|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Setřela jsem ho dlaní...
Autor: marsé (Občasný) - publikováno 7.9.2006 (14:45:02)
|
|  |
Setřela jsem ho dlaní…
Nahoře nad lesem olízlo sluníčko špičky smrků a pomalu se začalo spouštět do mechu…
Dveře od škodovky několikrát bouchly a vyplivnutí kluci zůstali stát před dětskou ozdravovnou. Ten větší uhnul trhavě hlavou, aby ho maminka nemohla políbit na ústa. Ten mladší se naopak k mámě přitiskl a objal ji rukama kolem krku. ,,Kluci, tak se rozlučte a ne abyste se tu předváděli!“řekl otec. Staršího plácl do ramen a menšího pohladil po hlavě.
Zůstala jsem stát mezi dveřmi i s krabicemi her, které jsem odnášela z jídelny, kde už se pomalu chystala večeře. Ve večerním oparu vypadali ti dva, jako kdyby vystoupili ze snů všech dospívajících dívek. Ten mladší se zvlněnými blonďatými vlasy a modrýma očima , ten starší také modrooký , jen vlasy o několik odstínů tmavší…bílé rifle a zelené khaki košile jim dodávaly šmrnc, který prostoupil s nimi až do vstupní haly. Kluci se rozhlídli a jejich zrak zvědavě sklouzl až k mým nohám.,, Ahoj kluci, tak pojďte dál, zvedla jsem jejich pohledy zpátky ke svým očím. Jak se jmenujete a odkud jste?“ ,, To jsou ti dva poslední…až z Ostravy“, přerušila mě kolegyně, která vcházela za nimi a nesla všechny potřebné formuláře, které převzala od rodičů.
,,Rodiče si přáli, abyste byli spolu na pokoji a tak budete i ve stejné skupině ,,Velkých chlapců“…běžte se vybalit…Markéto, ukážeš jim pokoj?! To nebyla otázka , to byl rozkaz . Položila jsem krabice v hale na stůl a odvedla kluky do jejich pokoje. ,,Převlékněte se a přijďte hned na večeři, věci si obalíte potom.“ ,,Cože si obalíme?“…vytřeštili na mě oči!
,,No , vybalíte“, začala jsem se smát svému přeřeknutí a kluci se dali do smíchu také.Hráz a nedůvěra prvního setkání byla prolomená. ,,Vy budete naše vychovatelka?“ To tedy ne, tady žádní vychovatelé nejsou. Jen sestřičky a ve škole učitelé.,, A vy jste teda kdo?“ zeptal se ten menší.,,Sestřička, ale mám na starost skupinu malých dětí. U vás budu jen když nebudete mít svoji hlavní skupinovou sestru. ,, To je škoda“, zabrumlal ten menší a začal si rozepínat kalhoty, aby se převlékl do tepláků, které mu podával brácha. Cestu už znáte, řekla jsem zády k nim a seběhla jsem rychle ze schodů do jídelny.
Malé děti už tam pomalu oplakávaly dvouměsíční ztrátu rodičů. Bylo potřeba začít nosit na stůl, aby alespoň večeře zahnala chmurné myšlenky. Z okýnka kuchyně vykoukla hlava našeho kuchaře. Na hlavě měl pohádkovou čepici a vypadal jako kdyby vykukoval z namalovaný pohádky. Za ním se stavěla na špičky Hana , myčka a pomocnice, která vždy v zápalu boje o co nejméně zbytků řvala na děti:,,Pročs to nesežral!!!“ Koukala každým okem jinam. Malé děti se jí bály a tak raději všechno snědly. Velká děvčata, v rámci nadbíhání klukům, nabízela nadbytečné jídlo jim. Vašek s Péťou prošli jídelnou a zapadli do klubka motajících se dětí. Na pokyn se všichni posadili ke stolkům a večeře mohla začít.
