|
| |
 |
Dítě které zabíjelo
Autor: 3022 (Občasný) - publikováno 7.12.2001 (16:44:09), v časopise 19.12.2001
|
|  |
Dítě které zabíjelo
Jan Urban a Yvonne Badal
Patří mu nejstarší tvář dětství s nepředvídatelnýma temnýma a nehybnýma očima toho, kdo
se umí ochránit uprostřed nejhorších katastrof a dává to okolnímu světu najevo.
Nepotřebuje jiné lidi, se vší doboru vůlí, dobrými úmysly, vzděláním a zkušenostmi,
které by mohly mít. Poradí si sám, protože umí vracet rány. Už dávno se pro něj
oplácení zlého zlým stalo neoddělitelnou součástí zvládání katastrof. Pochopil, že k
životu patří i smrt a že to stejně tak dobře může být i jeho smrt. Nezdá se, že by mu
to vadilo. Nutí člověka zvenku nespěchat s morálními soudy. Některé problémy prostě
nemají řešení. Jako dítě potkal smrt a ona zůstala vedle něj jako průvodce životem.
Mrtví všech válek vypadají stejně. Všichni mrtví všech válek. Všichni mají ten stejně
bledý, voskový, udivený a unavený výraz. Mrtvé děti jsou možná o trochu patetičtější,
aspoň na chvíly, zatímco člověk pátrá v jejich malých ztuhlých tvářích po očekávanné
nevinnosti. Ale nakonec jsou i ve smrti méně náročné než dospělí. Lehčí těla na
nošení, tenčí šlachy a slabší kosti, které se musí napřimovat a menší hroby ke kopání.
Vietnam, Kambodža, Somáílsko, Bosna a Hercegovinam nebo El Salvador. Kdekoliv.
Kdykoliv.
Svět dítěte je světem o sobě a za normálních okolností se liší od světa dospělých. Ve
válce je však těžké hledat normální okolnosti. Vytváří si vlastní pravidla a logiku a
co se pozorovatelům zvenku může zdát strašné a nelidské, klidně zapadá do času a
morálky války. Ve válce prý nejde o morálku, ale o strategii. Násilí se před dětmi
nezastavuje a ve válkách pro ně neexistují ochranné zóny. Potom děti začnou střílet
zpátky. Jaký je to pocit, když voják zabije dítě? A jaký je to pocit, když dítě zabije
vojáka? Zatracené stvoření dospělého světa - dětský ozbrojenec, dítě zabiják.
"Nejmladšímu klukovi, kterého jsem sám viděl v bojové akci, bylo osm let. Těsně vedle
něj to dostal jeho příbuzný a těžce krvácel. On jenom vzal jeho zbraň a bránil ho.
Možná, že tohle je už příliš, nevím. Byla to válka a já sám jsem přišel k partyzánům,
když mě bylo dvanáct." Kamenný obličej osmadvacetiletého. Za maskou je cítit spalující
trauma. Šestnáct let života prožil v partyzánské válce v El Salvadoru jako příslušník
elitních partyzánských Zvláštních sil. Jedno z mnoha jmen, které kdysi měl, bylo Lilo.
"Zažil jsem a přežil sedm válečných generací. Ze skupiny středoškoláků, se kterou jsem
do války vstupoval v roce 1978, nás přežilo osm. Jenom osm z šesti set. Z padesáti
mladších dětí, které jsem v oddílech poznal, je dnes na živu jenom patnáct." Přežil
osamělý. Pamatuje si jejich jména, ale nechce o mrtvých mluvit. Zůstali jeho blízkými -
mnohem víc, než vrstevníci, se kterými se potkává dnes, po konci války. S těmi, kdo
nebojovali ve dvanáct let trvající občanské válce v El Salvadoru. Zničila životy
osmdesáti tisíc licí z pěti milionů obyvatel země. Pětina obyvatelstva utekla do
emigrace. Národ převrácený naruby.
Přelidněná malá země s ponejvíce zemědělskou krajinou a silnicemi do každého koutu.
Hory, porostlé jenom zřídka něčím, co by se dalo bez přehánění nazvat džunglí.
