Stop

„Dobrý den, prosím Vás jedete směrem na Hradec Králové?“, ptám se. Je ráno, osum třicet pět, svítí sluníčko, krásné počasí. Pronesl jsem tuto větu či otázku, kterou pronáší každý z nás – tedy alespoň ten z nás, kdo se rozhodl někdy ject stopem.

„Jasně, nastupte si“, zní odpověď řidiče. Vyrážíme. Není to špatné, dnes jsem čekal asi jen půl hodiny. Někdy čekám déle, někdy zase kratší dobu.

Co je to vlastně stop nebo autostop? Pro někoho zbytečné hazardování, jak ze strany řidiče, tak i ze strany stopaře. Také je to jen jedna z mnoha variant jak se někam odněkud dostat. Alternativa pro ty, kteří nemají dost peněz na vlak nebo autobus a mají relativně dost času. A nebo také činnost lidí, kteří se flákají a chtějí se zadarmo svést. Ještě by mi zašpinili auto, když vidíte zarostlou postavičku, či dvě, na okraji silnice jak na vás mávají a v rukou mají cedulku s místem, kam se chtějí dostat. Přidáte plyn.

To všechno jsou názory, které uslyšíte, pokud se zeptáte, jak samotných řidičů, tak i samotných stopařů, co si představují pod pojmem stop.

Já sám jsem začal stopovat poměrně pozdě. Bylo mi jedenadvacet. První má cesta vedla z Olomouce do Chebu. Byli jsme dva. Naprostí zelenáči. Dojeli jsme večer do Karlových Varů, zbytek jsme dojeli vlakem. Nezapomenutelný zážitek. Svoboda, volnost, moře času. Spousta nových lidí. Od obchodních zástupců, podnikatelů až po mladé manželské páry. Různé značky aut. To je stop.

Za týden jsme vyrazili jako parta, tentokrát za hranice, do Budapešti. Další spousta nezapomenutelných zážitků. Následovala Vídeň, Berlín. Pak dlouhý stop z anglického Londýna do skotského Perthu. Týdenní stopování po Skotsku a poznávání nových lidí, jejich odlišných mentalit i různorodých značek aut. To vše patří ke stopování.

Ale patří k tomu i takové věci – bohužel – jako okrádání, znásilňování, falešná obvinění či jízda s opilým řidičem. To vše musí mít na paměti ten, kdo se rozhodne stopovat, a také samozřejmě ten, kdo se rozhodne stopaře vzít. Obě strany, jak stopař, tak i řidič mají nezadatelné právo říct ANO či NE.

Znám spoustu lidí, kteří obecně stopování zatracují, nebo mají k němu víceméně neutrální postoj. Znám lidi, kteří berou stopaře na potkání. Nemají strach. Chtějí si pokecat nebo i pomoct. Většinou i sami stopovali.

Proto uvidíte-li, někdy, na nějaké benzínce či výpadovce stát mladý pár či jednotlivce, který stopuje, v jedné ruce ceduli – stopařku – a druhou rukou se vztyčeným palcem, máte dvě možnosti. Buď mu zastavit nebo ject dál. Doporučuji zastavit a zeptat se kam onen či oni mají namířeno. Může vás to obohatit o nové poznatky a zkušenosti. Záleží jen na vás. To je stop.

„Dobrý den, prosím Vás jedete směrem na Prahu?“

„Jo, jedu. Nastup si“, zní odpověď.

Jedeme. Nejdříve poslední křižovatka za výpadovkou, pak nájezd a dálnice. Míjíme ukazatel. 186 Km. Dlouhá cesta.

Řidič mlčí. Já také. Prozatím. Ze zkušenosti vím, že většinou netrvá dlouho, a najde se nějaké společné téma, vhodné pro navázání rozhovoru. Stačí i běžné konverzační téma. Jako počasí, fotbal či hokej.

„Docela se ochladilo, že?“, zkouším to.

„Hm“.

„Dneska jsem nečekal moc dlouho“, nevzdávám to.

„Hm“.

