|
|
|
Možnost existence duše Autor: Zefram (Občasný) - publikováno 16.1.2002 (19:25:31), v časopise 3.2.2002
|
| |
Jak je možné, že ke slovu duše se všichni chovají jako třeba k označení nábytku nebo automobilové součástky, jako k faktu, který nepotřebuje dalšího vysvětlování, protože všichni přeci dobře ví, o co vlastně jde. Jen výjimečně se někdo vůbec zabývá tím, proč by vůbec ona duše měla existovat.
Duše neoznačuje nic konkrétního, hmatatelného. Biologové, neurologové, fyzikové, pokud už o ní mluví, vždy se vyjadřují k tomu, zda je či není, repektive v čem by mohla spočívat. Je to trochu divná situace. Vědcům to slovo bylo "předepsáno" a oni se s ním musejí nějak vypořádat. Obvykle je tomu přesně naopak. Nové termíny přicházejí s nějakou teorií, s nějakými experimentálními poznatky. Pokud je teorie vyvrácena, experimenty neprokázány, označení ve většině případů mizí stejně rychle jako se objevilo. Pro duši to neplatí, ta přežívá veškeré změny paradigmat bez úhony. Jako taková je tedy duše naprosto mimo vědecké poznání, je to relikt předvědeckých představ, nijak neopodstatněný.
Fakt, že současná věda o duši vůbec nemluví a v podstatě ji k ničemu nepotřebuje, nutně nepopírá její existenci. Naše poznání zřejmě ještě není na dostatečně vysoké úrovni. Ačkoliv to odporuje Occamově břitvě a není to rozumné, duši lze stále brát vážně.
Nicméně duše je problematickým pojmem i z mnoha jiných důvodů. Ve své dokonalé vágnosti sice může označovat kdeco, ale obecně se soudí, že se rozhodně nepodobá žádným strojovým mechanismům a že projevuje jistou inteligenci. Obávám se, že oba tyto požadavky (velice závažné, protože bez kteréhokoliv z nich je s duší konec) nelze splnit současně.
Představte si, že úkolem je prozkoumat naprosto neznámý objekt všemi dostupnými metodami a zjistit, co to vlastně je. Nazvěme si jej třeba X. Už předem je o něm známo, že se nějak projevuje, v opačném případě bychom ho asi jen obtížně mohli vůbec zaznamenat. Je jistě pravdivé, že jeho projevy lze nějak zapsat, prostě reprezentovat nějakými symboly. Naše pamět samotná je v podstatě první takovou reprezentací. Převedení na papír je tedy za všech okolností možné. Jako průzkumníci v této chvíli stojíme ve stejné situaci jako řešitel inteligenčního kvízu, který zpočátku vidí pouhou změť symbolů, přičemž jeho úkolem je nějak je uspořádat. V podstatě mohou nyní nastat pouze tři možnosti.
1) Náš zápis lze zkrátit. Můžeme tedy zaspat jinou kratší řadu symbolů, které dokonale nahradí předchozí delší reprezentaci. Takovou řadou symbolů se většinou rozumí matematická formule nebo cokoliv ekvivalentního.
2) Zápis zkrátit nelze. Neexistuje žádná kratší reprezentace skutečností, které jsme zaznamenali.
Nyní však nastává problém. Těžko bychom za projev duše mohli považovat jev, který je v podstatě naprosto záhadný, dokonale náhodný. Takovýto dokonalý generátor náhodných čísel už ze své podstaty nemůže projevovat žádnou inteligenci, v opačném případě by nebyl náhodný. Na druhou stranu však nemůžeme duši připsat procesům, které lze nějak zapsat do vzorce, protože ty umožňují predikci. Duše však evidentně nemůže být aspektem procesu, který je předpověditelný. Nelze si ani vypomoci předpokladem, že objet X je předpověditelný pouze částečně, že jisté jeho aspekty jsou náhodné. Tím se totiž nic nemění. Bohužel však neexistuje žádná třetí varianta, o které bychom mohli říci, že právě ona je podmínkou přítomnosti duše. To však znamená, že kdykoliv budeme zkoumat nějaký objekt, nemůžeme o něm nikdy říci, že by byl duší.
Tento důsledek platí zcela obecně. I v případě, že bychom předem věděli, že objektem X je člověk, nemohli bychom o něm konstatovat nic než že patří do první kategorii, procesy reprezentovatelné kratší formou, procesy bez duše.
Nezáleží nijak na tom, zda o X někdy s konečnou platností
rozhodneme, zda patří do první nebo druhé kategorie. Bohužel totiž v případě reálného světa ani k takovým absolutním pravdám dospět nemůžeme, respektive je nikdy nebudeme moci za jisté považovat. Podstatné je, že mohou existovat jen dvě kategorie procesů, výše uvedené.
Mluvit o duši je tedy nejen zbytečné, ale i nemožné bez toho, abychom se dopouštěli logické chyby ve svých myšlenkách. Duše prostě nemůže být.
|
|
|