Potápěč
-------
Mysl se divnými cestami ubírá,
oči vidí, uši slyší,
přesto se světu zavírá,
přitom hlasy o tolik tišší,
šeptají odkudsi ze tmy,
je den, slunce svítí,
Praha se hemží lidmi,
přesto se do tmy řítí,
ty tiché hlasy zvolna sílí,
stačí jen zavřít dveře ducha,
tu, v nekonečné chvíli
vykvete pramen světla, co neutuchá
ani na chvíli, jen slyšet není
přes řev světa -
stačí jen pouhé zastavení,
a po věcech je rázem veta,
nač stále mluvit, neříkat nic?
o tolik lepší je naslouchat..
na co mít věcí pořád víc?
bez odpovědí se stále ptát..
Je čas, jak dávný dobrodruh,
vydat se do neznáma,
zříci se plavání, odvrhnout kruh,
utopit vše, jen duše sama
se může ponořit do hlubin zapomnění,
vždyť je to vlastně jednoduché,
jak pamatovat si, co není?
Jak slyšet uchem, jenž je hluché,
to vodopádu burácení?
Odměnou je pravdivý obraz sebe,
odpovědi, o nichž může se jen zdát,
výlet do očistce, pekla, nebe,
odpovědi, které nechceme znát..
Mapa tužeb a nenávistí,
skrytá za clonou vědomí,
konfese, která nic neočistí,
ale je v nás – jsme to my.
Pak zbývá volba, moji milí:
ještě hlouběj se ponořit
nebo jít ven, za svými cíli
- zvolit nechtít anebo chtít.
Kdo rozhodne se hlouběji plout,
dospěje do prázdna čistého jasu,
kde zbaví se všech pout
do míst zastaveného času.
Ptáte se jaká je cena?
Se zlým i dobré se vytratí,
ať rodina, či jména,
málokdo přijme a zaplatí..
|