Návštěva

           Už dlouho se chystám, že vás zavedu mezi své známé internetové básníky. Říkám si: nás pomalá virtuální procházka příliš neunaví a jim uděláme radost. A jestliže jsem celou věc odkládal, tak tomu nebylo z nějakých praktických důvodů, jako například aby byli Velký básník se ženou doma, popřípadě mohli si napéct nebo vyluxovat své virtuální místnosti či poezii. Věc se má takto: trochu jsem si zavzpomínal na staré časy, v kterých jsem s nimi publikoval, zdržuje se nejen ve světlech ramp – si představte leckdy až jednodenní slávy - a mám oprávněně krapítek strach aby někdo v přilehlých tmavých uličkách, internetových vzestupů i pádů, nedošel k úhoně. Ne, nemějte obavy. Velký básník, Žena Velkého básníka a jim podobní jsou docela mírumilovní lidé, jen poněkud více lpějí na svých dětech – básních. A jsouce ve virtuální realitě příliš, mohli by ochotněji sáhnout ke krevní mstě resp. k sebevraždě vlastního píšícího ega, zapomínaje, že grafomanům impotence tohoto druhu nehrozí a bezdětni s velkou pravděpodobností nezůstanou. A my nebudeme dodávat škodolibě bohužel. Ne snad, že bychom trpěli chronickým zápalem neupřímnosti a následkem toho říkali věci oklikou. Jen docela rozumně uznáváme světu právo koexistence protikladů – slovy ctěné paní metafory: na sousedství neužitečného bodláčí a ušlechtilého květu šafránu.

           Proto i vás poprosím o skromné pozorování a minimální komentáře, ne nepodobné exkurzi v továrně na ticho. Někteří chlapci a dívky jsou již tak dost rozjitřeni, stále se množícími útoky poetických neználků a je jasné že další poptávání po smyslu díla či, nedej bože, více či méně ironické dotazy na jejich zdraví určitě ničemu neprospějí. A ty z vás, kteří mají s nimi, nevyřízené účty pak snažně prosím aby zvážili zda bude lepší zůstat doma, dát si pusu na zámek nebo alespoň, pokud si nemohou v žádném případě pomoci, nasadit tlumiče na své virtuální zbraně - aby ostatní nerušili. Pakliže jste připraveni, ukončeme ježdění myší okolo horké kaše a pojďme na pomyslnou horu Pegasovu.

           Hned u vstupu nás upozorňuje Žena Velkého básníka na nabídku mapy pro lepší sexuální orientaci těch, kteří se chtějí procházet, informovat nebo kochat, popřípadě napovídá i těm nešťastně zbloudilým kudy dovnitř a kudy ven, přičemž nikdo po nikom nechce ani korunu, což je překvapivě potěšitelné. Ale že se nechceme pídit po někom jiném než po člověku - poetovi, tak vás pouze letmo upozorní na tzv. plkací místnost – chat, která je poměrně jednostranně používaná k steskům všeho druhu: na důsledky přemíry alkoholického pití předešlého večera resp. noci, nevyslyšené lásky, popř. neslýchaný teror rodičů, čili žádná rozumná řeč, což nám, pokud máte děti podobného založení, rádi dosvědčíte. Jen jedním okem věnujeme mžik rozdělovníku všech slepých cest, protože nejsme jako sponzoři uvedeni a zatím ještě neodcházíme. A zcela, když návštěvníky napoprvé, se pak vyhneme potemnělým místnostem archívů všech druhů literatury.

