|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Emigrace
cast prvni
Venovano za zasluhy o kulturniho vdelani Cechu,
panu Rostovi Hedvickovi, byvalymu emigrantovi.
Rozhodl jsem se ve Vidni, ze budu emigrovat. Jiz po druhe. Vsechno prodat a zmizet z Vidne, ktera byla v ceske komunite stejne ruda, jako prava ceska komunita v Cechach.
S prodanim nebyli potize, Svata Karasek vsechno bere. Nevzal, protoze prijal nabidku evangiliku ze Svycarska, kam pozdeji odesel. Mohl jsem si prakticky vybrat vsechny zeme, ktere podepsali Zenevskou konvenci. Do Argentiny se mi nechtelo a jak se ukazalo pozdeji,
dobre jsem udelal, protoze kdyz jsem delal pridavace po mem priletu do Sydney italske parte
zedniku, kteri pri valce mezi Angliji a Argentinou fandili Argentine, ja se radoval s potopeni
argenticke lodi s pulkou argenticke armady. Kanada, muj zivotni sen, krasna priroda, snih, hokej neprichazela v uvahu. O jejich nevyhodach jsem slysel od jednoho Cecha, ktery se z Kanady vratil do Rakouska. On rikal: Lesy, podle toho kde, vetsinou v lese nemuzes otevrit hubu, hned ji mas plnou komaru a v zime zmrznes. Zima me odradila. V te dobe, Robert a Eva Witmanovi meli podanou zadost o pristehovani do Australie. Probral jsem moznosti odletet na druhou stranu zemekoule s Eugenem Brikciusem a Honzou Safrankem. A pak se delo neco,
cemu do dneska nerozumim. V pondeli sel se mnou Evzen coby muj tlumocnik na Australskou ambasadu ve Vidni, dali mi papiry k vylpeni a nevim co jim Eugen rekl, proze v te do be jsem moc anglicky neumel, jen par slov z rodaku, vlastne jsem neumel nic. Zadost jsem v utery odnesl na ambasadu, ten samy den jsem dostal od nich telegram, ze mam nasledujici den interview, mel jsem dve, ve stredu zdravotni prohlidka u doktora, ktery s Ambasadou mel kontrakt, doktora hlavne zajimalo, jestli mam nohy, stalo se, ze rumunsky emigrant priletel
s dvouma protezama a jeste byl mentalne zaostalej. Ve ctvrtek jsem odnesl nase pasy, utecenecke, na ambasadu a celej znicenej jsem si namlouval, ze par dni bude pokoj a
doktor se mi nebude divat do krku, jestli nemam filcky. Ja blahovej, v patek prisel telegram,
ze v utery letime. Skutecna emigrace, nemel jsem poneti kam letim. Pred ocima jsem mel reklamni foto Sydney z nadhernym mostem a Eugena, ktery prstem bez premysleni ukazal
tady budes bydlet. A ja skutecne zkoncil nedaleko Mostu, ne pod mostem.
V noci se mi zdalo o lodich, ktere po valce prijizdely do Ameriky, z kterych rodiny s uzasem
koukaly na Sochu svobody, zeny brecely, asi se jim stejskalo po domecku s kozou a kravkou,
chlapaci se uz nemohli dockat az vpadnou do bordelu a pokud to byli cesi, tak ze jim ukazou,
zac je toho loket. Nejhorsi bylo, ze jsem ani mame nenapsal, ze premejslime o Australiji,
a najednou odlet stanoven na utery, kolem 8. vecer. To byl pruser.
Kdyz jsme opousteli vidensky byt, kde jsme prozili moc krasnych chvil, Helena byla smutna
videl jsem, ze bojuje, jestli si to nema na posledni chvili rozmyslet. Holky rvaly, ze mezi opice nepoleti. Jak jsem zjistil pozdeji, opice zde neziji. Microbusem jsme prijeli na letiste, klicky vlozil pod koberecek, jestli si Folcika nekdo vyzvedl, nebo tam ceka dodnes, nevim.