Celou dobu v jídelně jsem ale měla divný pocit. Od jednoho stolu, na druhém konci jídelny, mě sledovaly dva páry modrých očí…
,,Markéto, dnes si vezmeš velké kluky, mrňata mají svoji skupinovou a tak jsi na ně vybyla ty. Snad si s nimi poradíš, hlavně ať se jim nic nestane.“ Vycházka!…To spíš uhlídám pytel blech, než velké kluky na vycházce! Zavedu je na paseku a snad se hodinu nějak zabaví. Pane Bože, co s nimi mám dělat! ,, Nejhorší je, když se vůdčí skupiny stane nějakej hajzlík, to se pak těžko kočírujou, ale když se opřeš o nějakého rozumného kluka, jde to s nima líp než s mrňousama.“ Vzpomněla jsem si na slova zkušené kolegyně. ,,Vašku, prosím tě, pomoz mi sehnat skupinu a sejdeme k postrannímu vchodu.,, Anóóó“ zavolal Péťa a začal s bráchou nahánět kluky z pokojů. Než jsem se nadála, stáli jsme u východu. Směr paseka nad ozdravovnou, už jste tam byli, ne? ,,Jasně!!!“ zařvali sborem a vyrazili přes louku přímo na paseku. Když jsem doběhla za nimi, byla paseka prázdná, jen od skalky v lese se ozýval halas. Dostala jsem vztek. Tak, chvíli po škole a takovéhle sousto! Co když se někomu něco stane. ,,Okamžitě se vraťte,“ křičela jsem do lesa. Nikdo nereagoval až na Péťu. Pomalu se loudal směrem ke mně,,Oni jsou pitomí, oni se vám chtějí schovat…,,Tak jim běž říct, že jestli se okamžitě nevrátí, tak to nahlásím vedoucímu ozdravovny a ten si to s nimi vyřídí . Když se vrátí, jsem ochotná na to zapomenout.“ Petr odběhl. Paseka byla kolem dokola zarostlá ostružiním a tak se zpátky začali kluci vracet vyšlapanou cestičkou, na jejímž konci jsem stála já. Každého jsem plácla přes zadek se slovy:,,Když se chováte jako malí, budete dostávat na zadek!“
Poslední se došourala skupinka tří kluků a mezi nimi Vašek, který mě převyšoval o hlavu, co teď? ,,A vy tři jste se doufám poučili a nebudete mi přidělávat problémy, nebo chcete, aby mě kvůli vám vyhodili z práce?!“ ,,Nééééééééé, sestřičko, my jsme chtěli, abyste nás našla. My bysme se nechali najít a ani bysme vás nezapikali a chcete maliny?“ Vašek natáhl ruku a podával mi k ústům hrst malin. Stáhla jsem ruku dolů a nechala si celou přesypat do svých dlaní. Péťa po nás šlehl očima a odběhl na kraj paseky. Než jsem dojedla maliny, přinesl hrst borůvek a podával mi je stejně jako brácha…k ústům. Sehnula jsem hlavu a polkla několik borůvek z jeho dlaně. Šťastně se rozhlédl, jestli to Vašek vidí a vítězoslavně mi přistrčil znova dlaň až k ústům. Brácha to viděl!
Kluci se začali předhánět v tom , kdo rychleji natrhá hrst borůvek, malin,nebo lesních jahod. Já jsem však další příval odmítla, kluci neblázněte, nacpěte si je do pusy a příště si můžete vzít hrnky…,,To né, to nás nebavííííí“…křičeli , ale dali už pokoj s tou donáškou. Z paseky jsme odcházeli rozesmátí a Vašek s Péťou mi dělali osobní stráž….každý pěkně z jedné strany…ach jo.
Po večeři bylo společné sprchování…teda sprchování skupiny. Sestra seděla v přední části koupelny a dávala pozor, aby si někdo nezlomil ruku , nebo nohu. Motala na špejle vatu do uší a doufala, že vše proběhne v klidu.
