Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 14.11.
Sáva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Blázen
Autor: Petr Christov (Občasný) - publikováno 4.8.2006 (00:26:50)
Seděl ve škole. Byl krásný den, slunce svítilo jako o život, ptáci zpívali, mraky, pokud nějaké byly, líně pluly, prostě idylický jarní den. A on dřepěl ve škole. Nudil se k zoufání. Každá sekunda, kterou tady prožil, ho zabíjela. Taková to byla hrůza. Hledal nějaký lék, aby ji zabil, ale nic neuspělo. Povídání se sousedem, knížka, mobil, gameboy, komiksy, spaní, zkoušel si i kreslit, jenže všechno to bylo k ničemu. A tak tady seděl a nevěděl jak dál. Zničeně seděl na židli, najednou ho popadla taková představa – učitel, jak sedí na záchodě s klaunským nosem. Začal se děsně smát. „Co se děje? Je tady snad něco k smíchu?“ Jenže on nebyl k utišení. Dostal úplně šílený záchvat smíchu. Učitel už byl pořádně naštvaný, začal řvát a rozhazovat rukama, jako měl ve zvyku. Učitel, co sedí na záchodě s klaunským nosem a řve a rozhazuje rukama. Začal brečet smíchy. Teď se už učitel rozzuřil do nepříčetna, čapl ho za límec a vyrazil ze třídy. „No, furt lepší než být tam ve třídě,“ řekl si. Aby ho zase nezačala ubíjet ta strašlivá nuda, začal se koukat na hokejový zápas opiček v zelených a růžových plavkách, co jezdily na kolečkových bruslích. Fandil zeleným, růžová je přece barva pro holky. Byl to hustej zápas. Spousta šancí na obou stranách, ale góly zatím nepadly. Zrovna když zelení vstřelili první gól a on zařval: „Góóóóól!“, otevřely se dveře do třídy a vykoukl spolužák: „Co tu blbneš? Prej máš jít zpátky, jestli ses už uklidnil.“ Zbytek vyučování uplynul rychle díky těmto vizím: spolužák s obrovským dámským kloboukem, jedna holka s hitlerovským knírkem, učitelka jak chodí na chůdách a na nose balancuje s tyčí, na který je dvacet talířů. Dostal akorát poznámku, že vyrušuje v hodinách smíchem.
Doma pak poznámku ukazoval mámě, aby mu ji podepsala. Přitom si musel vyslechnout kázání o výchově, jak je dnešní mládež zkažená a oni že se ho snaží uchránit, ale že takhle ukazuje, jak je nevděčný. Místo toho se radši začal věnovat vrabcům, co poletovali okolo máminy hlavy, v zobácích měli píšťalky a pískali Happy Birthday. Začal se usmívat. „Cože, tak ty se mi budeš vysmívat?“ řekla a vlepila mu facku.
Druhý den ve škole byl pak velmi zábavnej. Akorát si musel dát pozor, aby se nezačal smát. Místo toho se jenom připitoměle usmíval, což nikomu nepřišlo nějak podezřelý. Jenom když viděl obzvlášť vtipný výjev, kousl se do ruky. To už učitelům podezřelé bylo, proč si pořád hryže ruku, ale nechali ho na pokoji, aspoň že je v klidu a nevyrušuje. Po škole šel jezdit na kolečkových bruslích, což byla jeho nejoblíbenější činnost, takže představy uklidil pěkně k ledu.
Další den probíhal už klasicky. Celé dopoledne byl zahryznutý do své ruky. V poledne, když čekal v dlouhé frontě na oběd, smál se pod fousy (teda ne že by nějaký měl) lidem, co měli růžový parohy, uši jako sloni nebo okolo nich poletovali malí čertíci a házeli na ně papírový kuličky. Když přišel na řadu, koukl se na kuchařku bez vlasů, to už se neudržel, dostal zase záchvat smíchu a upustil tác s jídlem na zem. Když to uklízel, začal se zase smát, protože uviděl boty, jak za sebou táhnou snad milion klávesnic.