Na letisti sileny napeti, Robert a Eva leteli s nama. Vsichni jsme leteli v letadle poprve.
Nejblize k letadlu jsem se dostal , kdyz jsme sli se skolou povine na vystavu o stvacich, zradcich a spionech. Pohladil jsem tenkrat letadlo, kterym chtel uletet k imperialistum zradce komunismu. Robert s nervama v prdeli razne prohlasil, ze si musime koupit par piv na cestu.
Coz jsem s radosti privital, protoze se mi svirala prdel, mel jsem strach, jestli doletime.
Hodinu pred odletem nam dali australani letenky a pasy s trvalyma vizama , srdce mi tlouklo,
predstava, ze mama takou dalku nemuze za mnou prijet, ja nemuzu za ni do fasistickyho Ceskoslovenska, vsechno se mi honilo v hlave. Alpy, stara Viden, Vary, Praha, Vranov,
Vresova, Prunerov, Prazsky Hrad, neumel jsem si vubec predstavit, ze budu odevseho, co bylo soucasti meho zivota tak strasne daleko. A pak to prislo. V 80 roce , kdyz se nastupovalo do letadla, se nepouzivaly nastupni harmoniky, ale slo se pesky k letadlu. Projdem pasovou kontrolou vkrocime na nastupni plochu a prede mnou slon. Hned jsem si vzpomnel, kdyz jsem byl mlady, jak jsem se bal slona, proze byl veliky a ja bych ho asi neprepral.
Posledni let Pariz-Viden-Singapur-Sydney. Z Vidne Qantas prestal litat.
Slon bylo letadlo, kterym jsem mel letet. Jumbo. Neco tak ohromnyho, vysokyho, myslel jsem si, ze se mi vse zda. Usadili jsme se, hned jsme otevreli Plechovky piva, utahl jsem si pas, ze jsem nemohl dychat, nic jsem nevnimaj. Pak jsem byl silenou silou pritlacen do sedadla,
a probral jsem se ze soku, kdyz australska letuska s usmevem se mi ptala, co si dam,
pivo, vino, whisky, liminadu, colu, mliko, vsechno na vozitku, takovej minibar, vyber, ktery nemeli ani ve Florentine ve Varech . Ja jsem nepil, zaprve jsem se bal a za druhy chtel jsem mit jasno v hlave, abych si na vse jednou mohl vzpomenout. Ale nekteri pili, hlavne cesi a polaci. Polaci to rozjeli klasicky slovanskym stylem, letusky nestacili litat s Vodkou, nakonec jim rekli, at se obcerstvi sami. A polaci uposlechli, nosili si sami cely flasky vodky. Zadarmo samozrejme.
Taky jsem obcas zaslechl cesky: Kde je ta krava, tak byla nazyvana letuska, australanka, ktera
s ceskyma emigrantama mela hodne prace je obslouzit , coz delala s usmevem a nekdo z cechu cekal na kafe, trochu dele nez v Kotehulkach. V letadle jsem si udelal jasnou predstavu
o Australiji a ceskych emigrantech, Posadka letadla se chovala stylem, ktery me byl v Evrope neznamy. Zadne naucene usmevy, vse prirozene. kdyz jsem letel poprve v 90 do Cech,
ceske letusky vypadaly jako almary, vecne hulily a divali se na nas zvrchu, zasrany protekcni
obludy. K tomu se vratim nekdy priste. Pristali jsme v Singapuru, byl jsem vyvalenej
s nadhernyho mesta, Mrakodrapy, zalivy s lodema, predstavoval jsem si Singapur jako mesto piratskejch hospod. Z letadla jsem videl, ze se tady neco zmenilo od doby, kdyz jsem jako kluk
o Singapuru cital. Neskutecny provoz na letisti, jak to zvladli, me udivovalo. Meli jsme dve hodiny cas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo prvni, aby jsme poslali pohledy domu, spoluzamestnancum, ty jsme chteli nasrart, ja poslal na SNB, Mame, kde jsem napsal, ze jsme na ceste do Australije a ze tam asi zustanem.Odechl jsem si, ze jsem konecne ji dal vedet,
aspon castecne. Fe fronte na pohledy se hned Cesi poprali, proze se obvinoval, kdo predbiha.
