Být jako Daniel

 

Hledat práci samo o sobě žádná zábava není. To vám potvrdí každý, kdo se nenarodil do rodiny milionářů a nemá známosti s těmi správnými lidmi. Zatímco kamarádce strýček zařídil stáž v bance ve Španělsku, mně můj strýček Fedor nabídl, že můžu jejich partě dělníků nosit svačiny. Když mi bylo patnáct, byla to nabídka, která se neodmítá. To jsem „chalanum“ nejenom připravovala svačiny, ale ještě i otvírala pivo a připadala si jako Gina Lollobrigida pokaždé, když na mne někdo z nich zamrkal. Dnes, s vysokoškolským diplomem v kapse, mne brigáda na čerstvém vzduchu příliš neláká. I když strýko Fedor by o mne stál a chalani prý vzkazují, že pivo od inženýrky by jim chutnalo mnohem víc, než od uhrovitého bratrance Huga, který funkci provianťáka momentálně zastává. Já se však rozhodla jinak.

Každé ráno jsem začínala tak, že jsem zkontrolovala všechny portály nabízející práci, odpověděla na několik inzerátů a navíc poslala svůj životopis do všech firem, které na svých stránkách tuto možnost nabízely. To by bylo, aby se někdo nechytl a já se konečně uchytila.

Zrovna jsem zasílala svůj strukturovaný životopis do jedné z dynamicky se rozvíjejících se společností s významným postavením na trhu, které hledají mladé a dynamické kolegy do svých týmů, když mi zazvonil telefon.

V něm mi sekretářka jedné z takovýchto firem, oznámila, že: „máte-li o práci v naší společnosti zájem, přijďte dnes v šest hodin na pohovor.“ „V šest?“ zalapala jsem po dechu a v duchu se proklínala, co jsem to byla za blázna, že jsem se nabízela někam, kde i personalisti pracují ještě v šest večer. Sakra! Sakra! Sakra! Na to mne slečna chlácholivým hlasem ujistila, že je to opravdu v šest večer a ne v šest ráno a řekla mi adresu kam se mám dostavit.

Večer jsem, po několikaminutovém pátrání, objevila boční vchod do budovy na kraji Václavského náměstí a výtahem vyjela do třetího patra. Ve velké avšak temné místnosti kolem stolků posedávalo asi deset lidí. Uchazeči o místo byli zváni po jednom do pracovny mírně otylého muže v obleku. Ti zbývající si mezitím krátili čas čtením časopisů. Podle nabídky – nejrůznější plátky s polonahou slečnou na obálce, spoustou fotografií drahé kosmetiky a textů používajících notně omezenou slovní zásobu, mi došlo, že nějak vysoká intelektuální úroveň se u zájemců o práci neočekává. A nebo si mají nosit časopisy vlastní. To bohužel nebyl můj případ.

V kanceláři se vystřídalo asi šest lidí, než na mne konečně došla řada. Ten muž, co vedl pohovory stál ve dveřích, potřásli jsme si rukama a on řekl: „Ahoj Mariko, já jsem Daniel, nevadí když si budem tykat,“ a než jsem stihla cokoli říci, dodal: „tak se tady posaď.“ Tak mi došlo, že se mne Daniel neptal, ale že mi to oznamoval. No nic, já stejnak nemám moc ráda ty formální organizace, kde se kolegové ještě po deseti letech oslovují: „Pane Nováku.“

„Tak mi řekni, jakou práci hledáš,“ bodře mne vybídl a já mu odvykládala povídání o absolventce vysoké školy, která hledá uplatnění v kreativní pozici s možností kariérního růstu. „No, máš štěstí, že jsi narazila právě na nás, my se teď neuvěřitelně rychle rozrůstáme, vlastně každý den najímáme nové lidi na nejrůznější pozice.“ „No a na které, například,“ nedalo mi to, protože jednak jsem nevěděla, na o kterou z těch nabízených pozic jsem projevila zájem, a jednak proto, že se Daniel o žádné konkrétní práci nezmínil a já rozhodně nechtěla být nějaká podržtaška pana asistenta.

 „No na všechny. I do marketingu.“ „Ano, to bych já chtěla…“ „jo, to budeš mít u nás možnost se uplatnit, my děláme spoustu marketingu,“ „a mohl byste mi říci něco konkrétního, na jakých projektech jste pracovali, na vašich stránkách jsem si přečetla, že mezi vaše klienty patří Eurotel...“ skočila jsem mu do řeči tentokrát já a zároveň „nenápadně“ projevila zájem o činnost firmy – podle pouček je to velmi žádoucí, ale podle Daniela to bylo spíš nežádoucí. „No na spoustě, my děláme pro různé klienty,“ odbyl mne a volně přešel na jiné téma, „no víš co, Mariko, líbíš se mi, já tě pošlu do druhého kola. Tak přijď zítra v osm ráno sem a strávíš den s našim manažerem. My si ověříme, jestli by si se k nám hodila, a když nám budeš vyhovovat, tak tě přijmeme,“ a už mne vedl ke dveřím.

Ještě, když jsme si potřásali rukou na rozloučenou povídá: „jo a přijď k obleku, je možný, že manažer bude mít nějaký jednání.“ A bylo to. Po hodině cesty do města, čtvrt hodině pátrání po bočním vchodu a dvaceti minutách čekání jsem za pět minut postoupila do druhého kola a tykala si s ředitelem, aniž bych téměř cokoli řekla či udělala. Asi za to mohla ta otázka: „a mohl byste mi říci něco konkrétního?“. Díky příručky.

