Bezcílně a nesmyslně se plazím městem. Nikdy v životě mi nepřipadalo tak pusté. Kolem řeky zatuchá bahno, co sem přinesl proud odněkud z hor a zanechal ho tam, kam nejspíš patří – do díry, řiti světa. Lampy na mostě obydleli obtloustlí pavouci, konzumující spokojeně kvanta much a podobné havěti, která se v chtíči po místě na výsluní neustále motá do jejich lepkavých sítí.

Myslím na události posledních několika už ztracených dní. Všechno to přišlo tak rychle, jako když se ohrožený mravenec zakousne do citlivého místa. Ani si nevybavuji, co a proč se vlastně stalo. A pak přišla ta bolest. Ten strach, že zase ztratím kus svého života. Probdělá uslzená noc, vedle na posteli spokojeně vrní kocour a sní o světě, kde myší neumí běhat. A já přemýšlím o nejsnazším způsobu, jak se ztratit ze světa. Už nikdy nic takového nezažít. Tenhle krutý koloběh citů, kdy člověk sám, spokojený, probíjí se ode dne ke dni, a pak mu do života vběhne někdo, kdo mu změní celý svět... a najednou  zase odejde, omluví se a zmizí, a on si musí znovu zvykat na tu samotu. Hledat svůj svět, který kdysi hodil za hlavu s tím, že už ho nebude potřebovat.

Srdce buší do hrudního koše jak po sloní dávce adrenalinu. Zavřu oči a všechno kolem se začne bláznivě otáčet. Nechám je raději otevřené a přemlouvám slzné kanálky, aby už přestaly pracovat. Dneska už nebudu plakat jako dřív. Tentokrát ne.

Myšlenky v hlavě tlačí, mám pocit, že mi roztrhnou lebku na tříšť. Cítím strašnou únavu. A pořád ta bolest. Je všude. Snažím se usnout a nemyslet na ni. Potom přijde samota. Strach z neznáma. Na chviličku usínám. Skrz mříže žaluzií protéká chladný ranní úsvit, který rozezpívá osazenstvo okolních stromů. Mají tolik radosti. Zahltí mě prázdnota. Jako když pomalu vypustíš červený balónek z pouti. A pak už jenom ta bolest ...