Taky Robert zacal rvat, ze TEN chlap ma zeleny tesilaky a ze je to fizl, nikdo jiny je pry nenosil. Nadhernym singapurskym letistem se nesl rev ceskych emigrantu,
prolinal se mi s mym udiven nad nadhernymi orchidejich, architekture a vsech krasach letiste.
V mistnim letistnim tuzexu, Cesky se vonely vonavkama, ktere byly nabizeny jako vzorek.
Nasraly na sebe tolik, ze jeste dnes musi smrdet. A taky jsem zaslechl, jak si nekdo popevuje ceresnicky, ceresnicky, ceresne. Nahlas, aby to kazdy Ind, Japonec, nebo American slysel.
Byl jsem rad, ze jsme z letiste zmizeli, my cesi, jsme vsichni vypadali jako jugoslavci ,
stejny strih vlasu, nekteri meli kalhoty do zvonu a svedskou kosili, coz nefrcelo dvacet let,
ale my cesi vsechno zname a mame prehled. Odleteli jsme se Singapuru a ja se tesil, ze nam
zbyva jiz jen 8-9 hodin letu a pristanem v Sydney. To uz jsem prestal myslet na minulost a predstavoval jsem si, co asi budu delat, aby jsme neumreli hlady, kde budeme bydlet
a jak se domluvim. Sel jsem na zachod a okamzite jsem byl v minulosti, zachod v Jumbu me primominal zachod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem, poblitej, hajzl papr vsude, pochcana podlaha. To jsme jim to ukazali, my Cesi, jak to umime roztocit.
Stydel jsem se a se mnou par dalsich Cechu . V letadle jsme sebou vezli i nase narodni zvyky,
ne ty popsane v knihach, ale ty skutecne. Koukal jsem z okna, nechtel jsem propasnout okamzik kdy budeme nad australskou pevninou. a ve stejnou dobu, kdyz jsem videl z vysky
deseti kilometru zlate plaze, ktere se tahly do nekonecna, Kapitan oznamil, ze jsme nad
zemi vyvolenou, popral nam hezky zbytek letu, oznamil, ze budeme v Sydney asi o dvacet
minut driv, coz vzbudilo neuveritelny udiv, vzpominam si, ceske drahy na trati K.Vary Cheb,
coz normalne vzalo kolem hodiny, dokazaly zpozdit vlak o dve hodiny. 50.km za tri hodiny.
.
Pomalu jsme klesaly, ja s uzasem koukal na zalivy, plaze a Sydney, ktera se mi mela stat mym skutecnym domovem, kde bych mel i umrit, protoze jsem neveril, ze v Ceskoslovensku dojde
k zmene, abych se jednou mohl vratit ke svym stromum, ktere jsem znal po desetileti,
koupat se v rybniku s olsema, divat se na deti jak sankujou, chodit na houby na sve mista,
hadat se o kadou hovadinu se svyma sousedama a navstivit hrob meho otce, kteremu komunisti
totalne zkurvili zivot. Letadlo pristalo perfektne a muj zivot zacal znovu, bylo mi 37 let. Necelych.
Druha cast
Nadechl jsem se poprve australskeho vzduchu, zadny vypary z dieslu a jinych spalenin ve vzduchu. Vzduch byl tak cisty, ze ho nebylo videt. Par kroku jako protinozec a ja prisel
na to, ze svet je malej. Evropa se mi zdala blizko, Cina az prilis blizko. Sydney, mesto
o kterem jsem nevedel nic. Jen od mych holek, ze tam zijou opice.