Tak to bude nadlouho. Občas se to stává. Zkrátka někdy není chuť se nějak bavit s cizím člověkem. Nebo dotyčný je nemluva.

„Někdy čekám i třeba hodku a půl“.

„Jo, to je mi  jasný“.

No konečně.

„Když jedu kolem výpadovky, vždycky tam vidim někoho z vás. Za každého počasí. Stojíte tam a čekáte“, pokračuje.

„No, někdy je to otrava. Ale většinou se někdo smiluje a vezme vás,“ navazuju plynule.

Chvilka ticha. Vidím jak se řidič zachmuřil a chvilku přemýšlel.

„Když jsem byl na vojně, tak jsem taky stopoval“, řekl.

„Tak to jste měl vždycky kliku, že? Vojáky přece bere každý!“

„To by ses divil! Asi pětkrát jsem šel pěšky, protože mě nikdo nevzal. Třicet kiláků! Vždycky když vidim někoho zelenýho, tak jedu dál a ještě přidám plyn!“

„Moc dobrý zkušenosti se stopařema nemam“, pokračuje.

No nazdar. Tak proč mě vzal?

„Jeden mi vzal cigára z bundy, když jsem byl tankovat“, objasňuje mi svoji averzi.

„Druhý mi začal normálně kouřit v autě. Ani se nezeptal. Hned na první benzínce jsem mu otevřel beze slova dveře a vypakoval ho“, vysvětloval dále.

„Tak to se vám ani nedivím. Já bych asi udělal to samé. Sice jsem kuřák, ale nejdříve bych se zeptal.“

Míjíme čerpací stanici. Nebe je zatažené. Asi brzo začne pršet. Ach jo. A to mě čeká ještě stopování za Prahou. Nebo raději vlakem?

„Ke všemu můj kámoš vzal dvě holčiny a ty ho pak obvinily, že je znásilnil. Jedna prý byla znásilněná a druhá ji to potvrdila u soudu. Naštěstí je poldové trochu zmáčkli, tak to dopadlo dobře. Ale manželka se s ním rozvedla a lidi kolem se na něj dívaj skrz prsty.“

„Slyšel jsem takové historky od známých a rodičů. Hlavně rodičů“, snažím se nějakým způsobem reagovat. Vůbec mi není příjemné poslouchat podobné historky.

„A to nejlepší nakonec. Jeden známý známého kdysi, je to asi tak pět let nazpátek, vzal dva stopaře. Kluka a holku. Z Brna do Prahy. Nikdy nedojeli. Spíše on nedojel. Našli ho po pár dnech. Nakonec je chytli. Vyšlo najevo, že mu rozmlátili hlavu kulečníkovejma koulema v ponožce. Kvůli autu. Drsný, co?“, zeptal se nakonec.

„Jo, to jo. Já zase slyšel, jak dopadli kluk s holkou ve Francii. Stopovali. Pak spali na autobusové zastávce poblíž Paříže. Ráno je pak našli mrtvé. Byli podříznutí.“

Chvilka ticha. Oba přemýšlíme o tom, co jsme právě řekli. Jak to vlastně je? Já, který slyšel odstrašující historky o řidičích a řidič, který zase slyšel něco podobného o stopařích?

„Docela by mne zajímalo, proč jste mi vlastně zastavil?“

Pomalu se ke mne otočil, usmál se a řekl něco v tom smyslu, že viděl jak tam stojím, jak se tvářím, jak vypadám, prostě jsem mu byl sympatický a budil jsem v něm důvěru.

Nastala další chvíle ticha.

Každý jsme byli se svými myšlenkami. Jak to vlastně je. Řidič se špatnými zkušenostmi od známých. Já, který jsem zase slyšel historky o stopařích, kteří špatně dopadli. A přesto děláme každý z nás to, co v dané chvíli cítíme jako správné rozhodnutí.

Jsme v Praze. Cesta utekla rychle. Povídali jsem si i o jiných věcech, jako třeba studium, práce, politika. Loučíme se. Nijak srdečně, ale ani nijak chladně.

Za chvíli mi zastavuje další auto, tentokrát mě veze přímo do Varů…