Bojovník

     Svítalo.

     Dlouhý pochod skončil. Právě vyšli z hustého, temného lesa. Před nimi se rozprostírala širá pláň. Nízká, žlutá tráva byla pokryta rosou. Uprostřed pláně stál rozčísnutý strom, důsledek včerejší bouře, která se přehnala přes celou Vysočinu.

     Muži, odění v kůžích snídali a vykonávali své potřeby. Bylo cítit napětí. Skoro nikdo nemluvil. Po hodině odpočinku byl vydán rozkaz k dalšímu pochodu. Zvedli se, upravili svou zbroj a kontrolovali své zbraně. Kopí a dlouhé nože. Seřadili se.

     Husím pochodem vyšli na pláň. Monotónní šum lesa vystřídal chladný vítr, prohánějící se nad pustinou. Byli unaveni. Už to trvá moc dlouho. Je tomu už pět týdnů, co jsou na pochodu, spíše na útěku. Před pomstou a téměř jistou smrtí. Mnoho jich už padlo. A ještě padne. Jedinou výhodu, znalost prostředí ve kterém se nacházeli, ztratili v okamžiku, kdy se na stranu nepřítele přidal znepřátelený klan, který nabídl své nejlepší vyzvědače nepříteli.

     Slunce mezitím vystoupilo nad obzor a oteplilo se. Tváře bojovníků, které byly zarostlé a plné jizev a strádání, se zvedly k paprskům právě vycházejícího slunce. Mimoděk mu vzdali dík. Však to mu také nebylo dávno, kdy uctívali kult boha slunce a jehož svatyně stály po celé zemi.

     V tom se v přední části zástupu zvedl neklid. Nepřítel! Rychle, jako už mnohokrát předtím, se sešikovali a zaujali postavení.

     Nepřítel se blížil. Postupoval hlučně a jeho kovová zbroj chřestila. Sluneční paprsky se odrážely do širokého okolí. Ještě kousek. Ještě trochu.

     Byl dán povel k útoku. Lavina útočících zarostlých bojovníků rozsévá zkázu mezi nic netušícími těžkooděnci. Než se sešikují na obranu, je po všem. Vítězové dobíjejí zraněné. Není v jejich silách brát zajatce. I když by za ně dostali královské výkupné.

     U rozčísnutého stromu stojí velitel. Radí se se staršími o dalším postupu a vyznamenává statečné. V pravé ruce drží nádherný meč, mistrovské dílo keltských kovářů. Levou rukou si hladí plnovous. Poslední zranění na straně nepřítele jsou dobiti a je dán rozkaz k dalšímu postupu. Dnes měli štěstí.

     Za dva dny dochází k dalšímu střetnutí. Tentokrát s opačným výsledkem. Náhorní plošina je svědkem masakru do posledního povstalce. Na samém kraji, hned jak začíná převis, leží tělo mohutného bojovníka. Velitel. Tělo pokryté mnoha ranami. Rozčísnutá lebka a oči zalité krví hledí vzhůru, ke slunci. Levá ruka, která svírala okrouhlý štít, se rozevřela v poslední křeči. Dlaň, která se nyní plně otevřela, skrývala malý amulet. Tepané, malé slunce s mnoha paprsky ze zlata, které se na slunci, velkém a skutečném, nádherně třpytí.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

„Vstávej! Budík ti zvoní už alespoň půl hodiny!“ zlobí se matka na svého syna.

„A koukej se oholit, vypadáš jak pobuda“ pokračuje.

„No jo, pořád!“ zabručí mladíka a šine se z postele.

Zakopne, a pak vytáhne vzhůru roletu a otevře okno. Spokojeně se z něho podívá. Pokoj je zalit ranním sluncem. Mladík zívne, otočí hlavou a na krku se mu v té chvíli rozkmitá malé, lesklé slunce, které odráží první sluneční paprsky na všechny strany…