Druhý den, za pět minut osm, jsme já a čtyři další vyvolení vyjeli výtahem do třetího patra a zazvonili na zvonek. Objevila se sekretářka, a poprosila nás, jestli můžeme zůstat venku, že mají poradu. K nám se otevřenými dveřmi doneslo jakési rozjuchané skandování: „Já na to mám! Já na to mám!“ Ona se pousmála a zmizela v kanceláři. My zůstali na chodbě.

Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se: „Hele, ví někdo z vás, co tahle firma vlastně dělá?“ „Prodávají zájezdy a slevové kupony do hotelů,“ poučila mne vedle stojící blondýna v černém obleku, „a taky zajišťují distribuci lístků do Státní opery,“ doplnil kluk se zlatým řetězem na krku a levnými botaskami na nohou. „Já myslela, že dělají něco v direct marketingu…“ špitla drobná dívka stojící naproti mně, ale přehlušil ji křik z kanceláří.

Na poradě, či co to vlastně bylo, právě vyvolávali jména: „Čus Marku! Ať máš zdar!“ kdosi zařval a nejméně dvacetihlavé stádo to po něm zopakovalo: „čus Marku! Ať máš zdar!“ Hlavní vyvolávač zakřičel: „Čus Karle! Ať máš zdar!“ a znovu přišla odpověď: „Čus Karle! Ať máš zdar!“ A stejně tak tomu bylo i u Heleny, Martiny, Zdenka, Viktora, Romana, Krystýny, Jany… a dalších.

Náhle k nám začaly linout latinskoamerické rytmy. Účastníci porady pravděpodobně tančili sambu, nebo to alespoň tak znělo. Pak se konečně otevřely dveře a z nich vyšlo asi deset mladých, krásných a ambiciózních manažerů a manažerek v kostýmcích, s kufříky pod paží a úsměvem na rtech. Sekretářka nám věnovala jeden podobný škleb, který říkal: „když se budeš snažit, budeš moci patřit mezi nás,“ a vpustila nás dovnitř. A znovu jsme asi deset minut čekali.

Najednou se z jedné kanceláře vynořil Daniel a povídá: „Mariko, můžeš jít dovnitř!“ A tak jsem šla. V jeho kanceláři byl tentokráte nastoupený výkvět společnosti. „Toto,“povídá Daniel, „toto jsou naši nejlepší manažeři, a ty, pokud dnes uspěješ, budeš mít možnost být v budoucnu jednou z nich.“ Kolena se mi málem podlomila radostí. I já jednou budu moci stát v kanceláři, navlečená do černého kostýmu s přiblblým výrazem na tváři a tvrdit o sobě, že jsem nejlepší! What a challenge!

„A tohle,“ vytrhl mne Daniel z mého upřímného zděšení, „to je Alice. S Alicí strávíš dnešní den, a pokud uspěješ, budeš se moct stát součástí našeho týmu.“ Docela jsem očekávala, že na konec věty přidá: „Ouu jééé!“  Potřásly jsme si s Alicí rukou a opustily kancelář. Bylo jí tak kolem dvaceti, takže mi nepřišlo natolik zvláštní si s ní tykat. „Tak co budeme dělat?“ „No, nejprve si zajdeme někam na kafe, popovídáme si o firmě, o tom, co já dělám, co ty bys chtěla dělat, a když budeš chtít, budeš moct jít se mnou na nějaké schůzky.“

Ještě než jsme došly do kavárny, zjistila jsem, že Alice pracuje u firmy teprve měsíc a už se vypracovala do pozice leadera. Než nám číšník přinesl kávu, už jsem věděla, že je úplně super, že „u nás ve firmě každý začíná od nuly a každý má možnost se vypracovat nahoru. Já jsem tak začínala, i Daniel tak začínal…“

Byla jsem právě v polovině hrnečku a měla jsem jasno. Začnu jako naprosté ucho (v jejich terminologii nováček), postupně se vypracuji na školitele nováčku, z něj pak na leadera, který může najímat svoje vlastní nováčky, a když budu hodně dobrá a hodně se snažit, budu si moci otevřít vlastní kancelář, jako Daniel.

Práce to bude úžasná, ve skvělém týmu lidí, který se schází vždy v sedm ráno na motivační sezení a v sedm večer na hodnocení dne a motivační sezení. Budu v neustálém kontaktu s lidmi. Žádná rutina. Poznám spoustu nových lidí, naučím se jednat. Budu placena jen za to, co opravdu udělám. Sama budu pánem svého času! Už nebudu muset sedět jen osm hodin v kanceláři a plýtvat svým potenciálem! Jsem dobrá! Jsem skvělá! Jsem talentovaná! A KONEČNĚ toho můžu využít! Pracovat celý den! A klidně i v noci! Stačí když budu chtít! Mé sny se mi splní! Stát se milionářem! Otevřít si vlastní kancelář! Být jako Daniel! HURÁ! SLÁVA! ALELUJA!

A co že to vlastně budu dělat? Jak že to zahájím svojí kariéru na jejíž konci je vlastní kancelář a dvouměsíční dovolená na Bahamách?

Budu dělat prodejce ve mně přiděleném rajonu!

 

Od tohoto setkání uplynul téměř rok, avšak pokaždé, když na Zličíně nebo na Masaryčce míjím dvojici v tmavých oblecích, kteří ke mně s úsměvem kráčí a říkají: „Dobrý den slečno,…“ vzpomenu si na Daniela. To oni s ním každé ráno od sedmi do osmi provolávají „Já na to mám!“ a tančí sambu. Já na to nemám. Já trávím každý den osm hodin v kanceláři, za měsíc potkám nanejvýš pět nových lidí, moje kolegyně se neustále mračí, se šéfem si vykám a dovolenou trávím v Chorvatsku. A přitom, stačilo tak málo, jen říci Adéle „ano“ a jak jsem se dnes mohla mít… dnes jsem mohla být jako Daniel.