„Reklamy, všude samé reklamy! Na domech,  ve výtahu, v metru, v tramvaji i na ní, ve školách, v knihovnách, lidé je na sobě nosí, když jdete na záchod zase tam číhá nad pisoárem a u zrcadla reklama! A bude to jen horší…

Existují různé tajné studie plné nových pokusů ovlivňovat lidskou mysl. Už teď nám prolítá mozkem plno dat, zatím jen naprázdno, radiové vlny, hovory po mobilech, satelitní televize, wi - fi. Doposud jdou informace, jak se říká, jedním uchem tam a druhým ven. Ale jednou, jednou už pochopí funkce mozku a vynaleznou způsob přenášení dat, který mozek bude registrovat, zmizí veškeré soukromí. Nenechají nás o samotě ani tam uvnitř v myšlenkách…“

Pan Roster nevlastní televizi ani rádio, žije na kraji lesa, jezdí na staré motorce jen když opravdu musí a elektřinu si záměrně nezavedl. Nevěří v techniku. Podle jeho mínění je užitečná, tak leda k zotročování. Kdyby měl mobil, potřeboval by elektřinu a za ni by platil. Musel by se starat o signál, kupovat si kredit nebo se někde upsat. Upsat se. Podobná slova ho děsí. Pan Roster chce být svobodný člověk.

Jeho přítelkyně, neprovdaná slečna Jitka, si říká paní Roster. Není Rosterová, protože koncovka „ová“ dává tušit, že by někomu patřila. Nikomu nepatří. Není přece žádný kus dřeva nebo jiná věc, která by se dala označit jako pana Rostera. I paní Roster je naprosto svobodný člověk. Dá se říct, že je mozkem dua Rosterů. Ve společnosti tichá, plavovlasá dívka, v soukromí překypuje myšlenkami. Nepracuje na ničem jiném než na osvobození. Komplikovaný vnitřní život paní Roster odkryla jen své mužnější polovičce. Jejími studiemi na odtrhnutí společenských pout se pan Roster nechal nadchnout.

Nedali se dohromady náhodou. Zapříčinil to pan Roster. Trpí zvláštním pocitem, říká mu „okénko do budoucnosti ženy“. Dlouho pracoval ve fotoarchívu a napozoroval plno žen. Jak vypadaly za mlada a jak si s jejich těly čas pohrál. Stárly mu před očima a mladé hezké dívky se měnily v staré ženy s zhroucenými zády. Dodnes je přesvědčený, že dokáže přesně určit, jak se dívky promění. Ženy si rozkastoval. Brzo propadnul depresím.

„Jak si může člověk začít něco s holkou, když vedle jejího obličeje vidí obličej o třicet let později?“

Frustrovalo ho to. Až jednoho dne potkal blond dívku a ať se snažil sebevíc, nedokázal si představit, jak zestárne.

„Ženy mají opravdu mnohé společné s květinami. Jejich život se dá přirovnat k životu květu. Nejdřív jsou zelenými poupaty, příliš mladý, příliš malý, časem se pomalu začínají otvírat a vystavovat pastelovou barvu. Barvu o tolik lákavější, zářivější než zelená šlupka ve které zrály. A pak rozkvetou a jsou prostě skvostné. Od tohoto vrcholu mohou jen stárnout, usychat, a ať květenství trvá jakkoliv dlouho jednou skončí. Zbudou uschlé lístky, kdysi plné barev, nyní ztmavlé a nezajímavé. Nakonec i lístky opadají a zůstane ošklivý zahořklý pahýl.

Existují však i výjimky, některé květy, jsou krásné i uschlé, záleží na zacházení, na podstatě a původu květu.“

Rosterovi se k vnějšímu světu postavili zcela nezávisle. Dokázali by se sami uživit ze zeleniny, kterou pěstují a ze zvířat, které chovají. Přesto pan Roster občas nějaké peníze vydělává. Píše články do všelijakých novin.