Nasedli jsme do Autobusu, ktery nas odvezl na hostel. Po ceste, vsichni nalepeni
na oknech, jsme odhadovali, kam nas asi vezou. Projizdime po cistych silnicich mezi
lagunami, koukak na Helenu, s oci ji tecou slzy, ja se ji ptam proc breci a ona me rekla, abych se podival z okna a ja rikam ze vidim rodinku labuti a ona buli a rika, jo ALE cernych.
Cerny labute. Dorazime do Hostelu, podle velikosti rodin nam dali klice od bytu, zadny zazrak, ale jsem vdecen za ubytovani. Okamzite nam vsem otevrala pobocka banky v hostelu
konta, tim ziskavala od prijezdu migranta dlouholeteho klienta. Vypsani par folmularu,
kazdej dostal deposit book, kam si bude ukladat podporu. V hostelu rodina mohla zustat asi pul roku,
my jsme s desem uprchli po mesici a neco. Druhy den, kdyz jsme se vzpamatovali,
vyrazili jsme s Witmanovymi na prochazku. Prosli jsme starym, hezkym hrbitovem
Coogee South a po nekolika metrech se pred nama objevila plaz, hezky domy,
restaurace, kavarny, vsechno. Byl duben, babi leto a Robert to nevydrzel a do more
skocil oblecenej, akorat boty si sundal. Skoncili jsme v polynezke kavarne,
kde jsme pili pivo a neprestavali se divit, proc jsou lidi tady tak fajn. Druhy den jsme
se divili, ze velka cast Cechu si uz zacala na vsechno stezovat, Cesi si stezuji vsude.
prosli jsme zkouskou anglictiny, ti lepsi sli do 5 ti tydnovyho kursu, tam sla Helena.
Ti blbejsi sli do dvoumesicniho plus 5 tydnu . Ja patril mezi ty blbe. Seznamil jsem se v Hostelu s Milosem Krejcim, byvalym reprezentam na kole. Vyborny a tezce pracujici
clovek. Udalal si plnou licenci , za par let dum jako krava, dalsi na Gold Coast,
instalater. Milos ma nejlepsi klienturu, neni se co divit, parkrat jsem s nim delal,
kvalitu jeho prace a rychlost znam. Jeden z Cechu, kteri se prosadili praci.
Milos mi rekl, ze zacal delat s ceskou partou instalateru a ze potrebuji dva navic.
Tak jsem zacal delat, v novych bytovkach rozvod vody. V jedny hezky ulici, Cook Rd.
Finove pripravovali vse na betonovani, praci s drevem maji v krve. Beton na nove podlahy
rozhrabavali jugoslavci, kachlikari italove, maliri rekove, instalateri ceci. Stavbyvedouci
Ostravak, kterej znal dobre Mamulu, (Komous), devku pro vsechno, co chodila pro svadciny
a Whisky pro stavbyvedouciho , Delal Frantisek, ktery s Josefem, stavbyvedoucim delal jiz par let a pred par tydnama jsem videl Frantiska po mnoha letech a on porad dela devku pro vsechno, moc se nenadre, vydelava tisicovku cisteho tydne a je velice spokojen a divil
bych se, ze vi o rozdeleni Ceskoslovenska. Uplne vzitej mezi australany.
Prvni den prace skoncil a ze se jde do Josefovi maringotky na kus reci. V maringotce
finove clastali finlandiu , pivo, whisky, na obed jsme chodili do krasnych baru, vsechno cisty,
nikdo nas neupozornil, ze jsme nekdy byli spinavy. V Ceskoslovensku me nepustili v tenistkach do nocni vinarny, ale ze jsem vypadal jak strasidlo ve vypujcenym saku,
jim nevadilo. Kazdej patek jsme se schazeli v baru s otevrenymi zahradnimi restauracemi,
v centru nejbohatsi ctvrti Double Bay, k neuvereni. Pri sklence si domlouval Pavel,
kterej firmu vedl, se znamym dentistou na pristi navsteve. Dentista byl kazdej patek totalne na mol. Mistni smetance ani trochu nevadilo, ze jsme pristehovalci a protoze jsme byli mladi a
a oni mely, pisi s tvrdym Y, zajem nam ukazat jak se Sydney v patek bavi, vzali nas do
znameho Pino bar, kde piano jsem nevidel, jen spousty lidi, mezi 18 a 50 let, z repraku
hudba, radost, nadherni lidi, vsichni si rikali krestni jmenem , milionari, metari, pravnici
dohromady. A ja, Robert , Eva a Helena. a taky je zajimavy, ze to byli vetsinou zidi,
kteri v Double Bay ziji a prakticky vlastni. A nutili nas chlastat, vitali nove australany.