Kluci se svlékli donaha a já , otočená k nim zády jsem se snažila umotat co nejvíce štětek. Hlavně ať tam mezi ně nemusím, prosila jsem vduchu. Vašek si stoupl do průchodu a zavolal na mě:,,Sestřičko, podala byste mi ručník?“ ..postoupil ještě asi o dva kroky ke mně a já honem odvrátila oči a …,,ten modrej, támhle na okně“ instruoval mě . Musela jsem se otočit, udělat asi pět kroků…ten kluk se neměl za co stydět! A on to věděl! Viděl moje rozpaky a měl z toho očividnou radost. Chodil do devítky a jeho bráška do sedmé třídy…on byl Big bratr! Co s tím, je to děcko, říkala jsem si stále, kdykoliv jsem jeho oči cítila v zádech, v bocích, v nohách, ale i na prsou a ve tváři. Začala jsem se jeho pohledům vyhýbat. To byla chyba. Sledoval mě o to intenzivněji a stále kdykoliv mohl. Šla jsem s malýma na hřiště, velcí měli osobní volno. Přiběhl za námi , sedl si do trávy a přežvykoval stéblo trávy.
Za chvíli se přiloudal Péťa.
Odcházela jsem z práce, stál u okna a díval se za mnou. Moje starší, zkušená kolegyně tvrdila: ,,Markéto, ten když se za vámi dívá z okna pokoje, tak mu určitě…stojí. Zrudla jsem při té představě. ,,no ,snad si nemyslíte, že neví na co ho má“, pokračovala,, tihle kluci toho vědí víc,než my v jejich letech!“ V duchu jsem se usmála. Letos jsem vylezla ze školy a ona jde za tři roky do důchodu!
Byla neděle. Můj milý studoval v Praze vysokou školu a na víkendy jezdíval na kole za mnou až z Prahy Pokud se nemusel učit ke zkouškám. Teď škola začínala a tak se Honza objevil hned v pátek v noci. V sobotu jsme byli na Luční boudě a v neděli jsem měla službu. K nedělnímu dopoledni patřila návštěva kina…Honza se k nám cestou připojil, když se celý štrůdl děcek táhl dolů do městečka. Vašek se začal ohlížet a Péťa okamžitě taky. I velké dívky si prohlížely vousáče po mém boku. ,,Dívejte se na cestu, ať nezabloudíte…“ usmívala jsem se na otáčející se hlavy. Po představení jsme odvedli děcka do ozdravovny a Honza se šel na ubytovnu učit. Při odpoledním klidu se přišoural Péťa s otazníkem v očích. ,,Kdo to byl, ten chlap ?“ zeptal se opatrně, ale se zvědavostí, která mě rozesmála. ,,To je můj kluk, chodíme spolu už víc jak dva roky.“ ,,A máte ho ráda?“ zeptal se ještě s nadějí v hlase. ,,Co myslíš, chodila bych s ním, kdybych ho neměla ráda?“,,Asi ne“, odpověděl a smutně odcházel na pokoj…Pak už jsem jen zaslechla ,,chodí s ním, je to její kluk…“
Ten den už na mě nepromluvil ani jeden z bratrů. Vašek se vyhýbal i mému pohledu a bylo vidět, že je naštvaný…ale i smutný.
Dnes jde celá ozdravovna na celodenní výšlap na Kozí hřbety. Už včera dostala děcka pokyn, pořádně se obout a vzít si bundy: ,, Nahoře bude asi foukat vítr, tak ať vám není zima.“
Velcí kluci se podělili o batohy s jídlem a mohli jsme vyrazit. Skupinové sestry si hlídaly své svěřence a nejprve vyrazily malé děti a středňáci. Velké dívky se začaly otáčet . Kluci šli jako poslední a já s kamarádkou ( spolužačkou ze zdravotky) jsme uzavíraly průvod.
,,Holky, nikdo nesmí zůstat za vámi“, kladla nám na srdce vrchní sestra . ,,Nebojte se, nahoře
na vás počkáme, hlavně se nesmí nikdo ztratit.“
Byl to nádherný den. Začínal podzim, ale sluníčko mělo ještě dost síly, aby nám stačilo tričko, jako hlavní součást oděvu. Bundu jsem si uvázala kolem pasu a vyrazili jsme. Během pár minut jsme měli skupiny pomíchané. Jen Vašek s Petrem se drželi vzadu, pár kroků před námi. Když jsme se zastavili u pramínku, který přetínal lesní cestu, začali po sobě děcka stříkat.Kolegyni obklopily středňačky a povídaly jí o tom, jaké si chystají masky na závěrečný karneval…pomalu se blížil konec jejich pobytu v horách.