„Prachy připomínají vodní vír. Stahují tě do začarovaného kruhu. Když už je máš, musíš je utratit, a když je utrácíš, tak jich nikdy není dost.“ pronesla paní Jitka po večeři. Paní Roster se nedá počítat mezi jednoduché alternativce. Na každou otázkou pohlíží z mnoha úhlů. Pravda existuje v mnoha souvislostech a proto o pár minut později dodala: „ Ale pokud se budeme stranit penězům, jen kvůli tomu, že chceme být svobodní, svobodní nebudeme. Společnost nás totiž nutí se stranit. Svobodný člověk může využívat všechny možnosti.“ A tak pan Roster začal psát o věcech, které ospravedlňovaly jeho život, o věcech, co ho trápily a kupodivu okénko do jeho mysli zaznamenalo úspěch. Jeho články si našly své čtenáře. Muži souhlasili s jeho pohledem na ženy a hledali květinu, co i po uschnutí je krásná a ženy se snažily krásně usychat. Svojí úvahou o budoucnosti reklamy způsobil nemalé pozdvižení. Články, které přichází napsané tužkou na linkovaných papírech v redakci vítali s radostí.

Jednoho dne paní Roster přišlo správné se přesunout jinam. „Jak můžeš být svobodný, když se musíš pořád vracet sem a udržovat domek? To není svoboda, to zavání povinností, a povinnost tě omezuje!“ vysvětlila muži. Ten vybral peníze, které vydělal a pečlivě je přepočítal. Druhý den narychlo prodal domek se vším všudy a Jitce řekl: „Peníze dávají určitou svobodu. Můžeme jet kam chceš.“ „Určitou.“ Vyzdvihla důležitost slova paní Roster.

Vybrali si Indonésii a cestou pomocí bezpočtu autobusů a lodí se cítili nejvíce blízko absolutní svobodě… Jejich myšlenky se stávaly realitou. Co chtěli to měli. Ta cesta byla opravdová svoboda.

Když našli s pomocí domorodců malinkatý ostrůvek, kde nikdy nevkročila civilizovaná noha, konečně se usadili. Žádné obchody a reklamy, co by se jim snažily změnit názor, vnucovat myšlenky. Žádné radiové vlny, žádná manipulace davů. Nic neruší mozek a nikdo ho nelimituje. Pan Roster začal stavět chýši, přesně podle jeho nápadů, a vůbec se nemusel zajímat, co na to katastrální úřad, co sousedi, co památkáři a radní. Stavěl a nehleděl kolik má peněz, jediná mez byly jeho vlastní síly. Stavěl s chutí, nikým nerušen. Budoval palác snů z bambusu a listí.

Paní Roster, se starala o jídlo, založila si zahrádku, koupala se nahá, tvořila šperky z mušlí, perel, a různých květů, posedávala a přemýšlela.

První dům nebyl vyvýšený na kůlech a to se ukázalo jako problém, kvůli zvířatům. Tak ho pan Roster strhl a postavil znova. Bez rozčilování, s úsměvem.

Jitka zatím vypracovala vrcholný plán lidského pokolení. Sama si byl jista, že přišla na smysl lidského života a roztřídila problémy podle důležitosti.

„Lidský život je svázán s lidským plemenem, stejně jako jakýkoliv jiný život je spjat s životem celého druhu. Smyslem je uchovat život. Proč? To se můžeme jen domýšlet. Možná hrajeme obrovské nesmrtelné divadlo, a žádný typ herce nesmí odejít. Proto je každý jedinec předurčen hlavnímu úkolu obstarat další pokolení. Neumíráme hned po porodu, to znamená, že se musíme postarat o přežití našich dětí. Druhotné úkoly jsou spojené právě se zabezpečením. Obstarat dostatek jídla a pití pro růst dětí. Všechny další problémy se ukazují být pro náš celkový smysl života dosti nepodstatné. Proto jsou až třetiřadé a dál. Do třetí řady patří problémy s identitou. Aby život jedince měl osobní naplnění, musí si jedinec připadat důležitý, originální, musí se zažít. A proto si vytváří třetiřadé problémy, které se člověk od člověka liší.“

V nadchnutí sebou stvořeného řádu si paní Roster uvědomila, že řeší problémy druhořadé a třetiřadé. Začala toužit po splnění smyslu života. Netušila, že už je dva týdny v jiném stavu…

V těhotenství Jitka prožívala hluboké depresivní stavy. Pan Roster se sžíval se svojí rolí domorodce a učil se lovit ryby, zdokonaloval se v lezení po stromech pro ovoce, v zabíjení zvířat. Pomalu a jistě se z něj stával vládce ostrova. Paní Roster zatím seděla u pláže a poslouchala moře, tvořila různé tkaniny a odpočívala. Často přemýšlela nad magickým slovem. Nad svobodou. Existuje vůbec? Je svobodná? Odpovídala si: „Ne, nejsem“. Přitom se dívala na svého partnera. Nic mu nechybělo. Byl ve svém živlu. Budoval, tvořil, učil se žít s přírodou, a ji nezbývalo nic jiného než pozorovat ptáky, jak táhnou po obloze a přemýšlet nad tím, jak oni asi prožívají svojí volnost. Jestli si ji vůbec uvědomují. A ptala se sama sebe, jestli svoboda vlastně neznamená nevnímat limity, netušit.

Hleděla na krabíky, jak běhají pískem a tvoří stopy, které smývá příliv spolu s otisky nohou pana Rostera.

Poslouchala, jak celý ostrov zpívá svojí tichou písničku složenou z pohupující se vody, šumícího listí, pokřiků ptáků a ostrého slunce. Slunce pělo nejtišeji, ale byl tam slyšet život, smrt a odpovědi. Proto nejraději naslouchala slunci.

Brzy si uvědomila, že nemůže být svobodná. Ať se snaží, ať se vzepře, před sebou neuteče. Omezuje jí výchova. Všeobecné lidské povědomí o pravdě, správnosti, o dobru a zlu. Rodiče ji vštěpovali, co smí a co nesmí a i když se tomu brání jakkoliv, nezapudí v sobě svědomí. I když běhá po pláži nahá a nadává oceánu, nikdy by nezabila, nešla by krást k domorodcům, nejedla by lidské maso. Má tento vnitřní blok ve více věcech a nedokáže se ho zbavit. Není svobodná a nikdy nebude.

Panu Rosterovi se stýskalo. Měl rád svého bratra i maminku. Dřív se občas vídali. Pan Roster jim vždycky přivezl domácí potraviny a smál se, když mu vyprávěli, jak se to draze kupuje v obchodech. Měl rád maminčinu kuchyni a společnost bratra a otce. A tady na ostrově je tak sám. Snaží se zapomenout prací. Zútulňuje a chystá všechno pro děťátko, které se má narodit. Jitka celý den vysedává na pláži. Tráví tam celé dny. Nechce ji rušit, nechce se ji vyzpovídávat z jeho samoty. Zdá se mu šťastná, a nechce ji to kazit. Konečně našla svobodu. On nemůže být svobodný, uvědomil si to brzo po příjezdu. Chybí mu rodina, společnost. „Jitka se s vlastní rodinou nesnášela a žila samotářsky, ta tady našla svojí svobodu.“ říkával si, když kolem ni s úsměvem procházel a aby se neřeklo tak zvolal nic neříkající věty jako: „Ty dobré ryby táhnu pryč!“ nebo „Na pláži už je obrané všechno ovoce!“

Paní Roster porodila za pomoci domorodky z poblíž sídlícího kmene. Narodila se ji dvojčata. Dvě holčičky. Nečekal to ani jeden z rodičů, ale pan Roster vše velmi rychle přizpůsobil pro dva tvorečky namísto jednoho.

Jednoho dne se Jitka svému partnerovi svěřila, že nemůže být svobodná, kvůli svědomí, které ji vykonstruovala společnost a ne ona sama. Muž se na to netvářil. Svoboda už pro něj nebyla tak lákavé slovo. Měl rodinu, měl skutečný reálný život, už si nemusel hrát ty hry se svojí holkou.  Paní Roster se ale zařekla, že hledání svobody zasvětí celý život a nepřestala se pokoušet osvobodit nebo alespoň nalézt v čem je zakopaný pes.

Každý den od porodu si pan Roster, čím dál víc uvědomoval, jak jeho družku změnil. Hrával si s holčičkami, postupně je učil chodit a plavat, vyráběl jim hračky. Už neměl ani trochu chuť na večerní diskuze s Jitkou, které mu vnucovala. Až se jednou zahleděl na její tvář ve stínu palmového listu a zjistil, že mu něco připomíná. Už to někde viděl, napadlo ho.

Najednou si ji dokázal zařadit mezi jeden typ žen. Už nebyla tak svěží, už to nebyla tajemná dívka, ale žena, paličatá žena. Najednou viděl, jak jednou bude stará, se vším nespokojená, v zádech ohnutá, nad vším bude skučet a nic ji nebude dobré. Nebude si ho vážit, její nenaplněné touhy ji rozežerou zevnitř a ona zkysne a zahořkne. Viděl ji přesnou do detailů. Slyšel ty řeči, jak nic nedělá, narážky na to, že si žije jako prase v žitě, bude závidět. Do úst se mu vlila pachuť. Udělal se mu zle a na zvracení. Takovou ženu by nikdy nechtěl! Patří mezi ty nejhorší! Jak to že to neviděl dřív? Jak to?!

Paní Roster se mu svěřila s dalším důvodem proč nemůžou být svobodní. „Každý člověk má svůj osobní prostor, své působení. Když je více lidí na jednom místě navzájem se omezují kompromisy a tím, že si vycházejí vstříc. Podívej třeba na nás. Ty jsi postavil svůj dům podle sebe. Já v něm musím bydlet, v tvém snu! Omezuješ mě!“ Argument, že jen kvůli ni jsou až tady mezi palmami a mořem ze všech stran nebrala na vědomí.

Jindy zase přišla, že péče o děti ji omezuje, nemůže být svobodná, když se musí o ně pořád starat a kojit je. Od té chvíle o ně nejevila zájem. Vůbec se o nikoho nestarala.

Večer, co večer opakovala důvody, proč není svobodná. Pan Roster ji kladl na srdce její vlastní slova o prvotní důležitosti zabezpečit děti. Odvětila mu, že nemůže být otrokem svých řečí. „Každý člověk by si měl sám pro sebe určit cíl životní cesty, aby si mohl říct, že byl úspěšný, protože děti samotné ho neodlišují od jiných a člověk je přeci jenom individualista a musí se cítit výjimečně.“ Tvrdila paní Roster a partner ji na to řekl: „Kdybys jednou toho cíle dosáhla, cítila by ses nadále zbytečná, kdybys sis stanovila nemožný cíl, cítila by ses neschopná. Život sám je cíl.“ S Jitkou to nehnulo a on věděl, že už ji ničím nepřesvědčí.

Jednou večer, když se pan Roster díval na pohybující se rty jeho družky a viděl staré ústa, vrásky, zšedlé vlasy, se to v něm celé hnulo a přišel na jednoduché řešení situace.

Už měl dost těch výčitek, že ji drží v kleci, že musí žít podle něj. Přišlo mu nesprávné, že on se musel vzdát své rodiny po které se mu stýská a odjet s Jitkou. On se ji stále podřizoval! A ještě k tomu v jejich očích to nic neznamená.

Věděl, že už to nikdy nebude lepší, jen horší. Věděl jaký je typ ženy – ten zhrzený. Všechno v něm vyvřelo.

Paní Roster s vyvalenýma očima a modrým krkem už neřekla ani jeden důvod.

Brzo ráno pan Roster vyhloubil díru. Děti si hrály na pláži s krabíky a on je pozoroval z dálky. Nespouštěl z nich oči i když sunul písek zase zpátky. Ptáci kroužili na obzoru a Rosterovi poslouchali melodii ostrova, kde tiše a nejzajímavěji vyprávělo pražící slunce.

Pan Roster se za pár let osvobodil od předsudků, pohled na jeho mrtvou družku se najednou vypařil a on byl svobodný. Svým dcerám nikdy neříkal, co je dobré a co je špatné. Měl s nimi spoustu dětí a všichni byli volní a šťastní.