Básníci mají rádi kopanou

           Určitě je vám povědomá, můj dobrý čtenáři, situace, kdy se vás zcela vážně ptají na jednoznačné ano či ne, vy si nejste zdaleka jist ani odpovědí nevím a přesto, aby jste snad nebyl za divného, odpovíte. Jazyk je už prostě takový. Váš, můj, slangový, celosvětový či mrtvá latina - každý. Nutí nás v zájmu jakési neupřímné konvence srozumitelnosti, říkat věci vyhraněně, aniž by bral ohled na náš skutečný názor na ně. Tváří se, že svět a přilehlé regiony nejsou něčím jiným než ideální geometrií a láká lidi v rozhovorech provádět, prý pro jejich čisté svědomí, euklidovsky čisté výpočty. A už vůbec nedbá na to, zda disponujeme dostatečným počtem oprávněných argumentů. Taky se nedá říct, že by za vše mohly jakési nevhodné otázky, na které není jasná odpověď. Je v lidské přirozenosti každodenně ukojit z prsu nejbližšího okolí určité množství zvědavosti. Vědět, vědět, vědět a ne učit se, učit se, učit se hýbe lidstvem k hoře poznání a určuje směr větru na cestách Hic sunt leones.

           Poznání - kolik ho ve skutečnosti člověk potřebuje? Nejde mi o to abychom se tu začali hádat o právo na informace a urychleně vytáhli z autora prohlášení o nepopírání základních lidských práv. Jak já ho znám, tak vám ten milý a moudrý pán, ostatně jako každý autor z našeho domu, ochotně potvrdí, že nedělaje rozdíly mezi právy – jako někteří nechvalně známí populisté -, půjde s vámi do ulic, bude-li na obhajobu kteréhokoliv z nich třeba. Když se tedy v tomto dostatečně shodneme, nevidím důvod proč se nevrátit k tématu a krátce se nezamyslet. Nakolik je nám třeba vědět aby bylo vědění samé dostatečně naplněno? Ne, nesmějte se prosím, stále se bavíme o tom samém. Totiž jak odpovídat na nejednoznačné otázky, ať už je položí kdokoliv, třeba i pan I v rámci monologu. A kdy, lze-li vůbec, považovat vlastní bádání před odpovědí za ukončené. Popravdě řečeno nevíme. Ale pokusíme se najít alespoň přibližnou odpověď.

           Pomineme-li kvíz v kterém se nás mužů ptají hned v první otázce zda kupujeme manželkám v případě nevěry kytici růží anebo šperk, přičemž nám upírají celou škálu odpovědí od nic přes re-fa-sol a červené Ferari až po fatální - žádnou ženu nemám -, jsou právě otázky našich drahých poloviček, nejrafinovanějšími pastmi naší upřímné pravdomluvnosti. Vždyť otázku, zda si vezmeme oblek hnědý nebo ten s tenkými proužky, potkáte v každém více či méně formálním vztahu častěji než obchodního zástupce telefonní společnosti. A přesto nás vždycky překvapí. Věřte mi, že odpověď: „ Miláčku, nevím,“ anebo „mně je to jedno, třeba ten co jsem měl posledně,“ Je sice pravdivá, ale naprosto nešťastná. Právě tato nerozhodnost přivádí ženy na hranici šílenství. Stejně tak jako neznalost některých elementárních znalostí z oboru textilií: „Myslíš Karle, že bys byl schopen chodit v kalhotách z kordu?“

           Nejste si sice vůbec jistí o čem je řeč, nakonec Tři mušketýry jste opustil někde na předměstí Paříže někdy před dvaceti léty, ale odpovíte: „Proč ne? Docela rád.“ A nemyslete si že pro dnešek jste všechno nebezpečí zažehnal. Tatáž žena od vás ráda o půl hodiny později vyzví jestli jste už letos oblékl její dárek - košili, a taky dozajista bude chtít vědět kde máte ten báječný svetr, který jste dostal loni k vánocům. A jestliže ji milujete, poprosím vás o deset minut z vašeho drahocenného času, vyzkoušejte si hnědý i ten oblek s proužkem a odpovězte popravdě který vám přirostl více k srdci. Zapište si taky do deníčku nebo za uši jaké dárky jste dostali, znáte se, na košile zapomenete do půl dne a na pulovr natotata. Nikdo přece neví všechno.

           Stále však máme možnost nepídit se, místo osvěty a poznání rozšiřovat nepravdy anebo odpovídat tak jak tazatel očekává, mydlíce svoje svědomí hlava nehlava. Samozřejmě jsou případy, kdy i tato metoda je akceptovatelná. Zeptá-li se vás někdo, zda jdete k doktorovi pouze pro léky, není nutné vykládat dotyčnému o svých hemeroidech či střevních kolikách. V takovém případě si svět vystačí s vaší strohou odpovědí. Taktéž není nutné v tramvaji rozebírat vlastní deprese či nenaplněný sexuální život. Dost možná byste hodně lidí potěšili, i když zcela vážně pochybuji, že by vám vaši upřímnost oplatili stejnou mincí.

           Nepříliš pěkná také bývá akceptace zjednodušením či zobecňováním. Ponechme sousedovi zprava zvyk nazývat souseda zleva introvertem či podivínem – jen proto, že s námi nechodí na pivo -, ale nešiřme tu informaci, pro jiného snad cennou, dál coby pravdu. Proč? Protože můžeme dopadnout úplně stejně, ne-li hůř. Na každé ulici číhá tolik sousedských kuřích ok, jen račte vstoupit. A do řečí se člověk dostane rychleji, než do tramvaje za prvního jarního deště. Alespoň to si myslí náš upovídaný soused. Máte si se sousedy zkusit něco začít, můžete je jednou nepozdravit, dát jejich dítěti pětku z matematiky, nebo je předběhnout ve frontě na měsíční kupón. Prý uvidíte sami. Pokud by se sousedi zachovali jako ten zprava, měl bych o vás vážně starosti.

           Ale nemám, vím o kolik je vám vědění přednější před zobecňováním, tudíž disponujete těmi nejbáječnějšími spoluobčany v Unii. Je to naděje na slušnost i pro nás všechny ostatní: Nepovažovat učitele, majíce před očima jejich prázdniny coby červený hadr, za ulejváky, všechny politiky za pokrytecká individua nejhoršího ražení, pekaře za zchoulostivělé denní spáče, umělce za beznadějně psychicky narušené, automechaniky za loupežníky, a slušné lidi, s prominutím, za neskutečné blbce. Stejně tak nepovažujte básníky za odpůrce kopané, manuálně pracující za nepřátele italské opery a už vůbec nepovyšujte někoho, kdo by měl vlastnit přirozenou autoritu automaticky na boha. Obyčejná úcta postačí. A pokud vás zajímá náš soused z kterékoliv strany, oblékněte si něco pohodlného a zajděte si za ním na kus řeči. Uvidíte, že nebudete litovat. Pokud mu totiž nebudete nutit svoje půllitry nebo jakýkoli jiný malicherný předmět či zvyk, zůstane sám sebou a lépe se mu bude otevírat srdce.

           Nic naplat, za upřímnost se platí jedině zase upřímností, emocí, které je málo, a kterou je třeba užívat s rozumem.