Ležela jsem s horečkou a promítala si poslední noc...
Co se to se mnou děje? Co to všecno znamená? Je to kvůli tomuto místu? Vím, je tu chladno, až nenormální chladno a ty podivné obrázky na stěnách... nemusím se na ně dívat a jde mi mráz po zádech. Ty obrázky jsou jako děsivá vzpomínka na tu nejtemnější noční můru. Zajímavé, kreslila jsem je já! Ale proč by moje nejmilejší místo v tomto prokletém domě mělo za následek noční můry? Tak, tím se dostávám k jádru věci.
Každý den prožívám s těmi nejtěžšími depresemi, co se mi bude zase večer zdát? Večer se snažím co nejvíce oddálit, ale času poroučet nejde. Denně ulehám co nejpozději, snažím se probdít celé noci, bohužel marně.
Napadla mě už spousta myšlenek jak zabránit spánku, jednou jsem si přilepila víčka k obočí, to abych nemohla zavřít oči, brala různé léky, dala si pod ruku svíci, která mě popálila pokaždé, když jsem usnula.
Mohla bych jmenovat celé hodiny, jenže ani jeden, opravdu ani jeden nápad nezabral. Když jsem si přilepila víčka, časem lepící páska povolila a já opět mohla v poklidu snít své noční můry, nebo když jsem měla pod rukou svíci, stejně jsem usnula a plamen prostě tipla rukou.
Každý den se probouzím s myšlenkou, že je první den zbytku života, kéž by už nastal ten konec, bylo by to, to nejkrásnější vysvobození od těch zatracených snů.
Toto nejsou noční můry jako se zdají ostatním, nikdy nevím jak je popsat, jsou prostě jiné - tak živé! V mých snech jsem vždy na tom stejném místě, na místě kde jsem určitě v životě nebyla.
Začne to tím, že mě dva muži vedou do jakési místnosti a začnou s tím odporným rituálem. Pomalu mi odřezávají části těla, hezky kousek po kousku. Začnou kůží a končí srdcem. Celé se to odehrává v nějakém sklepě, je tam tma, jediné světlo vydává pět loučí seřazených do pentagramu. Stropem prorůstají kořeny s podivným zápachem hniloby a v celé místnosti je kouř z kadidla. Uprostřed je velký kamenný stůl s koženými pouty a vedle menší stolek na kterém leží obřadní dýky...
Pohublý muž v černé kápi začíná přebírat nože, ale ne - už to celé začíná znovu! Divné, nezavázali mi oči?! Tak jsem se poprvé rozhlédla... najednou přišel ten největší šok! Okolo mě stojí lidé! Začnu křičet bolestí, ten muž v kápi mi zabodl malý nůž do nohy a postupně mi odřezává kůži. A lidé se stále dívají. Proč mi proboha nikdo nepomůže? Než omdlím bolestí, spatřím jak jedna žena neuhlídala své dítě, které odvrátilo tvář. Vzápětí na to, ho dva muži odvádí do boční místnosti. Pohlédnu na matku dítěte, v očích nemá ani kapku soucitu, něhy, nebo lítosti, jenom se tak divně kývá, vlastně se tak divně kývají všichni, jakoby chtěli omdlít, snad se i usmívají...
Křečovitě cení zuby, ve tváři má každý z nich výraz toho odporného strachu, bojí se, bojí se o své životy, tak jako já. Vzpomenu si na to dítě, nevím jistě jestli jsem slyšela jeho křik, protože ihend poté omdlévám.
Probouzím se, je krásné ticho. Jediné so vnímám, jsou kapky vody, které se se zvoněním odrážejí od země. Koněčně ten sen skončil, říkám si, ale vzápětí nato si začínám uvědomovat tvrdou realitu.
Chlad, kamenný stůl, kouř z kadidla a ten hnilobný zápach.
