemeněnou dlaň do růžového kostýmku křičící paní. „Drž už konečně hubu, ty krávo!“
Vystupuje. Chtivé, pohrdlivé, rozhořčené, nadšené pohledy cestujících ho spalují ještě na schodech. Zapaluje si cigaretu. Je sám. Vstupuje do chrámu světla... je sám... je mu dvacet dva... paprsky dne, dlaně života ho hladí po tváři... má strach... má ještě celý život...
|