Benzina
Panorama nočního sídliště v povzdálí,
pulsuje několika málo skomírajícími světélky. Jenom benzínová pumpa, stojící
osamoceně opodál, září jasně, jako elektrická mucholapka v masně a přitahuje
k sobě dvě, již notně “nasosané“, postarší mouchy. Pana Eduarda a pana
Otakara.
„Brej ‘čír!“,
pozdraví oba muži jednohlasně, hned ve dveřích.
„Dobrej“,
znuděně vzdychne v odpověď mladá znavená brigádnice.
„Dvakrát pívo.“,
objednává střízlivější pan Eduard. Opilejší pan Otakar se v duchu pozastaví nad donebevolajícím paradoxem,
že je na benzínkách k dostání alkohol.
Brigádnice táhle zívne, zakrývajíce
si levou rukou mohutně rozevřená ústa a zahalí tím výhled na dvě řady dokonale
bílých zubů, nad kterými by každý výdělkuchtivý
soukromý zubař zaplakal pelyňkovými slzami.
Vyloví dva podchlazené lahváče z útrob
proskleného chlaďáku a položí je na pultík. Mezitím
do benziny vejdou další tři postavy. Dámské silonky na hlavách jim změnily
tváře na bizardní hroudy plastelíny. Strach naháněly i jejich, dozajista nabité,
pistole.
„Fajn. Todle je normální přepadení. Žádný
blbosti a nikomu se nic nestane.“, pronáší klidným hlasem jeden z lupičů,
jakoby recitoval básničku a máchá při tom zbraní, aby zdůraznil, kdo je tu
pánem situace.
Znavená brigádnice opět zívne a v rámci
bontonu si rychlým pohybem ruky zakryje ústa (přesně, jak jí to odmala vštěpovali
do hlavy).
„PRÁSK!!!“.
Brigádnice se svalila bezmocně za
pultík.
Ticho.
„Ty vole, lek‘ sem se, že má bouchačku!“.,povídá střelec.
„Tak. A teď mosíme
sejmout ty dva taky.“. ,odpovídá třetí z lupičů – tlustý a plešatý,
oblečený v odrbané hnědé kožené bundě. Ostatní na něj upřely tázavé
pohledy.
Oba opilí muži vystřízlivěli rychlostí světla a zároveň zívli (nakazila
je brigádnice, ale pravidla společenského chování přemohl pud sebezáchovy- ústa
si raději nezakryli). Byli si dobře vědomi faktu, že teď je řada se zíváním na
lupičích, protože je opravdu nakažlivé a to bez výjimky. Každá vteřina
vyčkávání na správný okamžik navíc může znamenat jistou smrt, avšak dokonalé
načasování je klíčem ke dveřím úspěchu. Z nenadání začali lupiči svorně
zívat, jako jeden muž. Teď, nebo nikdy!
„TŘÍSK! - TŘÍSK!“
Dva lahváče
se roztříštily o hlavy dvou lupičů a poslaly je na krátký výlet za Večerníčkem.
Místností zavonělo pivo.
„PRÁSK!“.
Hrobové ticho.
Třetí lupič, ten tlustý, plešatý v hnědé odrbané kožené bundě se
skácel k zemi.
Za pultíkem stojí brigádnice a
z hlavně zbraně, kterou třímá v levačce, stoupá dým, jako v dobrém
gangsterském filmu. Opět zívla a pravačkou si zakryla ústa.
Při tom pohybu se jí poodhalila
díra v pracovní košili s logem benziny, z níž vyčuhovaly
chuchvalce poškozené neprůstřelné vesty.
„Ještěže chodím
s paranoidním poldou“.