Teoreticky beznadějné prostředí pro partyzánskou válku. Guerilla mohla mít šanci jenom
v jediném případě - pokud by našla silnou lidovou podporu na venkově. Armáda věděla jak
tomu zabránit. Rozbombardovat! Pročesat! Vypálit a vylidnit! Byl to Mao Ce-tung, nebo
Che Guebvara, kdo řekl, že partyzán se musí pohybovat mezi lidem jako ryba ve vodě? Tak
vypumpujeme vodu. V důsledku velkých armádních vyčisťovacích operací musely počátkem
osmdesátých let statisíce lidí utéci do měst, nebo za hranice. Ostatní byli zabiti. Nebo
se nakonec raději přidali k partyzánům. Věk nerozhodoval. Jenom cesty, kterými
vstupovali do války, zůstávaly rozdílné.
"Byla to moje generace, která zorganizovala a rozvíjela válku", říká jeden z členů
bývalého Vrchního velení FMLN. On sám do ní vstoupil jako mladý intelektuál s
dokončeným universitním vzděláním a s laskavým dětstvím dávno za sebou. "Pro nás to
byla kombinace intelektuálního vývoje a zvláštní vnímavosti. V onom okamžiku jsme se
změnili, protože jsme jako nástroj museli začít používat násilí. Válka je nepřirozený
jev, ale rozvrátit mě nedokázala. Naopak, učinila mě ještě vnímavějším. Nezabíjeli jsme
protože jsme měli rádi zabíjení. My jsme zabíjeli pro politický cíl."
On, Comandante, mohl v okamžiku rozhodnutí jako dospělý použít všechnu svou zkušenost a
schopnost reflexe, aby unikl agresi, nebo aby analyzoval důvody, které ho nakonec
přesvědčily o nevyhnutelnosti ozbrojeného boje. Mohl promyslet, jak ospravedlnit
použité prostředky a jak přežít válku.
Dítě neospravedlňuje intelektuální reflexí, nebo politickým přesvědčením nic. Dětské
rozhodnutí sáhnout po zbrani je jenom psychologickým odrazem zkušenosti s brutalitou.
Nebo je někdo prostě vezme s sebou.
"Vědel jsem o světě všechno, když mě bylo jedenáct. Můj dědeček byl ve vězení, stejně
jako dva z mých strýců. Jednomu z nich při mučení usekli nohu. Otce zavraždili před
našima očima. Gardista z Guardia Nacional mě, jen tak, zbil jako šílenec. Majitelé půdy
v okolí měli vlastní soukromé armády zabijáků, které terorizovaly vesnice, stejně jako
vládní armáda a různé polovojenské milice. Přidal jsem se k partyzánům a prošel
tříměsíčním základním výcvikem. O tři měsíce později jsem šel do první bojové akce.
Bylo mě skoro přesně dvanáct let." V porovnání s jinými měl Lilo štěstí. On si alespoň
pamatuje rodinu, a že ho kdysi měl někdo rád.
S výjmkou kmenů, žijících po světě svoji historii ve stavu přirozenosti, se jinde
vnímání dětství jako zvláštního údobí lidstkého života objevilo teprve v devatenáctém
století. Nemohlo se objevit dříve - už jenom proto, že většina dětí umítala brzy po
narození. Začít je milovat začínalo mít smysl, až když dokázaly přežít prvních několik
let. Představa "sladkého dětství" mohla vzniknout až se zlepšením sociálních a
zdravotních podmínek. A ještě dlouho, zatímco dětská práce zůstávala součástí
industrializace celého západního světa, se šířila jenom jako výsada vládnoucích skupin
a buržoazie. V dnešní Latinské Americe by naprostá většina chudých rodin nepřežila bez
peněz, které domů přinášejí jejich děti. Jestliže ani v době míru neexistuje
celospolečensky přijatá představa dětství - tak proč by to ve válce mělo být lepší?
Dítě pracuje, dítě hladoví, dítě bojuje - a umírá. To jenom my, dospělí ze společnosti,
dávající nám možnost rozvíjet se, žít a chovat se podle dohodnutých pravidel o
oddělitelnosti dětství a dospělosti, můžeme být šokováni obrazem malého dítěte v příliš
velké uniformě se samopalem v ruce.
"Jakmile se armáda stáhla z hor," - pokračoval Lito - "tak jsme začali některé oblasti
znovuosidlovat repatrianty z uprchlických táborů za hranicemi. Do zón, které jsme aspoň
částečně měli pod svojí kontrolou, s nimi přišlo zpátky i mnoho dětí, jejichž rodiče ve
válce zahynuly, ale i normální sirotci a děti partyzánů. Vytvořilo nám to nečekaný
problém. Když jsme odmítly přijmout do oddílů syny padlých compaňeros, kteří se nám
zdáli být příliš mladí, byli zakrátko na to zapsáni do kurzů předbraneckého výcviku
vládní armády. To se, samozdřejmě, rychle rozkřiklo a od té doby nás mohl každý kluk,
který chtěl střílet, vydírat - buď mě vezmete vy, nebo půjdu do armády."
