U pásu
Zatracenej budík, mumlám si cestou na záchod. Vykonávám svou běžnou a chvályhodnou činnost. Předtím jsem už postavil na kafe. Bezva, už se to vaří. Umývám si rychle ruce a do připraveného hrnku leju horkou vodu. Turek po ránu je slast. A cigárko k tomu. Pak znovu na záchod. Tentokrát jsem tam déle. Spokojený, vyprázdněný a už oblečený sjíždím výtahem do přízemí. Jako každé ráno.
Je ještě tma. A vcelku i zima. Přes noc, která ještě neskončila, napadl čerstvý sníh, kterým se brodím na první ranní tramvaj. Stejně je s podivem, že i teď tramvaje jezdí podle stanoveného řádu. Dřív to bylo samozřejmostí.
Jsem v tramvaji společně s dalšími, kteří mají ranní směnu. Vidím unavené, nevyspalé tváře s prázdnými výrazy. Ach jo! Raději se dívám z okna. Stojím na svém oblíbeném místě, úplně vzadu a dívám se jak od kol vozu odlétá jemná sprška sněhu. I toto se nezměnilo.
Stará továrna na motouzy stojí asi půl kilometru od konečné. Na cestu sněhem a zimou se vydává se mnou zástup lidí. Dvacet nebo pětadvacet? Dřív to bylo alespoň protažené. A taky chodilo více lidí.
Staré píchačky se na mne dívají vyčítavě. Nebo se mi to jen zdá? Já za to nemůžu, čidla na karty odvezli už dávno, prý to moc připomínalo dřívější časy. Příchod pět třicet. Přesně.
V šatně poblikává zářivka. Nepravidelně. Bolí z toho oči. Snažím se to nevnímat a rychle se převlékám. Práce čeká.
Cestou na své místo míjím předešlou směnu. Letmé pohledy, ustrašené pozdravy, zaslechl jsem i nezřetelné mumlání. Nic se nezměnilo. Alespoň od té doby co jsem tu byl před osmi hodinami. Velká kartonová krabice, plná klubek motouzů. Spousta prachu a hluku. A konečně široký, šedivý, nikdy se nezastavující pás.
Je nás pět. Vzpomněl jsem si na jednu knížku. Jak se přesně jmenovala? Bylo nás pět? Kdo to ale napsal? Sakra, tolik času ve škole. Jo, Poláček. Černý humor, slyšet tohle mistr, tak končíš. Práce se rozjíždí. Pracujeme mlčky, rychle. Hluk ve fabrice vzrůstá. Ranní směna začala.
Monotónní práce zabíjí. Alespoň ducha. Začínám hrát takovou hru, kterou hraju vždycky. Vzpomínám na vše krásné a na to, co bylo předtím. Nádherné město, které patřilo mezi nejvyspělejší a nejkrásnější v tehdejším známém světě. Blahobyt a prosperita. Čisto. Mí přátelé a známí. Láska. Společné výlety, mejdany a tvořívá práce. Cestování po celém světě. Tehdy na to měl každý. Na jazyku cítím chuť piva, vína. Plíce volají po kvalitních cigaretách. Sex.
O vyboulený rozkrok se mi otřel balík s motouzy. Jsem zase v hale. Vzpomínky jsou pryč. Kotkem oka zahlédnu hřmotnou postavu mistra, který se mračí. Jako vždy. Kontroluje, něco prohodí, spíše k sobě, než k nám a odchází. Všichni si viditelně oddychnou.
Konec. Alespoň pro dnešek. Zase šatna, cesta na tramvaj, unavené obličeje a cesta domů. Sníh zmizel. Jsem zpátky doma. Výtah už nefunguje. Zapaluji si cigaretu. Poslední.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Kronika tzv. Damrina: Léta 2033 až 20089 bývají označována jako nejhorší a nejtemnější v celé lidské historii. Člověk tehdy neznal člověka. Nastal posun ve vědě, výzkumu a ve celkovém společenském chování zpět ne o staletí, nýbrž o tisíciletí. Bylo zničeno nebo zatajeno vše, co připomínalo pokrok a sílu lidského ducha. Lidé byli degradováni na pouhé nemyslicí stroje. Odboj a jakákoliv forma rezistence byla trestána smrtí.
|