|
Naivka…
Tak konečně. Na autobusové zastávce jsem si rozbalila mapu a se dvěma těžkými taškami vyrazila hledat svou ubytovnu.
Už teď se mi to tady nelíbí. Vedro k zalknutí a slunce stále praží do těla, stromy skoro žádné. Jen šedivý chodník ve sluneční záři.
Smutek v duši a strach, tak velký strach z neznáma velkoměsta a ten pocit nemožnosti návratu.
Kráčela jsem skoro prázdnou ulicí, kolem autobusového depa a oprýskaných domů. Dva těžké kufry každou chvíli padaly na chodník. Cítila jsem se jako těžké pampeliškové chmýří. Stačilo málo a rozbrečela bych se, ale to málo naštěstí nepřišlo.
Horko, tak nesnesitelné horko je v tomhle městě!.
Vracela jsem se poprvé z práce. Zvláštní pocit, začít někde, kde nikoho neznám. Do diáře jsem si namalovala takové podivné obrysy hlav, abych věděla, jak se kdo jmenuje. Viděla to kolegyně a hlavu podnikového náměstka, šišatý pingpongový míček s kulatými brýlemi a výrazně tlustým nosem, okomentovala uštěpačně: "Šmarja, malířka z tebe sice nebude, ale vystihla jsi ho pěkně". Ona se vůbec ráda smála čemukoliv, i když mně to zase tak směšné nepřipadalo, když jsem měla tak velký problém si zapamatovat všechna ta jména.
„Měl bych si tady trochu uklidit“ tak tuto myšlenku jsem zapudil pohotovým telefonátem své bývalky. Opět chtěla prachy, jako obvykle. Měl jsem sto chutí ji poslat do háje zelenýho, ale vzpomínka na dobré časy dávno minulé mi nedovolila se k ní chovat zrovna neurvale. Nakonec, kdyby si nenašla jiného, mohli jsme být do dneška spokojený pár. Mám rád své pohodlí. Nejraději bych jí ukázal, že takových, jako je ona mohu mít aspoň dvě.
Průvan z blížící se bouřky prudce zalomcoval pootevřenými okny jeho pokoje, zatím co sbíhal krátké schodiště k autu. Roztrpčený telefonátem své ženy nemotorně otevřel dveře a vrazil do Evy, až ji povalil na chodník.
„Je, promiňte slečno, nestalo se vám nic? Jste v pořádku?“ pohotově reagoval, když viděl Evu stále ještě nemotorně se zvedající ze země.
„Jo, jsem v pohodě. Promiňte, sem vám tam asi vlezla“ omlouvala se rozpačitě.
„Nechcete někam svézt? Třeba do nemocnice bych vás mohl hodit.“
„Ne díky, jsem v pohodě, nepotřebuji žádnou pomoc, díky!“ přitvrdila na hlase.
Už čtvrtý den, pravidelně, mezi půl šestou až sedmou hodinou večerní vysedával v autě na křižovatce. Každý den ji viděl, ale nikdy nenašel dost odvahy ji znovu oslovit.
„Zase tady stojí, jen doufám, že z toho auta nevyleze. Určitě tady nečeká, kvůli mně.“ Doufala Eva, když rychle kopírovala rohový dům, aby se schovala mezi šeříky lemující chodník. „Ten malý, věčně červený chlápek zůstal naštěstí vzadu“ oddychla si, když v zápětí se před ní objevil: „Nechtěla bys mi dělat dneska večer společnost?“
„Ne, mám jiný plán!“
„Jaký jiný plán?“
„Jdu s kamarádkou“ snažila se lží vymotat.
Zrychlila krok a cítila jeho sípavý dech za zády.
„Nekecej, ty tady přece nemáš kamarádky. Vidím tě tady chodit každý den a vždycky jdeš sama. No tak, nedělej fóry“ neuměl vyslovovat správně „r“ a tak jeho slova, navíc podivně zabarveným hlasem, na ni působila, jako slova trestatele z jednoho erotického filmu, který před časem shlédla a některé úryvky jí utkvěly v paměti.
„Prosím, potřebuji tě tam. Přeci tam nepůjdu sám. Je to prestižní záležitost, chápeš, ne?“
„Nepros, vůbec se neznáme a já s tebou někam půjdu. To´s uhodl. Nelíbíš se mi, tak nenaléhej“ Z její poslední věty se jí dělalo mdlo. Tak povrchní a ještě ke všemu zcela bez účinku.
„Ale no tak, za to přece nic nedáš. Dáme vínko, něco dobrého a budeme oba spokojeni, ne?“
Na chodníku před ním se zavlnila její postava v kratších černých šatech. V lodičkách vypadaly její nohy, jako z obalu na punčocháče. Připadala mu krásná, jen ji zkrotit!
