|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pokoj je tmavý. Na zdech jsou krvavé škrábance od nehtů. Na podlaze se válí kousky masa. V místnosti se vznáší nesnesitelný zápach. Co je to za hrozné místo? Ptám se sám sebe. A proč je tu nábytek stejný jako u mě v pokoji? Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by tento nechutný pokoj, mohl být ten samý pokoj, ve kterém jsem žil celých 18 let. Chci se podívat do ostatních místností, ale nejsou tu dveře! Proboha! Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Jediný zdroj světla mi dělá Měsíc, svítí skrze okno, okno s rezavými rámy a krvavými šmouhami. Rozhlídnu se znova po pokoji. Na stěně kde dřív visela má rodinná fotografie, z dob, kdy žili moji rodiče spolu, je nyní přes celou zeď napsáno krví „proč si mi to udělal?!“. Zachvěl jsem se. Co jsem udělal? Komu? Přemýšlím a v tom se zpoza zdi ozval nějaký hluk. Otáčím se. Dveře. Jak to? Vždyť tu před chvílí nebyly. Jsem asi blázen, říkám si. Slyším cinkat klíče a odemykání zámku. Dveře se otevírají. V nich stojí má macecha. Dnes nevypadá tak jako vždy. Je rozcuchaná, má podlité, rozmazané oči. „Pojď! Uvařila jsem ti večeři“ povídá, ale očima sleduje něco za mnou. Jak to, že si nevšimla toho nepořádku tady? Nebo všimla, ale dělala, že nic nevidí? Ale proč? Rozhodl jsem se ji následovat. Doufal jsem, že třeba pochopím, co se tady děje. Jdeme dlouhou chodbou. Takovou chodbu v bytě nemáme. Dokonce ani v celém domě není tak dlouhá chodba jako tato. Kde teda jsme? Cestu nám osvětluje pár žárovek, které visí bez krytu nad námi. Macecha šla pomalu a zvláštně se při chůzi kolébala. Mluvila si něco pro sebe, ale nerozuměl jsem ji. Zastavila se a začala se smát. Smála tak ďábelsky a nahlas, až se mě přeběhl mráz po zádech. Přestala se smát stejně zničehonic, jako se smát začala. Odbočila doprava do dveří, na nichž bylo napsáno „Kočárkárna“. Jsme asi ve sklepě pomyslím si. Při vstoupení do místnosti vidím stejnou kuchyň jako je u nás v bytě. Macecha zamířila ke sporáku a nabírala mi do talíře jídlo. U jídelního stolu sedí nějaký muž. Přistoupím k němu, abych mu viděl do tváře. „Bože!“ Zakřičím. Muž vypadal jako můj otec a měl prořízlé hrdlo. Všude byla krev. Na stole. Na podlaze. To nemůže být pravda. Vždyť můj táta jel včera na služební cestu. Co dělá tady? Kdo mu to udělal? Už jsem to dál nevydržel, rozbrečel jsem se a v hysterickém záchvatu chtěl z „kuchyně“ zmizet. Dveře nejdou otevřít. Kopám do nich vší silou. Nic. Ani se nehnou. Zamkla je. Křičím o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Macecha se ozve z kouta „Chtěla jsem tě zabít lepší cestou, ale vidím, že to po dobrém nepůjde. Odložila talíř s otráveným jídlem. Vytáhla ze šuplíku velký sekáček a zamířila ke mně. Nemám kam utéct. Připadám si jako myš v koutě na kterou se řítí kočka. Můj pud sebezáchovy to však ještě nevzdal. Bojuji. Má hroznou sílu, kde se to v ní vzalo? Najednou mě silně zabolí hlava. Padám na zem. Cítím bolest. Vidím tmu. Vyhrála. Z posledních sil vědomí cítím jak mě tahá za nohy do další tmy. Pomalu umírám…
|
|
|