Pohybovali se horami jako duchové. Nikdo se nesměl dozvědět, že přicházejí. Nikdy nešly
po horizontu a jenom výjmečně po dně údolí. Nikdy jich nebylo pohromadě víc než
třicet, spíš kolem dvaceti. Dva nebo tři postupovaly neustále vpředu a po stranách jako
průzkum. Noc někdy v roce 1984. Zmizeli z uprchlického tábora v Hondurasu a pomalu
pronikají zvrásněným horským terénem do oblasti bojových operací v provincii
Chalatenago. Vyhývají se minám a naslouchají, jestli se neozve hukot vrtulníků a
letadel. Nehlučně jdou, připraveni v každém okamžiku zalehnout, nebo utíkat.
Nejzkušenějším z nich je čtrnáct let. Nejmladšímu devět. Táhnou do oblastí bojových
operací, aby se přidali k partyzánům a k jejich boji proti armádě a zrádcům. Před
několika týdny je těsně za hranicemi partyzáni zadrželi a vrátily s eskortou do
Hondurasu. Prý jsou ještě malý na válku. Tentokrát jim nedají šanci.
V celé hostorii lidstva bylo něco tajemného, co měnilo malé nevinné v zabijáky. Byla
tažení stovek dětských křižáků, vyslaných bojovat s nevěřícími. Husitská práčata vrhala
kameny na rytíře v brnění a na jejich koně stejně jako o půl tisíciletí po nich
palestinští kluci v pásmu Gazy. Hugův Gavriche a paříští kluc, kteří na barikádách
revolucí devatenáctého století pomáhali povstalcům proti vládním vojákům. Děti ve
válkách nejsou v lidské historii nic nového. Bylo jen otázkou času, kdy se jim do rukou
dostane střelná zbraň, která jim proti jejich dospělým nepřátelům pomůže překonat
nevýhodu menší fyzické síly. Dětští partyzáni byli po celé okupované Evropě a
pravděpodobně ve všech pozdějších občanských válkách na celém světě.
"Museli jsme pro tyhle děti v severních oblastech vybudovat zvláštní školu. Dostala
označení B-2. Učily jsme je tam číst a psát, jednoduchou matematiku, ale i hostorii
salvadorského hnutí odporu, ekononmii a politiku. Neměli žádný marxismus nebo
ideologickou výchovu. Díky době měla většina předmětů vojenské zaměření. V téhle škole
bylo vždycky více děvčat než chlapců." - Litův obličej se trochu prosvětlil. - "Ti, kdo
se na konci školy dobrovolně rozhodli podílet na osvobozeneckém boji, byli přeřazeni do
výcvikových táborů. Ostatní byli zařazeni do repatriovaných vesnických komunit. Na
závěrečném slavnostním nástupu stáli všichni v řadě, a bylo jim řečeno, že ti kdo chtějí
pokračovat ve vojenském výcviku, mají zvednout ruku. Děvčata potom procházela
zdravotnickým a spojařským výcvikem, většina chlapců dostala výcvik jako mineros nebo
odstřelovači. FMLN ale v žádné fázi neměla mezi bojovníky více než deset procent dívek
a žen."
Pár jednoduchých chat někde v horách, takových jako jsou všude jinde. Za nimi zákopy
jako úkryt pro případ leteckého útoku. Vlajkový stožár se salvadorskou státní vlajkou
na malé mýtině uprostřed kávovníkové plantáže a vedle něj ještě jeden s černorudou
vlajkou FMLN. Před nimi stojí v pozoru děti a zpívají salvadorskou státní hymnu. Má tři
části a je z nejdelších na světě. Zpívají ji s hrdostí, kuku přitisknutou na srdci.
Vědí, že za chvíli přijde ta otázka. Určitě ji mezi sebou a s učiteli mnohokrát
probírali. Kolik z nich by se nechtělo připojit k posvátnému boji "Nás" proti "Nim"?
Všichni kamarádi a učitelé patří k "Nám" - na tu správnou stranu. Sirotek potřebuje
přátele ještě víc. A ještě víc, když ví, jako je tomu tak často, kdo zabil jeho rodiče.