A nakonec přichází bolest, ta neuvěřitelná bolest! Každý nerv v mém těle se začíná probouzet. Drogy, které mi předtím dali, už pozvolna zrácí svůj účinnek a já začínám cítit, že se můj konec nenávratně blíží. Snažím se otevřít oči. Marně, levé oko je nenávratně pryč. Pravé mám zas plné krve, ale po chvíli se mi zrak zaostřuje. Že jsem raději ty oči (to oko) nenechala zavřené.
Než znovu a doufám, že naposled omdlím, stačím zaznamenat, že nemám ani jedno chodidlo, jsem celá svlečená z kůže a z pravé ruky mi zbyli jen kosti. A okolo mě jsou stále lidé a stále se tak nejistě usmívají... chci zemřít!
Teprve nyní se probouzím. Matka zděšeně vletěla do pokoje. "Jano, co se děje?! Proč křičíš?!, vyhrkne na mě. No jo, někdy se člověk vzbudí vlastním křikem.
Celá zpocená se zvedám z postele, zase ty prokletý záda.
Pokaždé, co se mi zdají tyto sny mě bolí záda, jako bych opravdu ležela na tom tvrdém kamenném stole. Naštěstí nemám odřezenou kůži! S bolestí jsem si lehla a snažila se narovnat záda, pořád se musím kontrolovat. Když si vysvlékám pyžamo, jako úder blesku mnou proběhne myšlenka. Neměla jsem to pyžamo v tom snu na sobě? Nemá náhodou nějakou souvislost to, že jsou ty sny stále horší a mě je v tu chvíli po probuzení pokaždé víc hůř? Je snad možné, že jsou ty sny, nějakým odrazem skutečnosti? Záda mě bolí jako bych tam opravdu ležela a bolí mě i části těla které mi chyběly. Když mám v tom snu pyžamo, mohla bych tam přenést i nějakou zbraň, třeba nůž - ten je malý. Moc to nedává smysl, ale já udělám cokoliv jen abych se těch snů zbavila. Tak jsem šla poprvé dobrovolně spát...
Dva muži s neuvěřitelně velkými svaly a pevným stiskem mě chytli pod paží. Zase to celé začíná. Ten zápach, kouř z kadidla a kořeny šlehající do tváře... to snad není možné! Do ruky mě příjemně studí chladná vášeň oceli malého nože. Ale jak se mám vyprostit ze sevření těch dvou goril?
Začínám sebou cukat a vzpírat se jako nikdy předtím, světlo záchrany mě vede kupředu a dodává sílu, ale bezvýsledně. Jediné, co mě zachránilo, byla jejich nepozornost. Když mi přivazovali ruce, nevšimli si nože... a já si potají řezala pouta svobody.
Musím čekat, čekat na tu pravou chvíli, na ten zlom nepozornosti a pak... co vlastně bude pak? Kam se schovám, kam uteču?
Nastalo ticho, dokonce i ta voda přestala kapat. Už přichází, přichází můž v kápi a začne se nade mnou sklánět...
Teď!! Vše se odehrává ve zlomku sekundy. Z malé ustrašené holčičky se náhle stává stroj na zabíjení, proč jen se nikdo nebrání? Proč jen mlčky stojí a zírají? Co jejich hrdost?
Nakonec s výrazem tupějším než svícen, kterým mě jedna z těch goril praštila po hlavě, klesám dolů.
Ale já se neprobudila na tom kamenném stole, jsem v úplně jiné místnosti a přede mnou stojí pět mužů, každý z nich má tmavou kápi a ten stejný výraz, jako z nějakého masochisticko-psychologického thilleru!
Jeden z nich (ten nejstarší) přistoupil...
Máš být vyvolená, jen ty znáš deset hesel a my se o tom neměli nikdy dozvědět. Ale víme to a dokonce díky tobě známe i ty hesla, ani nevíš jak jsi nám pomohla.
Ukázala jsi svoji vnitřní sílu, proto jsme tě nezabili, tvoje zlo se vydralo z nitra a ukázalo se být velice mocné a silné. Kdo je vyvolený má mít krásný život, podívej se jak máš krásný život, jak ti ho velká rada zařídila...