„Tak čím pojedeme?“ rozpačitě se ohlížela po okolí.
„Sluší Ti to“ nezapomněl ji pochválit, jak se kvůli jeho večeru umí přitažlivě obléknout.
Eviny oči spočinuly znovu na jeho světle modré oprýskané škodovce. Věděla během chvíle, že tento vůz, stejně, jako jeho majitel, si zaslouží maximálně tepláky. „Aspoň budu skvěle reprezentovat jeho business, jako šlapka“ vnukla se jí nechutná myšlenka.
„Víš, nevykašlem se na to? Nabídla mu polehčující řešení.
„No to v žádném případě!“ a prudce otevřel dveře vozu vedle řidiče.
V luxusní japonské restauraci bylo plno. Tisíce poklon nám věnoval její personál, skoro to vypadalo, že z vděčnosti. Usadili nás ke krásně prostřenému stolu, no spíše pro 4 hosty a ne jen pro nás dva. Popíjela jsem víno a ze slušnosti jsem opětovala úsměvy. „Už aby byl konec“ přála jsem si, zatímco jeho ruka odpočívala na mých stehnech pod stolem. Několikrát jsem se snažila mu ji odsunout, ale zbytečná práce. Naše diskuse se ubírala hlavně k němu. Neměla jsem chuť zabírat do detailů s člověkem, kterého doufám vidím dnes naposled.
Vinné opojení se vkrádalo do mysli, a příliš mu ani nevadilo, že jsme přijeli autem. Ruce již plynule přecházely z lopatek na stehna a naopak, obličejem se stále více přibližoval k mému a levá ruka tiskla tělo silněji, než před hodinou.
„Pusť mě“ prosila jsem.
„Se tě budu držet, jak chci, když to platím“ zamručel napolo opilým hlasem a svá ústa těsně přiblížil k mému obličeji. „Pokud mě políbíš, dám ti facku!“ vyhrožovala jsem v zápětí.
„Dneska si tě můžu líbat kdy chci, kde chci a jak chci“ majetnicky se zahleděl, až mě polil studený pot po těle.
„Mám toho už dost, jdu domů!“
„Nedělej krky, jsi tady se mnou, odejdeme spolu! Si dáme ještě sklenku toho jejich vína a pak se uvidí“
Půl hodiny před půlnocí jsem požádala o účet. „Ještě je brzo, nezdá se ti?“ zašeptal mi do ucha. Nechtělo se mi vůbec odpovídat. Bála jsem se toho účtu, protože tak drahou restauraci bych si nemohla dovolit. „Žádné strachy, to zaplatím“ nabídl se, když viděl mé rozčarování nad čtyřmístnou cifrou na účtu. Napadlo mě vcelku logicky, že to zřejmě zcela zadarmo asi nemyslí.
Konečně jsme dorazili. Bála jsem se abychom někoho nesrazili. Naštěstí jel opatrně a můj strach evidentně nebyl na místě.
Před vchodem ubytovny stál zamilovaný pár. Záviděla jsem jim tu chvíli.
Přejeli jsme vrátka a zamířili si to k místním opuštěným garážím. Zhasnul motor i světla. Ticho se rozprostřelo prázdnem. Svými silnými pažemi mě začal tlačit do sedadla. „Co to pořád děláš?“ hledala jsem kliku od dveří, ještě dříve, než mi chytil obě ruce.
„Ale no tak, snad si teď mohu taky něco vzít já?!“
Věděla jsem, že musím odejít.
„Rychle otevřít a jít pryč. Je to jenom moje hloupost, že jsem s ním vůbec jela!“ nadávala jsem si přitlačená jeho tělem k sedadlu. Opilý nechutně napjatý dech mlžil okna ve voze.
Měla jsem toho už plné zuby.
Silně jsem jej kousla do nosu a prudce odstrčila a snad i trochu odkopla. Znovu jsem se snažila najít po tmě dveřní kličku.
„Ty krávo, jsi mi ho možná těmi svými zuby zlomila“ láteřil na mě.
„Kruci, kde je ta klika!“ rozčíleně jsem hmatala po každém kousku dveří až jsem ji konečně našla. Vyběhla jsem okamžitě ven. Rozcuchaná, špinavá a lepkavá od slin jsem se cítila nejnechutněji ve svém životě. „Už nikdy více nebudu tak hloupá!“
Ještě další týden, večer, co večer, stálo jeho auto na křižovatce. Už na mě naštěstí nepromluvil, jen se díval. Smutně se díval, ale mně ho už nebylo líto. Nechtěla jsem, aby mi ho bylo líto.
| 