Učitel ho vyvolal k tabuli. „Vezmi si křídu.“ Vzal si ji. „Napiš vzorec kvašení cukerných roztoků.“ Podíval se na něj, jako že neví. Učitel se mu díval do očí a najednou mu oči vypadly z důlků a začly se mu houpat na pružinách jako z těch zábavných brejlí. Potlačil chuť se strašlivě rozesmát. „Tak napiš krakování petroleje.“ Pořád se na něj díval. Oči se mu pořád houpaly. Teď mu navíc z uší vyrazila pára. „Máš to za pět.“ Vzal propisku a známku si chtěl napsat do sešitu. Ale propiska se změnila v hnusnou slizkou příšeru. Dostal pocit, že když učitele nepotěšil svýma vědomostma, že by mu měl aspoň zachránit život. Vytrhl mu propisku z ruky a začal po ní zuřivě dupat. „Tak, vidíte, ještě by vám sežrala ruku.“ Pak si odešel sednout.
Psychiatr se mu díval hluboko do očí. „Takže, co vlastně máš za problém?“ Neposlouchal ho, protože na jeho stole byl zvířecí cirkus. Blechy skákaly přes hořící kruh, myši tu žonglovaly s kruhy, nejlepší jich zvládla až sedm, křečci plivali oheň, švábi dělali kaskadérský kousky na hřbetech morčat, cirkus jak má být. Opět se nepřítomně usmíval. Psychiatr se na něj díval tak nějak zajímavě. Pak něco napsal. Potom podal rodičům recept. „Jestli tohle nepomůže, tak ho asi budeme muset strčit do ústavu.“ Při těch slovech se už matka neudržela a rozplakala se.
„Neusmívej se,“ poručil si. Prudce se kousl do jazyka. Nechtěl svý představy opustit, tak dělal, jako že prášky polyká a pak je co nejdřív vyplivl. To od něj vyžadovalo ale velkou opatrnost a sebeovládání, aby se nezačal smát.
Potom se šel projet na kolečkový brusle. Jel po chodníku, díval se na auta, jak spolu hrají fotbal, když vtom vrazil do nějakého člověka. Natáhl se na zem, jako by patřila jenom jemu. Ten člověk se nad něj naklonil. Vyšlo mu z pusy pár zelených bublin. Neudržel se a trošku se usmál. Chvíli ticho. Zase mu z úst vyšlo pár bublin. Naklonilo se nad něj pár dalších lidí. Spustila se z nich úplná průtrž bublin. Zelené, modré, červené dokonce i černé, málem přes ani neviděl. Přesto zůstal ležet na zemi. Líbilo se mu to. Připadalo mu, že se asfalt rozpouští a že v něm plave. Začal pohybovat rukama a nohama, jako když se dělají andílci do sněhu. Dělal andílky do asfaltu, lidi vypouštěli bubliny, prostě pohoda, neměl si na co stěžovat. Za chvíli ho zvedli nějací muži a odvedli ho do nějakého auta. Nevěnoval tomu pozornost, protože vedle velryba tančila balet. Položili ho na lehátko. Díval se na strop, kde se praly samice lemura. Pak ho opět někam vedli, ale zase se díval na velrybu, která tam stále byla, jako kdyby nikam nejeli, jako kdyby pořád stáli na místě. Uplynulo pár týdnů. Díval se přes okno s mřížemi, na kterých mimoděk pořádaly žížaly závody ve šplhu. Ty ale nevnímal, protože venku viděl skákající mobily. Stovky mobilů. Ne, tisíce mobilů. Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se. „Ááá, pan doktor s hadem na krku a tarantulí na vlasech,“ uvědomil si. Usmíval se. Vlastně, usmíval se pořád.


Poznámky k tomuto příspěvku
Max Bubakoff (Občasný) - 5.8.2006 > doporučenka od noy...to bych si zarámoval...
<reagovat 
noa (Občasný) - 5.8.2006 > vtipné, obrazné, neotřele zpracované - obzvlášť některé vidiny a asociační řetězce moc fajn. takové dětské - v dobrém slova smyslu


radím text trochu rozčlenit (větší mezery mezi odstavci), aby se líp četl.
Doporučil 
<reagovat 
 Petr Christov (Občasný) - 6.8.2006 > noa> Jo jo, díky za pochvalu a za radu
<reagovat 
Věza (Občasný) - 16.12.2008 >
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter