Jarda típl dokouřenou cigaretu, s provinilým výrazem pohlédl na hodinky a vzdychl. Vyšel kamenné schody, otevřel dveře a ocitl se ve své oblíbené hospodě U Milušky.

„No konečně! Pozdě jako vždycky,“ zvolal s přiopilým úsměvem Standa a vyčítavě se na Jaroslava podíval.

„Ále, nebyl jsem si jistej, jestli jsem zamknul dveře. Tak jsem se radši vrátil a zkontroloval to. No znáš to…“ prohlásil na svou omluvu Jarda a sedl si ke stolu.

„Já hlavně znám tebe, ty starej paranoiku,“ zařehtal se Stanislav a hlasitě zavolal na servírku: „Gábinko, jedno velký tady pro Jardu.“ Poté se opět zadíval na Jardu a pokračoval v popichování: „A zkontroloval si opravdu všechno? Co když si nechal pootevřený okno? A nezapomněl si zavřít ledničku? A co dveře do garáže, zamčený?“

„Hele nerejpej do mě, jo? Každej je nějakej.,“ snažil se bránit Jarda a dlouze si loknul piva.

„Počkej, počkej… ani jsme si nepřipili! Tak na co? Už vim! Na to tvý stálý kontrolování, jestli jsi na něco nezapomněl!“ řekl Standa a usmál se. „Notak, vždyť je to sranda!“

„Dobře, ale už s tim laskvě přestaň, jo?“ poručil Jarda a znovu se napil.

            Zbytek večera probíhal poklidněji a kolem jedenácté večer Jaroslav prohlásil, že jde domů, jelikož je ospalý a už není mladý, aby vydržel v hospodě i po půlnoci.

„Každopádně se zejtra odpoledne zastav. Koukneme se na ten motor a třeba objevíme, v čem to vězí…“

„Si piš. Tak dobrou,“ rozloučil se Jaroslav, zaplatil, nezapomněl servírku Gábinu plácnout přes zadek a namířil si to domů. Když šel spát, několikrát si ověřil, jestli všude zhasnul a pomyslel si, že kdyby tohle viděl Standa, určitě by se mu opět vysmál.  

            Další den kolem čtvrté odpoledne Jarda vypnul televizi, oblékl si bundu, přezul se, zhasl světlo, vyšel ven a zamkl. Jakmile však ušel několik kroků, začaly ho hryzat nejisté myšlenky.

Zhasl jsem světlo?

Na silnici začaly dopadat kapky deště.

Zavřel jsem kohoutek v koupelně?

Jarda si nandal kapucu na hlavu a zrychlil krok.

Zamkl jsem do sklepa?

Z deště se pomalu stával pořádný slejvák a on litoval, že nevyšel dříve. Zahřmělo.

Vypnul jsem troubu?

Dal se do běhu směrem ke Standovo domu.

            Mezitím Standa polehával na gauči a přemýšlel, kde Jaroslav zase je. Už odbila čtvrtá a on nikde. Dá alespoň uvařit čaj. O tři minuty později již pískala konvice s vařící se vodou, která se během pár vteřin ocitla ve dvou bílých hrníčkách. „Tak přijde nebo ne?“ zeptal se Standa sám sebe a lehl si zpátky na gauč. Ani nevěděl jak, ale během několika vteřin ho ovládl spánek.

Vypnul jsem televizi?

Jarda se blížil k cíli.

Dal jsem Rekovi do misky vodu?

Déšť zeslaboval.

A co branka, tu jsem zamkl?

            Uběhlo asi pětadvacet minut od té doby, co se uvařila voda a Standa se probudil. Chvíli nechápavě koukal a pak si uvědomil, že musel usnout.

Určitě jsem nenatáhl hodiny.

Jarda už vstupoval ke Standovi na zahradu.

Co když mě někdo vykrade?!

Jen pár metrů dělilo Jardu od domu.

Příště musím pořádně zkontrolovat, jestli jsem opravdu zamkl!

Déšť téměř ustal.

            Standa vstal z gauče, rozhlédl se a nakrčil nos. Co to tu smrdí? Podíval se kolem sebe, pach se mu zdál povědomý. Co by to jen mohlo být? Cítil to všude. Poté jeho pohled utkvěl na sporáku. „A sakra!“

Jarda se konečně ocitl před dveřmi do domu.

Tu televizi jsem ale stejně nevypnul.

Vzal za kliku, ale bylo zamčeno.

            Standovi probleskla hlavou rychlá myšlenka: „Musím ten plyn hned vypnout! Jak jsem jen mohl zapomenout?“ Snažil se rychle doběhnout ke sporáku.

Prostě jsem se měl vrátit a zkontrolovat to. Všechno. Standu by pár čekání navíc minut nezabilo.

Jarda se mírně natočil a natáhl ruku ke zvonku.

Pozornost se vyplácí. Teď budu zbytečně platit za elektriku  kvůli nevypnutý televizi.

Prst se dotkl studeného kovu. Zazvonil. Do tichého podzimního odpoledne se vkradlo zadunění výbuchu.