Porad jsme bydleli v hostelu, hadky a vecny stezovani Cechu nas nebavilo a odstehovali
jsme se . Do prazdneho bytu. Meli jsne par dek a nadobi, klid, pohoda. Vecer jsme sli na prochazku ulicemi na Dover Highst, dalsi z nejbohasich ctvrti, v tech se dalo najit laciny ubytovani, koukam u prvni vilky vidim hezky dve kresla, vyhozeny. Nalozim na zada,
meli jsme v cem sedet. Myslel jsem, ze jsem v raji. tamhle stul, mimochodem ten stul mam do dneska, je stary sto padesat let., tamhle zidle. O pecenych kuratech jsem taky snil
ale tohle me bylo pozrezely. Zaclony, ktere jsme nasli, jsme vyprali v automaticke
pracce, kterou jsem dokutalel domu mezi vilama milionaru, po pulnoci. Poslednich
padesat metru , kdyz jsem padal vysilenim na drstku, policejni hlidka mi pomohla s prackou do bytu a se zajmem koukala. jestli funguje. Funguvala, zakroutili hlavama , poprali vse nejlepsi a poradili at si koupim rudlik, nebo auto. Auto jsem si koupil pristi tyden, rudlik jsem nasel po paty vyprave. Kdyz jsem na nem vezl zanovni lednici , byla polita jen barvou, jako nova, ticha, kolecka vrzaly , psi zacli stekat. To je zajimavy jak se psi dokazou hadat,
Nektery psi zacali i vyt, pripadal jsem si jak krysar ve stredoveku. Nebylo vyhnuti, nechtel jsem aby pred rozedneni vzbudil lidi, kteri vstavali normalne kolem osme a hlavne aby me nikdo nevidel, Videla me ale reditelka skoly, ktera bydlela naproti, tenkrat jsem ji mel chut rict
Co cumis babo v natackach, jeste ze jsem to neudelal, kdyz jsem sel s holkama do skoly, kde
reditelovala, poprve , tak v jeji kancelari nejdriv se predstavila krestnim jmenem
a pak ve velice krasne konverzaci, pili jsme caj se mi zeptala, jestli jsem se nezranil pri stehovani lednice. Prijemna pani, trochu upovidava, rozumnel jsem ji kazdy paty slovo.
Skola tri sta metru od nas, prohrabal jsem se v popelnici, jestli nikdo nevyhodil
olej, jakykoliv, psi asi cejtili konec sveta, moje sramoceni je primo rozzurilo. Kdyz jsem
prohlizel flasku, nevedel jsem, jestli je to brandy, nebo zubrovka, plna, neotevrena
a ja dopil pivo ktere jsem nasel vo dve ulice vedle, taky original baleni, prislo na mne chcani.
Krcil jsem se za plastikovyma popelnicema, drzel rudlik s lednickou, aby me ji nekdo
neukradl. Nebylo vyhnuti, musel jsem chcat, pochcal jsem kolecka u rudliku,
a rudlik byl tichej jak mercedes. Rano jsem to jen doladil, po nekolika rychlych prochazkach
jsem doplnil byt, ktery byl vcera prazdny, vecmi, bez kterych jsme se nemohli obejit.