Když se chce pomstít. Že mu je teprve jedenáct? Když je dost starý na to, aby viděl
zavraždění svých rodičů, je dost starý na to, aby zabíjel.
Bylo mnoho těch, kdo nezvedli ruku? Co bylo v takové chvíli správné? Kdo může být
soudcem?
"Jinak jsme žádné věkové limity neměli. Rozhodnutí o tom, zda a kdy je konkrétní dítě
zralé pro bojové nasazení, záleželo jenom na jeho výsledcích. Nebyla to žádná věda.
Navíc se s námi na začátku války v horách ukryla i část civilního obyvatelstva, které
podporovalo FMLN. Jejich děti byly v táborech neustále mezi námi. Pozorovaly nás při
čištění zbraní i při výcviku. Byli jsme pro ně hrdiny, a tak kopírovaly všechno, co
jsme dělali my. Válka byla jedinou věcí kterou znaly a viděly kolem sebe. Když si
hrály, napodobovaly taktiku, kterou od nás odkoukaly, a organizovaly se podle toho, co
viděly u nás. Měly dřevěné samopaly, vysílačky z kousků prken, ze kterých do vzduchu
trčel kus drátu, měly velitele, spojky, průzkum a zdravotníky. Snažily se při těch
hrách pomáhat svým jako zraněným a ti se zase raději jako zastřelili, než by v boji
ohrozili svoje compaňeros."
Pozdní odpoledne roku 1985. Mladík za volantem starého džípu je velitelem oddílu
Zvláštních sil FMLN. Projíždí severní částí provincie Cabaňas, kterou partyzáni
kontrolují, a přesto, že tuhle cestu dobře zná, je napjatý. Vládní jednotky jsou odsud
jenom šest kilometrů vzdušnou čarou. Uprostřed cesty najednou pozoruje starou plechovku
od mléka, napůl zapadlou v díře. Mina? Ví, že malá, skoro neviditelná rýha, táhnoucí se
přes cestu doprava, může skrývat drát. Zpomaluje, připravený vyskočit z auta. Ale
všechno vypadá klidně. Ptáci nerušeně zpívají, poblíž není keř nebo místo kde by se
dalo ukrýt. Zastavil. O vteřinu později je džíp obklíčen skupinou děcek s obličeji a
rukama zmalovanýma maskováním. S dřevěnou pistolí vraženou těsně u oka je vytažen ven.
Ruce na kapotu, hlaveň dřevěného samopalu rumpluje zespoda do přirození, aby zajatci
rychleji došlo, že má dát nohy daleko od sebe. Všechno se děje bleskově a beze slova.
Ani na zlomek chvíle neblokuje žádné z děcek možný úhel střelby někoho jiného. Dva
prohledávají džíp a zajatce. "Minér" odstraňuje nástrahu z cesty a z kopce všechno
jistí "záloha". "Velitel" mluví do dřevěné vysílačky a vysílá spojku. Malé obličeje,
maskované zelenými, černými a šedými pruhy, září uspokojením. Léčka skončila a všichni
s hrdostí ukazují veliteli FMLN, a svému starému příteli, mělké díry na obou stranách
cesty, kde leželi, přikrytí tenkou vrstvou hlíny a suché trávy a čekali na jeho auto.
Je už čas jít domů a všichni se mačkají dovnitř starého džípi, aby si vychutnali
triumfální jízdu do tábora v údolí.
Příběh dětí, které zabíjely, Lito vyprávěl tichým monotóním hlasem. "Děti-partyzáni
sami sebe nazývali Samuelitos, podle krycího jména prvního salvadorského dětského
válečného hrdiny Samuela, který zahynul v boji, když mu ještě nebylo ani třináct.
Přesto, že výcvik ve Zvláštních silách byl velmi náročný, byli silnější a
přesvědčenější o svém poslání než mnozí dospělí. Nikdy nepochybovaly o cíli a nikdy
neukázali strach."
"Děti byli nejprve cvičeny v používání nejrůznějších zbraní, od jednoduchých
bambusových pastí, až po skákací miny a granátomety. Bodcová past z bambusu se dělala
ze dvou kusů, ze kterých každých patnáct centimetrů trčel ostrý bodec. Byly rozevřeny a
na pěšině zamaskována nášlapná pojistka. Když na ni nepřítel šlápl, ramena se s velkou
silou vymrštila proti sobě a probodla ho. Používali jsme i různé katapulty a skvěle
fungující granátomet, který se také vyráběl z bambusu. Nálož byla v normální plechovce
od sušeného mléka, plněné kousky železa a připevněné ke kanystru s benzínem. Jediným
problémem bylo, že to mělo dosah asi jenom sto metrů a tak jsme se s tím museli dostat
co nejblíže k nepříteli, aniž by nás zaslechl."
