|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
KDYŽ ZAZNĚL POTLESK
„A dávej na sebe pozor.“řekla jeho máma na rozloučenou.
Konečně se mohl vypravit prozkoumat svět.
Nebyl už přece dítě.
Rozhlédl se.
„Takže takhle to vypadá.“pomyslel si. „Je tu docela hezky.“
Napadlo ho, že si vyzkouší trochu akrobacie.
Nejdříve zkusil volný pád, vyrovnal, pak přemet, výkrut. No, nebylo to nejhorší. Napoprvé.
Zdálo se mu to, nebo skutečně slyšel potlesk ?
Zopakoval akrobatickou sestavu.
Opravdu se nepřeslechl. Byl to potlesk. Sice nijak frenetický, spíš taková tlesknutí, ale i to potěší. Zvlášť začátečníka.
Obrátil se směrem odkud k němu tyto ovace doléhaly, uklonil se a řekl „Děkuji“ i když věděl, že ho stejně neuslyší.
Tak tohle jsou lidé ? Nevypadají tak hrozivě jako ve vyprávění jeho příbuzných. A zřejmě se jim líbily jeho přece jen nedokonalé akrobatické pokusy.
Chtěl jim udělat radost a tak se pokusil předvést ještě pár akrobatických prvků.
„Vidím ho !“řekl člověk a připravil ruce k potlesku.
Přemet, výkrut. No, tentokrát se mu to moc nepovedlo. Dostal se moc blízko k rukám toho tvora zvaného člověk. Ale ten určitě uhne.
Ne ? Ne !
„Co je ?!“začal panikařit. „Nevidí mně, nebo co ?!“
Ruce člověka se začaly nebezpečně přibližovat.
Najednou pochopil. To nebyl potlesk !!
Mezi rukama zbývala už jen deseticentimetrová mezera. Zlomek vteřiny se zdál trvat věčně.
Před očima se mu promítl celý jeho krátký život.
Ne, nemůže zahynout při prvním letu !!
Je příliš mladý !!
Letem střemhlav se dostal pod člověčí ruce.
Dlaně o sebe tleskly. Bylo to o vlásek.
Udělal vývrtku aby si nepřítel myslel, že se trefil.
„Dostal jsi ho ?“uslyšel.
„Ne.“zněla odpověď.
Nízko nad zemí vyrovnal a zamířil k rodné skříni.
„Ach jo, život mola je fakt plný nebezpečí.“napadlo ho.
|
|
|