Opekavac topinek, Mixer na ovoce, zehlicka, zkratka vsechno. Postupem casu vymenil za lepsi, lidi vyhodili upne nove matrace, kvalitni, v originalnim zavarenym plastiku. Jednou
za ctvrt roku , v urcity oblasti, dvacet tricet ulic muzou lidi dat vse, co nepotrebuji na travnik pred barak a v nekolika dnech to zmizi zadarmo na skladce. Nebo u me v byte, Mel
jsem nekolik barevnych televizi, nasel jsem se bednu plaveckych ploutvi, Robert a Eva byli
u vytrzeni. Robert, z Knizakovych Aktualu zacal hrabat v hromadach jako pes.
Robertovi jsem dodaval speakers, cim vetsi, tim lepsi.Mel je polozene celem k podlaze
a poustel do nich africke tamtamy, na plny kule,, Budil sousedy, co bydleli pod nim.
Oni ho budili v noci. Kdyz se potkali, usmali se na sebe a valka na novo. V cechach by se lidi soudili a chteli vytriskat miliony za ohluchnuti reznickyho psa. Jinej kraj, jinej mrav.
Zacali prijizdet lidi z Vidne, potrebovali detskou ostylku, dodal jsem. Lednici dodal jsem , par kusu nabytku, taky jsem jim dal zadarmo. Vsechno zadarmo a pak me jedna Ceska pomlouvala, ze jsem jim dal lednici, ktera fungovala jen mesic. Stare ceske prisovi,
za dobrotu, na zebrotu. S dobrotou jsem skoncil. Prodaval jsem pracky a lednice
na staly inzerat. Mel jsem velkou garaz, naucil jsem se lednice a pracky opravovat,
koupil vse co jsem potreboval a vydelaval PENIZE. To uz jme bydleli na Bondi Jctn
v hezkym domku, se zahradkou, kde jsem opravoval, strikal, pracky a lednice.
Kupoval jsem auta, na aukci, do pristi aukce bylo prodane, nekdy jsem koupil i dve najednou.
A celou tu dobu, jsem chodil do Baru na Double bay a mezi lidi, ktere jsem poznal v Piano baru. Nikdy jsem se nedovedel, kolik ma plat Jimm, pravnik, ktery delal u velky firmy,
coz jsem se dozvedel od Cechu, kteri do teto spolecnosti chodili. byli lidi, ktere jsem znal dva roky jen podle jmen, nikdo nevedel, co delam, ja. Zaplatpanbu. Nikoho to nezajimalo,
do soukromi se nikdo nikomu nestoural. Coz se neda rict o hospode Na ruzku na Bondi,
kde se emigranti schazi a do dneska hadaji. Byl jsem tam jednou, za celou dobu.
Co mi ale prekvapilo, kdyz byli Karaskovi v Sydney, pred dvema lety, Par lidi od Ruzku Mira a Ivan Hricenkove, Sergej pripravili hezke prostredi na Bondi beach, peklo se maso, pilo vino a pivo, ja nepil
jen kouril joint, stejne jako Charli. Musel jsem domu trochu driv a mel jsem strach, aby
od Ruzku se moc neozrali a neudelali ostudu. Ozrali se a poprali kameraman a rezizer
maleho filmoveho stabu, ktery prijel z Prahy tocit o Charlim a par lidech film. Tvrdim furt, ze cim vetsi vzdelani ma Cech, tim vetsi ozrala. Zacal jsem poznavat cechy, kterym se darilo velice dobre,
spojeni s vlasti bylo u nich minimalni a u nekterych vubec. Prisel jsem do styku s lidmi
ze Spolecnosti pro vedu a umeni. Znam Cechy, kteri se doslova uchlastali k smrti,
Kteri byli na heroinu, poznal jsem jich dost, Do Sokala jsem nezavital ani jednou a na
Rybovou msi jsem sel dvaktat. A taky jsem se tesil na mamu, ktere dali povoleni k navsteve.
Na nekolik mesicu. Nemohli jsme se dockat s holkama, az babicku budeme cekat na letisti
a ona jim priveze jejich prani, Karlovarske opatky a me flasku Berechovky.
Dockali jsme se....
19.2.202 Sydney
Jirka Vanek
|
|
|