"Podle velikosti útočné akce bylo v úderné skupině od tří do třiceti lidí. Šly jsme v
noci, nazí a bosí, celá těla a obličeje namaskovaná blátem. K nepříteli jsme se
přibližovali v zástupu a každý našlapoval do stopy toho před sebou, aby nepraskla ani
větvička. Když jsme se museli na chvíli zastavit, stáli jsme na jedné pokrčené noze
jako čápi, s levou rukou položenou na rameno toho před sebou a se zbraní v pravé ruce.
To je nejjistější a nejbezpečnější způsob jak držet rovnováhu a přitom být potichu.
Děti byly pro tenhle job mnohem lepší než dospělí. Jsou lehčí a dělají méně hluku. Jsou
menší a potřebují menší prostor pro úkryt.
V blízkosti místa akce jsme se rozdělili a potom zaútočili z několika stran najednou,
aby se nepřítel domíval, že má co do činění s velkými silami. Teprve když jsme
prorazili jeho vnější obranu, nastupovali naše pravidelné jednotky."
"Většina dětí byla vycvičena jako mineros - vrhači min. Měli jsme nejrůznější druhy
náloží, ale ty, co měly největší účinek, byly zároveň pro mineros ty nejnebezpečnější.
Říkalo se jim fosforos a fungovaly vlastně jako sirky. Nosili jsme je na těle. Na pásu
kolem prsou bylo připevněno až čtyřicet náloží. Roznětka byla součástí pásu, jako
škrtátku na krabičce zápalek. Jakmile jsi nálož odtrhl, musel jsi ji okamžitě hodit.
Tímto způsobem mohlo i dítě odházet těch čtyřicet náloží během pěti minut. Pokud to
přežilo. Úmrtnost v těchto úderných skupinách byla vysoká. Dva ze tří zahynuli, protože
k výbuchu došlo příliš brzo. A z těch kdo přežili, mnoho ztratilo ruce, nohy nebo části
obličeje. Skoro všichni dnes trpí těžkým poškozením sluchu a čichu v důsledku tlakových
nárazů při výbuchu."
Je rok a půl po konci války a Comandante stejně chvíli váhá, než začne povídat o
dětech. "Válka vytváři jiné typy vztahů mezi lidmi než normální život. Jsou to vztahy
svým způsobem velmi jednoduché, ale velmi hluboké. Ztráta přátel je tou nejhorší
vzpomínkou, kterou můžete mít. Ovlivňuje vás to do hloubky a v noci vám to vpadá do
snů. Ale možná, že jako největší újmu pociťiji to, že jsem dětem nemohl dát jinou
šanci. Právě proto mně byly tak blízké. Člověk byl zasažen, když viděl míru jejich
utrpení. Někdy jsme s nimi po nějakou dobu žili ve vesnici, nebo táboře, a když jsme se
za rok vrátili, byli všichni mrtví. Nikdy už jsi nepotkal stejná děcka, jenom je
nahradila jiná. Tohle je vzpomínka, kterou v sobě musím potlačovat. To je ta
sentimentální část ve mně. Vím, že to všechno v sobě mám, ale nechci s toho dotýkat."
V okamžiku vzpoury se pro každého dospělého jednotlivce zastaví čas a jeho dosavadní
svět se zhroutí. Co bylo, přestává existovat, a co bylo skutečné, přestává být. Z
minulosti zůstává jenom to, co může pomoci přežít současný okamžik. Čas se stává
sledem záběrů, které je nutné přežít. Místa se nadále rozlišují jen mezi ta více a
méně bezpečná. Čas a prostor se podřizují jedinému rozměru přežití. V době kdy pravidla
života určuje léta se vlekoucí občanská válka, obracejí se lidé k nejjednodušším
instinktům, hodnotám a barvám. Komplexnost se nevyplácí. Život je čekáním na
neočekávané. Jenom se zbavit každého kousku bolesti a vzpomínek které by mohly
oslabovat. Minulost nic neznamená a budoucnost je jenom sen, na který se nesmí
spoléhat. Potlačit minulost, přežít současnost a nedělat si plány na budoucnost - tohle
se vyplácí ve válce. Až příliš to připomíná výbavu, kterou v normální době potřebuje
dítě k tomu, aby se učilo a rostlo. Žádné vzpomínky, život v přítomnosti a žádné
starosti o to, co přinese budoucnost. Každá učebnice psychologie popisuje intuitivní
dispozici, se kterou menší děti hrají argesivní hry. Ale někdy se taková hra, která
měla být jenom malou součástí učení se být člověkem, stane náplní celého života. Dítě
které vyrůstá uprostřed nejagresivnějších her války, může léty fyzicky i psychicky
zestárnout, ale nemusí se proto ještě stát dospělím.
