|
| |
 |
Ta nase pisnicka ceska...
Autor: Gino Hašler (Občasný) - publikováno 2.1.2002 (02:37:36), v časopise 15.1.2002
|
|  |
Přesně před 60 lety zahynul v Mauthausenu Karel Hašler
To bylo v Plzni v létě devětaosmdesátého roku minulého století. Na jeviště letního kina v Lochotíně vystupovali písničkáři jeden za druhým a dávali najevo, jak už je štve život, svázaný a zašpiněný režimem. Zaplněné hlediště Porty tleskalo a zpívalo se svými hrdiny. U vchodů stáli policisté se psy. Taková poslední nahlouplá výhružka. Vladimír Merta tehdy řekl: "A teď vám zazpívám písničku, kvůli které jsem sem dlouho nesměl." A zpíval legendární Prahu. A byli tam všichni a zpívali písničky, které v sobě měly půvab čehosi bořícího. Neboť písničkami se u nás už tradičně vyjadřuje názor obecný. Zvlášť v časech nesvobody. Co nedokázali říci jinde veřejně, úlevně zpívali v hospodách nebo alespoň pouštěli doma z všelijak nahraných kazet. Písničková politika, dalo by se říci. Od těch drsných, jako "Náš prapor je samá černá díra, z každé díry kouká bolševik a uprostřed jedna velká můra, toť sám bolševický náčelník..." přes staré trampské: "... a to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát..." až po Vomáčkovu: "Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša..." Kus nad tím pak písně Karla Kryla: "Na břehu řeky roste tráva ostřice, prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice. Nad ztichlou zemí vrčí netopýři a národ němý tlučou oficíři..." To polokomické "co Čech, to muzikant" stalo se do jisté míry výrazem občanství. Pravda, nebojovali jsme. Ale zpívali. Někteří rebelantsky v hospodě a mnohdy to pro ně dopadlo nedobře. Jiní v koupelně s naplno puštěnou sprchou. Avšak přece jenom občas něco. Skrze slova mnohdy jednoduchá a melodie začasté ve stylu umtatata... Jestli něco pomáhalo ujařmeným, tak to byly písničky. Byl v nich patos i naděje. Písničkáři byli režimem všelijak šikanováni. Karel Kryl odešel do exilu. Vyštváni byli Hutka, Třešňák, Karásek. Ti, co zůstali či nově vyrůstali, byli všelijak trápeni, zakazováni a znemožňováni. Už se však pomalu zapomělo na člověka, který byl kvůli písničkám umučen... Jmenoval se Karel Hašler a od jeho smrti to je šedesát let. Jak zní opis úmrtního listu: "Filmový herec Karel Hašler, bez vyznání, bytem v Praze XVI, Nessibagarten 26, zemřel dne 22. prosince 1941 v 8 hodin v Mauthausenu." Možná jste však slyšeli některé jeho písničky v hospodě či v pořadech pro pamětníky. Třeba Strahováčka nebo Po starých zámeckých schodech, případně: "Za vodou, za vodou, před vejtoňskou hospodou, až vyjde měsíček, dám ti z lásky tisíc hubiček..." Hašler v roce 1932 natočil film, který se jmenoval příznačně Písničkář. Miláček kabaretů, zapruzelý vlastenec, sentimentální milovník Prahy. I tak se o něm dá mluvit. Nicméně svědectví vězně z Mauthausenu Dušana Mormana: "Po odchodu všech vězňů do práce provedli esesáci prohlídku tábora, všechny nemocné vyvedli z bloků a odvedli je na trestný blok, kde je v třeskutém mrazu svlékli do naha, přivázali ke stoličkám pod sprchy, pustili na ně ledovou vodu a nebožáci za hrozných bolestí skonali." Tak za písničky zemřel Karel Hašler. Nejprve šestnáct let herec Národního divadla, pak písničkář, byl poprvé gestapem zadržen na začátku roku 1941. Sebrali ho přímo při natáčení filmu Městečko na dlani, při kterém působil jako umělecký poradce. Po výslechu byl propuštěn. S varováním. V srpnu pak ho opět znovu z natáčení u Ládví odvezli. To už zpátky nepřijel. Miláček kabaretů. Zapruzelý vlastenec. Sentimentální milovník Prahy. Kvůli tomu vlastenčení, před nacismem mnohými vysmívanému, umřel. Neboť co mu nacisté vyčítali: především to, že mnozí zpívali po okupaci jako útěchu a jako výraz vzdoru takovou tu sentimentální odrhovačku: "... Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, tak jako na louce kytička, vykvetla ta naše písnička. Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. Zpívejte, lidičky, ty naše písničky..." Dneska to zní jako ubrečená sranda. Stejně tak Hašlerův příspěvek z tehdejší nedělní přílohy Venkova: "Byli jsme a budem páni, a ne hloupí tulipáni, věřme v sílu svou a píli, neklesejme ani chvíli, nebo ť ti, kdož hlavy věší, zbabělci jsou - a ne Češi." Takové žvanění. Leč papíry, na nichž byly napsány tyto texty, bušili do stolu vyšetřovatelé gestapa při Hašlerových výsleších. Film Písničkář stal se motivem jednoho z projevů státního sekretáře K. H. Franka. Podle svědectví Jaroslava Langera si na úřadu říšského protektora pouštěli tento film jako studijní materiál. Hašler po okupaci i parodoval aktuálně své texty: "Všecko nám sebrali, všecko nám sežrali, nechali jenom ten protektorát." Či: "Měli jsme státeček jako ten šáteček krumplovaný. Teď je ten státeček jako ten šáteček oškubaný. Bude zase státeček jako ten šáteček...". Případně (zpíváno na melodii písně Hoši od Zborova) "Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte..." Měl docela pravdu. Ještě dřív se však domů nevrátil on sám. Karel Hašler už za c. k. monarchie zpíval písničky, které nebyly příliš přijatelné. Třeba za první světové války. Loučil se s vojáky takhle: "Do té ruské země dlouhá cesta, proč mě na tom světě Pán Bůh trestá..." Což je druhá sloka zlidovělé: "Když jsme mašíroval ke hranici, měl jsem bílý kvítek za čepicí..." Sloka, kterou si už příliš nepamatujeme a která má poněkud jiný význam než obyčejný vojácký popěvek. A proslulí Pětatřicátníci... "hoši jako květ..." Poslyšte opět další strofu, nyní příliš nezpívanou: "vesele vstříc smrti kráčí, třebas doma hořce pláčí pro své hochy ze zlata, ta plzeňská děvčata..." Tohle zpíval Hašler v roce 1917. To, co si však mohl dovolit v Rakousku-Uhersku, tedy vyvolávat "defétistickou" náladu, nacisté později snášeli poněkud nerudněji... I v první republice Karel Hašler poctivě písničkařil. Jeho píseň Jen když máme svobodu, složená hned po převratu, se pasuje velmi i na současnou svobodu, tak urychleně získanou. Všímal si i všelijakých skandálů, nepominul například lihovou aféru, která zmítala celou republikou. Když se stal básník Machar vysokým vojenským funkcionářem, napsal Hašler písničku Copak je to za vojáka... O nemocné koalici, Utíkej vládo, utíkej, Loučení s Národním shromážděním, My nejsme národ na práci, tak všelijak popěvoval Hašler. V roce 1920 údajně zejména kvůli němu byl vydán zákaz politických čísel v kabaretu. Na straně druhé pak zbožňoval Masaryka a legionáře. Komunisty počastoval už v roce 1919: "Kampak na nás, bolševici, copak vás to napadá, vás si každý koupí, na nás jste však hloupí..." Po únoru mu to samozřejmě, nebožtíkovi, spočetli. "Hašler byl jistě písničkářský talent. Ale nemohl překročit svůj rámec (...) Byl to písničkář měšťáků a své doby..." napsal o něm v roce 1967 proslulý bolševický filmový kritik Jan Kliment, přezdívaný skrze své ztracené oko Jan Žižka českého filmu. Ale už před tím napadli Hašlera Voskovec a Werich. Poté, co se vrátili z Ameriky, řekli, že nepřijeli jako nějací "rudí Hašleři". Kupodivu oponoval jim komunista E. F. Burian: "Dnes se při takovém vtipu každému slušnému člověku musí sevřít srdce. Proto Voskovec a Werich nesmějí zapomenout, že se tady za tu dobu, co byli pryč, něco stalo. A stalo se mezi jiným také to, že Karel Hašler byl roku 1941 za svoje nekompromisní národní hledisko odvezen do Mauthausenu. A že tam 22. prosince 1941 dal svému národu nejvyšší oběť..." Jan Werich stal se jedním z nejvyšších mystických mudrlantů této země. O Karlu Hašlerovi skoro už nikdo neví. Co víc... Takové hloupé vyprávění o člověku, který vlastně už nikomu nic neříká. Byl to miláček kabaretů, o nichž již vlastně nic nevíme. Sentimentální milovník Prahy, která je v současnosti něco docela jiného než "Hradčany krásné, ten český slávy chrám..." Nicméně člověk, který za písničky umřel. Který předznamenal čas, v němž jsme se skrze zpívání bránili lámání duše. Jako by tehdy, v tom létě roku 1989, v lochotínském kotli, někde tiše znělo: "Zpívejte, lidičky, ty naše písničky..." Lze jen dodat, že se ty písničky tehdy zpívaly. Jiné než Hašlerovy. Ale on, kdysi umučený, už pro většinu dávno neznámý či nevážený, nejspíš v písničkářském nebi tleskal. Možná i slza mu utekla. Bodejť by ne, takovému sentimentálnímu vlastenci.
Vladimír Kučera je publicista
(Fakta čerpána zejména z Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler, Václav Chaluš: Po stopách Karla Hašlera a Karel Tušek: Karel Hašler)
|
|
|
