Tak starý
že kdyby ses dotkla mých rtů
nebo jen pomyslela intenzivněji
než jindy praskly by
jako přezrálý plod netykavky
relativně velký třesk tma v ústech
vypadané hvězdy
tak budu starý
že si tě položím zpátky
do posledního žebra vany
do první vody
pod bledou kůží proplují občas
stíny tvých zemřelých tváře řek
šeptáš si něco o genech o mužích
bez vlastností
prý ti nepatří víc
než stružky vůní a melodií
které si prozpěvuje ta s tetováním
na rameni o dvě poschodí výš
a ony vyletují tryskou sprchy
aby se staly letmým okamžikem
letmého prostoru těla klíční kosti
labyrintu někde
hluboko v lebce a zmizely v odtoku
zvracet a usmívat se při tom zatímco
ty si šeptáš do malinkých horkých dlaní
život je tichá pošta
kratičké oprávnění něco nejasně
zaslechnout něco říct
uprostřed řady nebo na obvodu kruhu
šeptáš si
a možná že slyším ozvěnu vesmíru nebo
mé prázdné vany předzvěst sněhu
bezmocnou matematiku
tvé sousedy s fíkusy rodokmeny
inkoustovými zvířaty na ramenou
možná
sám sebe