"Jednou jsem velel speciální diverzní skupině," vypravuje Lito. "Byli jsme vysláni do
masívu sopky Guazapa, který byl obklíčen dvanáctitisícovým sborem vládní armády. Naše
nejvyšší velení muselo z oblasti stáhnout všechno obyvatelstvo a regulérní partyzánské
jednotky, a nás vyslalo dovnitř. Ve skupině nás bylo devět. Já jsem byl nejstarší, bylo
mi osmnáct. Radistce bylo šestnáct a zdravotnici sedmnáct. Šest dětí od jedenácti do
čtrnácti let tvořilo útočnou sílu, hlavně jako odstřelovači a mineros. Mnohokrát jsme
žili v podzemních krytech tatus tak, jak nás cvičili Vietnamci. Říkávali jsme, že máme
dvanáct tisíc vojáků "nad hlavou". Náším úkolem bylo zabít padesát vládních vojáků
měsíčně a neustále se pohybovat a útočit z různých stran, aby vznikl dojem, že tam je
víc našich skupin. Myslím, že jsme zabili mnohem, mnohem víc, než těch padesát měsíčně.
Každou noc jsme se přesouvali. Vždycky jsme se snažili být co nejblíž nepříteli,
protože to bylo nejbezpečnější. Jejich letectvo, i kdyby nás objevilo, by se neodvážilo
nás bombardovat tak blízko vlastních vojáků. Občas jsme dokonce slyšeli, co si
povídají. Někdy jsme se k nim dostali tak blízko, že jsme hráli něco jako hru na kočku
a na myš. Děcka to milovala. To jsme si na nejbližším kopci stoupli a začali ječet:
Tady nás máte, zkurvysyni, tak si nás chyťte! Někdy nás začali honit, ale my jsme za
sebou vždycky nechávali miny. Když jsme nebojovali, tak si děcka cvrnkala se semínky."
Celou dobu mluví o děckách. Bylo mu tehdy osmnáct, a když velel svým "děckám", měl už
za sebou šest let bojových zkušeností. Ale narozdíl od nich si aspoň mlhavě pamatoval
svět před válkou. Mohl vyprávět vzrušující příbehy o zaměstnáních, ve kterých lidé
mohou pracovat. Mnoho z nich zemřelo před tím, než mohlo uvidět průvodčího vlaku, nebo
zmrzlináře z mšsta, vzdáleného několik kilometrů.
Tyto děti neměly jinou ctižádost než bojovat a přežít. Přežít znamenalo bojovat. Boj
vyžadoval ideály a sny - příliš velké a příliš nereálné - které by daly smysl všemu
sebeodpírání a utrpení. Přinesl pocit výjmečnosti a poslání a nevyhnutelnou nenávist a
krutost. Sečteno dohromady to byla pralátka, ze které vždycky v historii vyrůstaly
fanatici. Ale v případě těchto dětí byla síla této temné substance ještě zmnohonásobena.
Protože to, co se pro dospělého může stát krajní volbou z několika možností, se dítěti
muselo jevit jako jediné existující řešení.
"Viděly ve mně něco jako otce, i když jsem nebyl o moc starší. Většinou jsme pořádně
jedli jenom jednou za osm dní a já byl nesmírně unavený. Ale když jsme se dostali k
mléku, tak jsem ho nepil a nechal jsem ho jim. Nikdy si nestěžovali. Když jsem se po
třech měsících bojů chtěl stáhnout, tak mi to nedovolily. Chtely to vydržet do konce a
donutily mě zůstat. Po šesti měsících se armáda nakonec musela stáhnout ze sopky a
nechala svoje jednotky jenom kolem silnic. Už nikdy se jim nepodařilo dostat se zpátky
na sopku. To bylo naše vítězství. Nikdo nikdy neuvěří tomu, že většinu z toho dokázalo
devět děcek. Za dobu, kdy jsme byli na Guazapa, bylo jenom jedno z nich lehce raněno,
protože jsem se o ně staral. Polovina z nich zahynula v příští operaci. Beze mě."
