|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
K D Y Ž
U M Í R Á M E...
Seděla opřená v nízkém polstrovaném křesle, foukala kolem sebe oblaka cigaretového dýmu a zkoumavě ho pozorovala. Hospoda dunivě hučela a rachotila, topila se ve výparech z pivních sklenic a těžkého vlhka stoupajícího z mokrých kabátů. Hlasy létaly sem a tam, narážely do stěn a lámaly se na slova a zvuky. Všechno to vnímal mimoděk. Měl oči jen pro ni.
"Ráda bych se konečně dostala k té věci, o které jsem z tebou chtěla mluvit."
"No tak začni."
"Vždyť jo."
"Co nad tím tak přemejšlíš?"
"Nechci to ze sebe vychrlit, chápeš?"
"Hm."
Mlčeli. Vypadala nějak zvláštně unavená a odevzdaná, z čehož vůbec neměl dobrý pocit.
"Neskákej do rybníku, když se nechceš namočit," řekl po chvíli.
"Cože?"
"To je takový přísloví."
"A co to jako znamená?"
"Přesně to vystihuje tvojí situaci."
"Co je to za blbost?"
"To není blbost."
"Jako že bych se neměla koupat nebo co?"
"Ježíši..."
"Co je?"
"Hele, zapomeň na to."
Mlčeli.
"Je dost těžký to ze sebe dostat," řekla.
"Toho jsem si všiml."
"Ani nevím kde bych měla začít."
"Záleží na tom?"
"Asi ne."
"Tak kde je teda problém?"
"Mám tě ráda, viš?"
"A to má bejt problém?"
"Bojím se, že jsem ti ublížila."
"To se neboj."
"Ne, ty to nechápeš, toho se právě bojím. Moc a moc se toho bojím."
Přemýšlel.
"Hele, víš co by mi ublížilo? Co by mi skutečně ublížilo? Kdybys mi bodla kudlu do břicha nebo omotala vlasec kolem krku, rozumíš? TO by mi ublížilo. Všechno ostatní mi může jen zkazit náladu. Je to jasný?"
Váhavě kývla hlavou.
"Tak už to ze sebe vyklop."
Dlouze se mu dívala do očí.
"Možná bude lepší, když si dáme ještě něco k pití," řekla po chvíli.
"Hele, fakt už -"
"Prosím..."
Prchlivě se zakousl do rtu.
"No tak dobře".
Upozornil obsluhu a objednal červené víno, a raději hned celou lahev, protože začínal větřit problémy a věděl, že těm se lépe čelí když je člověk na šrot.
Mlčky popíjeli. Bez zájmu se rozhlížel kolem a jen náhodou si všiml toho chlápka s umolousaným plnovousem co seděl o dva stoly dál. Jejich pohledy na sebe narazily. Chlap poté sklonil hlavu a starou, okousanou tužkou začal hbitě rejdit po kusu zažloutlého papíru.
"Hele, vidíš toho pobudu?" pomalu k ní promluvil a nespouštěl z vousáče oči.
"Co je s ním?"
"No nic. Jen by mě zajímalo, co to sakra dělá?"
Podívala se stejným směrem jako on.
"Co by dělal, sedí."
"To vidim taky. Ale proč na mě furt kouká? O co mu jde? O CO MU SAKRA JDE?"
"Co se rozčiluješ?"
"Se nerozčiluju, jasný? Jen se mi tenhle večer už pomalu přestává líbit, to je všechno."
Bezradně vzdychla a podívala se na podlahu, aby zakryla své oči, postupně se zalévající slzami.
"A co má znamenat zase tohle?!" vybuchl a trhnutím se na ni podíval.
Mlčela a tiskla k sobě třesoucí se rty.
"Řekneš už mi konečně, co se děje?"
Odpovědi se ale nedočkal.
Seděl jako na trní. Pohledem přeskakoval z jejího obličeje sklopeného k zemi na umolousanou tvář pobudy soustředěně civicí na zažloutlý cár papíru.
"Co to sakra dělá?" tiše ševelil rty a zvědavě pozoroval jeho pohybující se tužku. Hospoda hučela a balila se do cigaretového dýmu. Usrkával víno a přemýšlel. Pak ho rázem osvítilo.
"Ten chlap mě asi kreslí," pronesl jaksi váhavě, jako by svým slovům sám nevěřil.
Jemně si otřela oči a podívala se na něj.
"Kreslí?"
"Myslim, že jo."
"Proč by tě kreslil?"
"To taky nevim."
"Ty jsi mu něco naznačoval?"
"Co bych mu měl naznačovat?"
"Aby tě nakreslil..."
"Ne. To on sám od sebe."
"Třeba za to bude chtít nějaké peníze."
"Žádné mu nedám."
"Proč ne?"
"Nic jsem po něm nechtěl. Zbytečně ztrácí čas. Akorát mě otravuje, jak sem furt kouká. Ještě chvíli a půjdu mu JÁ něco namalovat pěstí na obličej, ať se necítí škodnej..."
"Nebuď takovej..."
"Myslim to vážně."
Nalil si další sklenici vína a obličej zkřivil do výhružné grimasy.
"Pamatuješ-" náhle tiše promluvila avšak dále hleděla na podlahu pod sebou.
"Na co?"
"Na toho kluka v tom klubu, tenkrát..."
Ve spáncích mu zapulzovalo.
"Proč se k tomu zase vracíš?" vyčítavě zavrčel.
"Protože musim."
"Všechno jsme si už řekli, já ti odpustil, tak proč se v tom zase vrtáš? Proč to zas vytahuješ na světlo? Stalo se to. Tečka. Jdi s tim už k čertu. Nechci o tom nic slyšet, jasný?!"
