V jádru srdce dobrodruh, od mládí byl tenhle kluk. Kdo však mohl tušit, že to s jeho sportovními výlevy dojde až takhle daleko? Hydromaniak, H2O šílenec a nevím jak dál, bych měla nazvat svého, vodou zaujatého, otce. Opravdu nevím, kolik vodních sportů ještě nezkusil, mnoho jich ale vskutku není. Celá naše rodina, chtíc stát pevně nohama na zemi, vždy uštěpačně s ironickým úsměvem sleduje tátovo vodní drama.
Myslím, že celé to začalo koupí surfu. Táhlo mi tenkrát na pět let a s obtíží jsem dala dohromady rozumnou větu.
V nejbližším možném volném dnu jsme se vydali na Vranovskou přehradu, já s bratrem mačkajíc se s prknem na zadním sedadle, otec s vysokým sebevědomím. Jaká hrůza mě tenkrát provázela, když se táta snažil pomocí surfu utopit. Tehdy jsme s bráchou měli vskutku dobrý důvod řvát na tátu:"Tatínku vrať se nám, my už budeme hodní!!"
Za pár let i on pochopil, že s ním surf prostě nepojede.
Další výkvět šílenosti se uskutečnil v mých čtrnácti letech. To jsme s mámou musely povinně sjíždět řeku. Po půl hodinovém poučování o správném držení těla a vodáckém pozdravu, nás táta posadil do kanoe a my již neměly cesty k úniku. Neco přes dvě hodiny jsme pluli po klidné vodě a já začínala věřit, že na sjíždění řeky nic není. Vždy, když jsme nekoho míjeli, museli jsme řádně pozdravit vodáckým "ahoj", aby měl táta radost, že zapadá mezi zaběhnuté vodáky.
No a tak jsme pluli, já apaticky přehlížela spadané stromy, když v tom mě z transu probral šílený jekot naší lodní sirény (pro upřesnění jedná se o mámu). Máma vstala hbitěji, než při výprodeji hypermarketových kuřat a začala otrhávat listí se snahou zastavit kanoi mířící k peřejím. Lépe řečeno, uplatňovala pořekadlo, že tonoucí se stébla chytá. Pozorujíc mámino úsilí připravit strom na zimu, museli náhodní chodci na břehu ironicky poznamenat:
"Á, tady někdo trhá byliny!" Nechápu, proč se nesmála.
Prostě nebylo bytí, nad mámino vití, muselo se jí vyhovět a zastavit u břehu. Já s tátou pak tři mírné peřeje sjela, pozorujíc v jeho očích zármutek, že ani tento sport nebude pro celou rodinu.
Zármutek ostatně rychle přešel a otec si pronajal plachetnici. Opravdu vrchol všeho.
Naše následující dovolená byla v Polských Mazurech. Hned od začátku bylo jasné, že nám počasí přát nebude a taky se tak stalo. Když už jsme konečně dojeli do přístavu, vyzvedli si pronajatou plachetnici a vypluli majíc dojem, že všechny kotvy a lana jsou pryč, začal se táta divit tahu motoru. "Jede nějak pomalu, nemyslíš?" Jela, i se zapomenutou kotvou na přídi. Když jsem vytáhla něco podobné kotvě s deseti kýbly řasy, měl táta nutkání umývat zašpiněnou loď. No neztratil lodní kýbl ve vodě?!
Po jakémsi prvotním trapasu to šlo čím dál hůř.
Máma, alias lodní siréna, bezpečně hlásila vše, jevící se v jejích očích nebezpečím. Jednou po zhlédnutí menších vln, dosahujících asi jednoho metru, zajela s rychlostí rakety do podpalubí, odkud zoufale vyhlížela nejbližší místo k zakotvení. Když už viděla naši naději na záchranu v nedohlednu, začala přemýšlet o vhodné záchranné akci. "Jak je to daleko k pevnině?!", ptala se. "Asi dvě stě metrů", odpověděla jsem. "No dobře, ale kterým směrem?" - "Dolů", vtipně jsem poznamenala. Opět se vtipu nesmála.
Nakonec i tato dovolená skončila máminou rezignací a brzkým návratem domů.
"Na loď mě už nikdo nedostane!", prohlašuje hrdě dodnes. A táta? Naposled svůj nezkrotný elán ukojil v Chorvatsku, na Parasailingu. Od Rijeky po Dubrovník bylo slyšet jeho blaženého řevu. Ještě že letěl sám.
Po dlouho očekávaném zimním odpočinku, kdy jakékoliv kapalné skupenství před tátou hrůzou zamrzá, se nás opět snaží zvábit na další dobrodružný výlet plný hrdinství, odvahy a máminých vykřičených hlasivek.