Jeho ruce leží bez pohybu, ale neklidné prsty ho zrazují. Vzpomínky ho zaplavují. Od
skončení války žije ve stavu bolestného míru. Minulost zmizela. a ať byla sebehorší, je
pryč. On přežil. Rizika a nebezpečí jsou dnes v každodenním životě a v tom, co může
přinést budoucnost. Stejně jako většina jemu podobných si ani on neuvědomuje, že jejich
bolestný mír je jenom první a snadnější částí opouštění války. Neboť válka byla
všechno, co měly.
Se všim svým utrpením, nesnesitelnou bolestí a hrůzami, byla válka tím jediným, co
uměli zvládat. Byla předvídatelná, s jasně vymezenými stranami a hodnotami, ve které se
dalo věřit. Teť je mír a od nich se očekává, že najednou zapomenou své strašlivé
dovednosti, které jim skoro celý život pomáhaly přežít, a že začnou soutěžit se svými
městskými vrstevníky. S těmi, kdo nemuseli, nebo nechtěli bojovat, kdo studovali na
universitách, jezdili do zahraničí, obchodovali a zakládali rodiny. Se všemi, kdo měli
dětství.
Vztah mezi tím, kdo bojoval a přežil, a těmi, kdo nepřežili, je součástí tohoto
bolestného míru. Přátelé bojovali a umírali pro společnou věc a zůstávali ve svých, se
spěchem vykopaných hrobech jako disciplinovaní mrtví až do konce války. Pamatovat si je
pomáhalo živým pokračovat v boji. Dokonce i mrtví tak pomáhali účelu války. Teprve s
novými hodnotami lidí míru, ve kterém se na scéně najednou objevili všichni, kdo
nebojovali, a ti, které už nic nezajímá, mrtví bojovníci, stejně jako všichni ostatní
mění svůj charakter. Jakoby se ještě jednou vrátili k životu, aby se zúčastnili
posledního a konečného boje proti zapomění. Od strachu osvobozená paměť mluví o
masových hrobech, válečných zločinech, mučení a popravách, rozbombardovaných vesnicích,
zničených mostech a vypálených autobusech. Kruté zrcadlo nastavené všem, kdo přežili na
všech stranách vílky: "Tohle vy všichni necháváte za sebou." V tomto obvinění
povstávají všichni mrtví všech válečných stran a mohou se stát nejsilnější překážkou
skutečného míru. Přesto jsou odsouzeni k porážce - ještě jednou a tentokrát navždy -
protože ti, kdo nebojovali a nežili ve válce, mohou snadno žít vedle zapomenutých
mrtvých a jejich nevyřešených sporů. A právě oni určují pravidla toho, co je právě dnes
realitou. Zatímco bývalí bojující s nimi poprvé zdánlivě stílejí stejný svět, dívají se
na tytéž věci jinýma očima a vnímají je jiným myšlenkovým uspořádáním. Ani oboustranná
dobrá vůle ne obou stranách nemsí stačit k tomu, aby se to podařilo překonat. Na konci
mohou také zbýt jenom lži a hrdinské historky, které vždy perfektně zapadají do
příslušných aktuálních potřeb těch vlivných a těch u moci.
A stejně jako nebojující vyhrávají nad padlými, vyhrávají mnohem krutějším způsobem i
nad těmi, kdo boj přežili. Dříve nebo později si rebel musí uvědomit, že v míru nemůže
nabídnout nic jiného, než nechtěné hodnoty a nepohodlné vzpomínky. V minulosti nikdy
nebojující nechtějí znát a hledat pravdu o válečné minulosti a nechtějí vidět její
důsledky. Je na rebelovi, který přežil, aby se přizpůsobil jim.
Všechny války za sebou nechávají oběti - ty mrtvé i ty, kdo přežili. Mnoho z těch, kdo
zabíjeli nebo zabíjení přihlíželi, trpí do konce života skutečností, že sami nebyli
zabiti a že musí dál žít s tím, co vědí. Psychologie pojmenovává jejich neschopnost
vyrovnat se s katastrofami, přesahující horizont jejich individuální zkušenosti, jako
post-traumatickou stresovou poruchu.
