Seděla nad pableskující hladinou, chladíce opuchlé unavené kotníky v mrazivém toku. Vlasy objímaly chladné poryvy větru a komíhaly se v nepravidelném rytmu.
Otevřela oči a hleděla. Ale najednou tu nebyla prohřátá Provence s napuchlými hrozny a temně zelenými olivovníky. Kolem domu už neběhal černý pes, na bílé omítce se nevyhřívaly líné ještěrky, ani ten ospalý kocour se neválel na prkenné verandě. Procitla. Stála u baru, kotníky pálily, větrák se pomalu otáčel a místo hladiny se na sklenicích usazovala špinavá kolečka zaschlé pěny. Okolo pobíhali podnapilí mladíci i staříci, po zdech se plazily mihotavé jazýčky levných svíček a poslední zoufalci se váleli na stolech. Jediné teplo vycházelo z vrnících reproduktorů a chladícího zařízení za pípou.
Osamělý tulák se po hodinách okukování odhodlal a oslovil ji. V několika minutách jí vyznal lásku, požádal o nocleh a pak o ruku. Zoufale hledala útěchu v rozepsaném deníku, v němž ještě před pár okamžiky slovy malovala tu zlatavou idylu, to hřejivé krásno, za kterým se upínala. Nedosažitelnost té nádherné vidiny ji rozesmutnila. Ale pak pochopila. Proč se hnát za dokonalostí, když je tak blízko? Vždyť sen je dokonalý! Zavřela oči, složila ruce za hlavu a ponořila chodidla do vln...
|