|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
O slze ve skalách
Autor: asics (Občasný) - publikováno 18.12.2001 (00:43:00)
|
|  |
Princezna Arduinna seděla na kraji lůžka v prochladlém pokoji a vzdychla. Po bledé tváři jí stekla slza. Každý v tomto malém kamenitém království věděl, že je princezna k smrti smutná. Nikdo doopravdy nevěděl, proč. To je jasné, přišla o svého milence, říkali jedni. Kdepak, trápí jí otcova posedlost pitím, mínili druzí. Já to vím, je to kvůli jejich chudobě, ona si myslí, že nenajde prince, hlásali třetí s jistotou. Nikdo z nich neměl pravdu. Arduinnu prostě trápil svět.
Nedokázala by sama říct, proč to tak je. Věděla jen, že nesvede udělat nic z toho, co by kdy udělat chtěla, že je slabá, že neví, proč je, že ji straší už pouhá základní nutnost být. Nešťastná Arduinna nevěděla, proč vůbec je. Princezna pohlédla oknem na vzdálené vrcholky hor, které ohraničovaly ze všech stran její malou zemi, a znovu vzdychla. Po tváři se jí skoulela další slza. Svět se v tu chvíli opět maličko zachvěl.
Na nejhlubším místě vesmíru, v proklatém černém jícnu Yggdrasil, ustalo pojednou kvílení větru. Průvan, který věčně omílal už tak na samou dřeň ztrhané skály, pomalu zvolňoval, až zmizel docela. Z temných děr po stranách kráteru přestaly vyšlehávat ostře zbarvené plameny. Jemné bílé proužky dýmu, které je vystřídaly, už působil celkem mírným dojmem. Ze samotného středu nejtemnějšího místa kráteru Yggdrasil, z tohoto jícnu špatného svědomí světa, se ozvalo velmi hluboké a pomalé dunění. Zdálo se, že se celý svět chvěje, že právě takhle svět dává najevo, jak se čas od času stydí. Temné hučení vyplnilo celý prostor jícnu kráteru. Jen v jednom místě bylo slyšet jiný zvuk. Zvuk kovu, zvuk trhajících se řetězů. Uvězněný Lug procitl a když mu spadly okovy docela, poznal, že mu svět dává svobodu. Mladý bůh, trestaný krutě za svou dávnou troufalost, setřásl z unavených ramen zbytky štiplavého pekelného prachu a vystoupil z kráteru na světlo. Sluneční jas, silný, ačkoliv už dávno nebylo léto, mu na okamžik oslepil oči. Lug tedy sklopil hlavu a poklekl na zem. Po chvíli zase vstal a šel tam, kam ho volalo srdce. Dříve tak pyšný bůh šel nyní pokorně vykonat službu.
Princezna Arduinna spala ve svém pokoji, tentokrát však neměla mít klid ani ve spánku. Pronásledovaly ji kruté sny. Zdálo se jí, že musí utíkat před smečkou černých psů, zdálo se jí, že zabloudila v lese, zdálo se jí, že se ocitla uprostřed hořícího domu. V tom jí však kdosi uchopil za ruku. Mohutný muž se zlatou maskou na tváři jí vyvedl z domu, potom jí provedl lesem a nakonec pár údery těžké sekery odehnal psy. Muž se obrátil na princeznu, chvilku se ní skrze masku díval a pak natáhl ruku. Arduinna maličko ucukla, ale on ji jen něžně, jak by se to od něho ani nenadála, pohladil po dlouhých plavých vlasech. Arduinna na lůžku se usmála ze spaní.
Lug musel projít mnoha krajinami, než se dostal do malého kamenitého království uprostřed divokých skal. Ptal se lidí, kde žije smutná princezna. To je naše Arduinna, říkali mu lidé mezi skalami, pokud hledáte smutnou princeznu, ocitl jste se tu na správném místě. Lug potom už bez nesnází našel královský hrad, obešel jej ze všech stran a nakonec ulehl pod tou nejstrmější zdí, nad níž byla okna pokoje princezny Arduinny. Bylo to místo natolik odlehlé od živějších částí hradu, že si jej tam nikdo nemusel ani všimnout a Lug tak nebudil žádnou pozornost. Když si na tomto zvláštním místě trochu odpočinul, posadil se Lug tak, aby byl zády k nebi a světu a čelem ke zdi. Potom se ponořil do svého srdce.
Neplakej, princezničko, neplakej, povím ti, proč jsi na světě. Arduinno, má nebeská lásko, jsi na světě proto, abys mohla být milována. Jsi na světě pro mne, jsi tu proto, abys mohla i ty milovat. Zdálo se mi o tobě v těžkém černém snu, na nejhlubším místě světa jsem na tebe vzpomínal. Princezno, má sladká Arduinno, setři si slzy, protože každá jejich kapka vypaluje do mé tkáně díry jako žhavá jehlice. Arduinno, miláčku, jsem tady. Budu tě chránit každou noc, nemusíš se ničeho bát. Jsem s tebou, jsem pro tebe a ty jsi pro mne. Nesmím se ti ale ukázat, nesmím se tě dotknout, ještě nemám čas.
Arduinna slyšela hlas, který k ní promlouval z kamenné zdi paláce. Byla si okamžitě jistá, že tak mluví muž z maskou, i když ve snu nepronesl jediné slovo. Arduinna se usmála a v srdci jí začal konečně tlouct život. Poznala, že stačilo nahlédnout do sebe, aby zjistila, proč vlastně je. Už nebyla nešťastná.
Lug seděl strnule na místě a jeho oči nepřítomně hleděly do kamenné zdi. Muž – bůh cítil, že z jeho srdce spadl velký kus černého kamene, tak černého, že mohl pocházet jedině z Yggdrasilu. Lugova strnulá postava a soustředěný zrak však nedokázaly odhalit, že se při promluvě kolem postupně docela setmělo. Lug domluvil poslední větu a ztratil se ve tmě. Yggdrasil jej opět přijal do svých útrob. Lug však tentokrát zůstal při vědomí a snil o ní. Nikdy se jí skutečně nedotkl, nikdy neviděl zblízka její tvář, cítil však pohled jejích očí, viděl před sebou její drobounký úsměv a pamatoval si i na hebkost jejích vlasů. Lug tentokrát na nejtemnějším místě světa neusnul.
Než se vydala na cestu, poprosila Arduinna otce o odpuštění. Potom opustila palác a vyjela do krajiny, aniž by se ohlédla za sebou. Věděla dobře, že ji čeká strastiplné putování, věřila však už, že světu dokáže vnutit své přání. Princezna Arduinna, kdysi slabounká a nemohoucí dívenka, nyní pevně věřila, že jí i to nejtemnější místo světa bude muset vydat to, oč požádá.
|
|
|