Dětský voják přidává tomuto jevu novou, neobvyklou perspektivu. Podmínky války jsou pro
něj tím jediným známým a staly se výlučným horizontem jejich osobní zkušenosti. Jejich
trauma se objevuje s příchodem neznámého - s příchodem míru. Mít jako katastrofa,
mírové trauma, nastupující po normálnosti války. Pro veterány, kteří jsou na konci
války věkem ještě dětmi, se trauma objevuje ve chvíli, kdy se jejich "normální" svět
agrese najednou promění do světa rozděleného na nevinné děti a dospělé, kteří o ně
pečují. Ti o něco starší, kteří vyrostli ve válčení a do míru vstupují už jako věkem
dospělí, nenalézají v něm jedinou z hodnot, na kterých bylo postaveno celé jejich
dospívání. V obou případech se dosud úplný svět k nepoznání změnil.
Zkušenost míru se v jejich světě rovná nule. Vyrostli, aby žili válkou ,a nejsou proto
pro mír kompaktibilní. Někdo by jim musel chtít naslouchat. Někdo by jim musel pomoci
porozumět změně a najít novou identitu. Najít si místo v míru. To by ovšem znamenalo,
že ii dříve nebojující přestanou být lhostejní. Proč by to ale měli dělat právě teť,
když se v mnohem horších časech ke všemu obrátili zády?
Klidný, šestadvacetiletý mladý muž sedí s přátelským úsměvem na školní židli pod
vysokým stromem v bývalém partyzánském táboře Santa Marta, ukrytém vysoko v horách
departmentu Cabaňas. Tato oblast patřila vždycky partyzánům. On patří sem. Naklání se
přes psací desku židle a vypráví o konci svých třinácti let ve válce.
"Po podepsání mírové smlouvy s vládou v lednu 1992 jsme sešli dolů do města a bylo to
fajn, protože jsme se setkali se spoustou lidí, které jsme léta neviděli. Ale později
jsem tam jednou šel sám a cítil jsem úplně něco jiného. Nemám k těm lidem tam důvěru. A
tak jsem se vrátil. Nevím ještě, co budu dělat. Chtěl bych dokončit střední školu a
potom jít možná na univerzitu. Ale to bych jel raději studovat do zahraničí, než zůstat
tady. Nebo bych rád pracoval jako policista. Nebo v obchodě, já nevím. Ale především
mám pocit, že by nebylo správné, kdybych opustil svoje přátele z FMLN, se kterými jsem
třináct let byl."
"Ve válce jsem ztratil rodinu, strýce, přátele, na koho si jenom vzpomenete. Taky jsem
ztratil šanci pro sebe, šanci mít povolání. Ale problémy s obětováním se nemám. My
všichni jsme spojili svoje oběti pro jeden cíl. Bylo to nutné, a kdyby to bylo potřeba,
všechno bych podstoupil znovu."
Po otázce jestli existuje něco, co by si raději nepamatoval, mu jeho obličej pod
kšiltem americké baseballové čepice rozzáří nenadálý úsměv - "Ne, bylo to fajn."
Na tenkém řetízku kolem krku se mu houpá malý křížek a on se nepřestává usmívat. Poradí
si. Nepotřebuje, aby mu někdo zvenku pomáhal. Neví nic o světě pod horami pár kilometrů
odsud, ale nevadí mu to. Kdyby to bylo zapotřebí, tak ví, jak oplácet zlé zlým.
Comandante bývalého Vrchního velení se snaží o politickou kariéru. "Ve válce myslíš na
vítězství a my jsme tuhle válku vyhráli. Ale přináší to s sebou obrovský smutek a nikdo
z nás nebude nikdy schopen zapomenout. Lidé už nechtějí další válku. Vytrpěli už
příliš. Ale jedna věc je jasná: pokud se věci nezmění k lepšímu, vzbouří se znova."
Lito - bývalý guerillero ze Zvláštních sil FMLN se tvrdě snažil najít své místo v míru.
Rok a půl po konci války se jeho přátelé obávají, že to vzdává. Jedno chybné slovo ve
špatnou chvíli, na špatném místě nebo od nesprávného člověka ho může přesvědčit o tom,
že mír byla jenom past. Ještě stále může vzít zbraň a vrátit se do hor.
Partyzán ze Santa Marty se ještě ani neodvážil sejít z hor dolů.
Bude to někoho zajímat? Morální soudy zvenku jsou k ničemu. Možná, že některé problémy
prostě nemají řešení. Pokud nebude nová válka, pak bolestný mír El Salvadoru nebude ve
zprávách. Přežít je samo o sobě považováno za happy end.
|
|
|
|