Jsi špína a vyvrhel na okraji společnosti, to je podle nich krása života? Žít v prachu a bídě?
Nepatříš mezi ty ubožáky jsi jedna z nás, je v tobě zlo - ne! Ty jsi zlo!!
Tak se ze mě pomalu stává jedna z nich, no a co? Mají pravdu, co je to za život? Můj život je černější než černo. Mám být věčnou loutkou velké rady?
Až teď mi všechno dochází.
Jeden čas byl druhý svět uzavřen a zlo chodilo po světě, aby se učilo od dobra. Kdo je jednou zlý nemůže se polepšit a tak zlo začalo využívat této situace a navádělo lidi k jejich zvykům. A lidé začali (snad i dobrovolně) podléhat. Toho si pochopitelně všimla velká rada a zlo se muselo vrátit do své země. Ale protože se musí nechat i nepříteli nějaká šance na záchranu, vytvořila velká rada klíč tvořený z deseti hesel. Právě těch deset hesel tvořily názvy mých obrázků. (Z jistých důvodů vám nemohu napsat jak zněly). Zlo se nyní vrátilo a udeřilo velmi tvrdě.
Teprve teď jsem všechno pochopila. Ty sny! To nebyl žádný rituální obřad, ale mučení, pouhé mučení, strana zla chtěla znát ty hesla. Proto mě vždy bolely záda, kůži a ostatní části těla jsem po probuzení měla na sobě jen proto, abych mohla znovu usnout. A ti podivní lidé okolo stolu jsou unesené oběti, které zlo cvičí jako psy, dělá z nich bestie, jenž pak vypouští mezi nás.
Aby postupně ničili dobro.
Zlo se poučilo z chyb minulosti, už o sobě nedají vědět, vše probíhá velmi opatrně. Ta tolik mocná rada neví nic. Neví, že její čas je u konce. A už vůbec netuší (z čehož mám největší radost), že se vyvolená dala na stranu zla.
Zlo je tak krásné, cítím se volná, konečně se nemusím podřizovat rozhodnutím velké rady. Mohu sama dávat i brát, sama být svým pánem a sama sobě poroučet.
Nikdy bych se nechtěla do světa údajného dobra (ve skutečnosti je to země prolezlá špínou a nemocemi, tyranií a nadvládou velké rady) vrátit, ale to je jediné co musím, jít tam a dobro ničit a to já udělám ráda. Ach jaká to slast osudu.
Tak jsem zase tady, nemám už nic společného s rodinou, mým pokojem a těmi pitomými obrázky, o kerých jsem si kdysi myslela, že jsou strašidelné. Nedokážu už cítit jako dřív. Procházím přelidněnými ulicemi jako předtím, ale přesto je to jiné. Nikdo netuší, co jsem prožila, neví co si nosím uvnitř. Nikdo neví co se děje, nebo co se bude dít a nikdy se to nedoví, o to se už sama postarám.
Na chvíli se zastavím a porozhlédnu se. Jsou to jen lidi a každý má v sobě zlo, skryté hluboko v duši, zaryté pod kůží a nikdy se zlo nepustí, bude v nás celá staletí. Nikdo o něm neví, každý vidí co vidět chce.
A ten, kdo tvrdí, že v něm zlo není, je jím nejvíce prolezlý. Kdyby se kdokoliv sebemíň porozhlédnul, spatřil by vše - strach, zlobu, nenávist, ochotu zabíjet a chuť po pomstě. Střežte se svých snů, nikdy nevíte co vás v nich potká.
Osud a ironie by si mohli potřást rukou.
Tak jdu dál městem plným ubožáků, já a zlo, které se dostalo na povrch.
Čas ubíhá a roky plynou. Začátky mají své konce a tak jednou určitě skončí svět dobra i zla, skončíme mi i naše hříšné potomstvo. Naše činy budou vykládány jako pověsti, mýty, pohádky a nakonec budou zapomenuty. A nebude nikdo a nic, co by mohlo rozhodnout, zda bylo lepší dobro, nebo zlo.