           Tím, co však nemůžeme vynechat v žádném případě, je návštěva redakce, bez které by naše pochopení fungování chodu celého poetického servru bylo fatálně neúplné. Protože v takové redakci úplně nahoře dlí Velký básník – majitel a šéfredaktor v jedné osobě -, který ví všechno, a zaplať za to dobrotivý bože, nejlépe. A vůbec nedbejte na to, že se tak netváří a pomrkává přátelsky po všech bez rozdílu, ať je jí patnáct nebo stejně tolik před půl stoletím, jakoby neměl, jak se říká, určitý počet pohromadě. Když totiž posbírá všech svých pět, obyčejně vyprovokován nějakým ignorantským darebáctvím, omlátí všem kritikům zobecňující argumenty o hlavu, než stihnou říct postmoderna. Nenechte se ani mýlit formou nebo obsahem jeho básní, a už vůbec nepodléhejte dojmu směšnosti z novotvarů jakoby z pera některých našich osvícenců či klaunů básnického slova doby alžbětinské. Jeho neologismy jednoho dne dohlédnete, nebojte, chce to jen trpělivost, čas a pokoru.

           Nemůžeme si nevšimnout, kterak sedí nade vším a všemi nehnutě, až to vypadá jakoby spal. Ale určitě se mýlíme a jedná se o nezbytně symptomatický stav vedoucí k jeho meditativní poezii. Je mu asi třeba nalézat v záhybech odduševnění pokračování jeho nejnovějšího dítka:

v žádném tahu tobogán

voda a syčel

nedomluv

v žádném vítězství vkrad

           „Pane jo, a pak že báseň, i tu špatnou, může napsat každý,“ pomyslíme si nahlas. A ta neadekvátní slova neumně ukrýváme za ruměnec konsternovaných tváří v stejnou chvíli, v jaké Velkého básníka z povzdálí s méně maskovaným obdivem sledují Nadějný básník se samotnou Ženou Velkého básníka, vlastně všichni kladně zformovaní básníci naň jakoby nepřítomně hledí, snad až na Vůdce postmoderny s Velkou přírodní lyričkou, kteří nejsou u vytržení jedině proto, že vymýšlejí drobné intriky v rámci nevinného flirtu kdesi v tajné místnosti poblíž virtuálního archivu.

           Necháme tedy Velkého básníka raději na pokoji ať se nevzbudí, i když víme takřka s jistotou že medituje, ale pro jistotu. Už tak nám jde hlava kolem a to nás ještě čeká nahlédnutí do stránek místní kroniky a jedno malé fórum. Cože, že už zíváte? Vydržte prosím, přece nepřijdeme o to nejlepší.

           A že jsme zjistili nakolik je nám formální i meditativní smysl postmoderních básní prozatím nedostupný přečtěme si trochu anální statistiky: V minulém měsíci obdržel nejvíce kladných kritik, a na prvním místě se umístil Velký básník pověstná prsa před Vůdcem postmoderny a Velkou přírodní lyričkou. Báječně, i Žena Velkého básníka a Nadějný básník skončili na předních místech. Ale to se podívejme, u autorství kladných kritik se nám pořadí obrátilo, když se s přehledem vítězství zmocnil Nadějný básník. Ne, nemusíme mít strach, ten chlapec se v životě neztratí. To není možné, raději si sedněte, protože i o půl roku zpět, je pořadí úspěšnosti básníků naprosto obdobné, jen sem tam se mezi naši báječnou pětku vklíní nějaký ten Známý Velkého básníka č. 12, Třetí milenka Vůdce postmoderny nebo Pán co s námi začal chodit na pivo a platí, a někdy také, i když velmi zřídka ,Velký Pochlebník. Famózní!

           Co dodat? Takové úspěchy a my se zatím nezmohli ani na prosté poklepání po ramenou. Pryč s námi – vyměňme se za nějaké jiné, třeba za Návštěvu číslo 1001 bez básnického střeva a pojďme domů. Beztak se sem ještě vrátíme. Brzo a určitě v co nejhojnějším počtu! A protože se dá očekávat, že Velký básník bude mít zase svých pět pohromadě, přineseme, pokud možno úplně potichoučku, virtuální zbraně. A když ne … tak alespoň kyblíček na zvracení.