"Jenže ono to bohužel neskončilo..."
Jeho ruka s poloprázdnou skleničku se zastavila ve vzduchu, bezmála patnáct čísel od rtů. Na sucho polknul.
"Jak neskončilo? Jak to sakra myslíš?!" zachraptěl a věděl, že v tu chvíli se na víc nezmůže.
"Není to tak jak si myslíš, nic už s ním nemám. Jenže..."
"Jenže co?"
Mlčela. Oči se jí opět zalévaly slzami. "Prostě... já nevím jak to říct líp... jestli to ale neřeknu teď, už to ze sebe asi nedostanu... no víš, neměla jsem z toho všeho dobrej pocit -"
"Pchá, vážně?!" ironicky zvolal. "Tak ty jsi z toho neměla dobrý pocit, jo?!"
"Prosím..."
"To je teda divný, fakt... to je MOC divný," jízlivě poznamenal. "Slečna si nevázaně užívala, po nocích se kurvila s kde kým a pak ji najednou dohnaly výčitky svědomí? Valim oči... A co ode mě jako čekáš? Že tě budu snad litovat nebo co? Uděláš ze mně idiota, kamarádi -"
"Přestaň..."
" - kamarádi na mě koukaj jak na zevla, kterej si ani nedokáže uhlídat holku, kterej ji půjčí každýmu kdo si řekne a pak nehne ani brvou... ale ne, jedno ti povim, jestli by se mi ten parchat dostal pod ruku, tak-"
"Necháš mě sakra domluvit?!" zavřeštěla náhle. "Prostě... byla jsem na testech, jen tak pro jistotu..."
Nechápavě zakroutil hlavou.
"Cože, ty jsi v tom? Ty jsi těhotná?! Ty ses nechala zbouchnout nějakým týpkem, kterýho jsi ani neznala? A proč mi to vlastně říkáš? Abys věděla, od toho já dávám ruce pryč... je to tvoje blbost, vypořádej se s tím jak chceš... a nesnaž se to hodit na mě, já s tím nemám nic společnýho, vím jistě, že... Co je to?"
Podíval se na papír, který vytáhla z kabelky. Oči se jí opět zaleskly slzami.
"To jsou výsledky toho testu... Ne TĚHOTENSKÝHO testu. Nechci v tobě vyvolávat hysterii, ale na ten krevní rozbor bys měl jít asi taky. Vždyť víš, že my dva... prostě... no, třeba se tě to netýká, ale člověk nikdy neví..." hlas se jí lámal a ztrácel. Jako katastrofická vize se k němu přibližovala pravda. Srdce se mu divoce roztlouklo.
Upřeně se na něj dívala a pak ho chytla za ruku a silně mu jí tiskla. Čekala na nějakou reakci. Modlila se v duchu za to, aby alespoň něco řekl. Jenže on byl jako zamčený v dlouhém temném tunelu.
Hospoda kolem výhružně hučela, cigaretový dým houstl a elektrická světla jako by postupně zhasínala a mizela.
"Pane, podívejte" ozval se v ten okamžik hlas zhůry a on s sebou lehnutím trhnul, až málem převrátil stůl. Za jeho zády stál vousatý pobuda, úslužně shrbený, s hlavou mírně nakloněnou do prava. "Tady, vidíte, dovolil jsem si vás umělecky zachytit." Před obličejem mu mával zažloutlým cárem papíru a čekal, až jej uchopí do svých ochablých, třesoucích se rukou.
Připadalo mu, jako by ten obrázek vážil snad metrák. Vše kolem černalo. Cítil, že s tím nemůže nic udělat. Nedalo se to zastavit. Paže mu bezvládně klesaly, až se opřely o stůl a potrét mu z nich ladným pohybem vypadl. Upřeně se na něj díval a neřekl ani slovo.
"Jestli se vám nelíbí, pane, tak klidně..."
Hospoda se točila a houpala a vybuchovala gejzíry smíchu. Pobuda stál na místě a neměl se k odchodu.
"Dal jsem si záležet, pane..." dotíral.
Naklonila se nad portrét a lesklýma očima se na něj zadívala.
"Je moc hezký," řekla nakonec.
"Děkuju slečno."
"Líbí se ti?"
Neodpovídal.
"Myslím, že se tomu pánovi docela povedl."
Mlčel.
"Tady máte," vytáhla z peněženky bankovku a dala ji pobudovi. Ten několikrát blekotavě poděkoval a odpotácel se pryč.
Obrázek ležel uprostřed stolu, vedle plného popelníku a lahve s vínem. Oba se na něj dívali.
"Je hezký, že jo?" snažila se protrhat těžkou dusivou atmosféru. "Ten pán má opravdu talent, nemyslíš?"
Místo odpovědi se ji však vytrhl ze sevření a váhavě se odtáhl. Stále se upřeně díval na svůj vlastní potrét zachycený na zažloutlém papíře. Pravou rukou jen tak mimoděk uchopil lahev s červeným vínem a přiblížil ji ke své prázdné skleničce. Jenže si nenalil ani kapku. Jako by si to na poslední chvíli rozmyslel, odsunul ji mírně stranou a počal rozlévat víno na stůl.
"Co to děláš?" uslzeně se zeptala. Neřekl nic. Dále se díval na svůj vlastní potrét. Žlutý podklad papíru se postupně s narůstajícím množstvím vína na strole barvil do krvavě rudé. Tahy tužkou se líně rozpíjely a podobizna se deformovala a mizela.
Mlčel a ona se opět dala do pláče.
|
|
|