Petr Vaněk (Občasný)

Svět Dostojevského postav je pro romantické kritiky ztělesněním té nejvyšší autonomie a svobody. Hrdinové jsou zmítáni vášněmi, jednají prudce. Po scénách nepřátelského osopení se zbožně vrhají k nohám svých protivníků. Jedinci jsou jako praví romantici, touží víc než druzí. Hovoří se o mysticismu ruské literatury. Málokterý romantický kritik si je ovšem schopen připustit, že toto stadium je stádiem nejvyššího prostřednictví: S přiblížením a zmnožením prostřednictví chápeme, že v Dostojevského díle jde nikoli o svobodu, ale o otroctví, nikoli o autentickou vášeň, ale o porobu. Střídání prostředníků však vede k permanenci v nicotě: touha nikdy nedostihne svůj skutečný objekt (jedinou možností je zabít ho jako právě Nastasju Filipovnu).