Mě si rozdělili bratři…každý jednu ruku. Zasmála jsem se :,,Kluci, co blbnete?!“vykroutila jsem ruce z jejich sevření. Pokračovali jsme v túře a oba bratři jako věrná stáž po mém boku.
Velká děvčata po mně šlehala nenávistnými pohledy a nahlas se chichotala vtipům, které vykřikovali ostatní kluci ze skupiny. Péťa odběhl dopředu a Vašek opět vztáhl ruku po mojí dlani… uzavírali jsme průvod a nařasená bunda kolem mého pasu zakrývala před náhodně se otáčejícíma očima jeho ruku, která se pevně a odhodlaně držela té mé. Nedokázala jsem mu ji opět vyškubnout, protože ty oči, co ji doprovázely se nedaly nevyslyšet…Když jsme došli až na Kozí hřbety, byla svačinová zastávka…děcka se rozběhla po louce a posedala jako barevné kytičky na usušenou trávu…i Vašek , ač nerad, musel do houfu kluků…přežvykoval pomalu chleba… jeho oči mě pálily v zádech.
Poslední noc jsem měla noční službu.
Nejprve jsem mrňatům přečetla pohádku na dobrou noc a zahnala je do postýlek. Všichni se už těšili domů na rodiče, babičky, dědečky ,psy, rybičky a křečky.
Velké dívky se snažily proniknout do pokojů velkých chlapců, ale po chvíli, když se přišel po jednotlivých patrech projít pan vedoucí, který v objektu ozdravovny bydlel, našel každý svoji postel. Seděla jsem na sesterně, když se ozvalo tiché zaklepání na otevřené dveře. Dovnitř nakoukl úsměv mladšího bratra :,,Sestřičko, já nemůžu vůbec usnout, mohla byste mně jít přikrýt?!“ Zasmála jsem se a vyšla za ním. Když jsem vstoupila do pokoje, bylo mi hned jasné, kdo to nemůže spát. Vašek seděl na posteli a už mi dělal místo k usednutí. ,,Pojďte si s námi chvíli povídat, prosím.“
Vzpomněla jsem si na slova zkušeného pediatra, který nám při odchodu ze školy říkal :,,…a připravte se, že v té ozdravovně se do vás ti puberťáci zamilují.“
Bylo mi devatenáct. Sama jsem nevěděla, co se svými city a najednou mi srdce na dlani podává patnáctiletý kluk…
Sedla jsem si :,,Kluci, ale jen chvilku, je už po půlnoci…“
Povídali o rodičích, o tom jak chodí do školy, jak se jim tady , v Krkonoších, líbilo…
Čas utíkal a za chvíli menší z bratrů oddechoval pravidelně a tiše…ten starší, který mě ve tmě pokoje držel opět za ruku, se pomaličku přibližoval blíž k mé tváři…když jsem se na něho podívala uviděla jsem dvě zářící modré hvězdy…ten polibek cítím na svých rtech i dnes…
Odešla jsem z pokoje a opřela se o zeď na chodbě…proboha, co blbnu! Vrátila jsem se ke dveřím od pokoje a nahlédla opatrně dovnitř…asi nespal, ale ležel a tvářil se, že spí.
Rozednívalo se. Procházela jsem jednotlivá patra a nahlížela do pootevřených dveří pokojů.
Vše bylo v pořádku . Jen pokoj ve kterém spal Péťa s Vaškem byl vyzdobený . Kolem Vaškovy postele byl hnědý umakart pomalovaný bílou křídou…jedno srdce vedle druhého…
Děti ještě spaly, když jsem odcházela z práce na ubytovnu.
Bylo už poledne, slyším přijíždět auta rodičů…z okna jsem v dálce viděla béžovou škodovku a dvoje bílé kalhoty s khaki košilemi…
Druhý den v práci uklízíme a chystáme pokoje pro další turnus… vešla jsem do pokoje , který patřil bráškům…křídová srdce byla smazaná nejspíš holou rukou…jen v rohu , v nohách lůžka, hned za skříní, bylo jediné nesmazané srdíčko se dvěmi písmeny…setřela jsem ho dlaní.
|
|
|
