„Snažím se s Bohem uzavřít novou smlouvu. Chci jen aby nahradil jedno z deseti přikázání. Už jsem slevil ze svého původního požadavku, kdy jsem ho chtěl přímo vypustit,“ vyprávěl nám, než přišel na řadu. Náš optimistický soused se v rámci procesu asimilace měl opět střetnout s Bohem a za dobu od posledního setkání uplynul dostatek času, aby si mohl dobře promyslet svou strategii.
Znaly jsme ho již od minule. S velkým zájmem jsme mu naslouchaly. Před chvílí jsme vystoupily z izolace a jakýkoli lidský kontakt byl pro nás velkým darem. Křečovitě jsem oběma rukama držela svou sestru kolem jejího hubeného pasu. Čekaly jsme na další slova toho pána, když ten přišel na řadu.
Okamžitě jsme to poznaly, i když pro nás tam stále stál sám. Z neurčitosti okamžiku před tím, jakoby v kuželu divadelního reflektoru se před námi vyjevil další výstup. Napjatě jsme pozorovaly ozářenou scénu.
Teď to určitě přijde. Čekala jsem na jeho triumf.
Hned na začátku ale řekl něco tak prosebného! S jeho původním záměrem to nemělo společného zhola nic.
Padl na kolena a vykřikl: „Pane Bože, vodpusť mi, ale pořád si myslím, že lepší je si pořádně užít, než se celý život trápit pro to, co bych chtěl, ale nemůžu!“
Chvilku jen nehnutě klečel a na nás působil velmi smutným dojmem. Jeho pravdomluvnost mu nebyla nic platná. Rozplakal se. Bůh k němu zřejmě povzbudivě promlouval, protože muž dál tiše naslouchal. Po chvíli přestal plakat.
Já i moje sestra Ruth jsme se tiskly pevně jedna k druhé. Dobře jsme věděly, že u prohlídky na nás přijde řada po něm.
To se Bůh na nás podíval svým smutným tvrdým pohledem, pečlivě prozkoumal naši propustku, zda všechna potvrzení jsou skutečně pravá. Dlouhé hodiny jsme mlčky stály pod tou tíhou. Tak nás vždy zkoušel a my dopředu věděly, že jsme opět neuspěly. Jako by se rozmýšlel, co s námi provede.
Pak zklamaně poslal Ruth umýt záchodky na sektor BIIb. Já jsem na ní musela čekat sama u železniční rampy, fičel studený vítr a strašně mrzlo. Nakonec se Ruth vrátila a ve dvou jsme se aspoň trochu zahřály.
Slyšely jsme, jak do uší skladatele, který stál vedle, pouští z amplionu nepřetržité pásmo budovatelských písní. I toho jsme už znaly. Vždy naříkal. Věděl, že by ty muzikanty měl mít rád. Vzlykal, že s tím nedokáže nic udělat. Teď to nevydržel a začal na Boha řvát.
„Ty víš, že je budu vždycky nenávidět. Co mám proboha ještě udělat? Vždyť mi nic nezůstane! Nech mi aspoň něco!“ Jeho vystoupení končilo pláčem.
K našemu překvapení Bůh posunul skladatele o řadu dopředu. Když ten nás duchem nepřítomen míjel, téměř blaženě se usmíval.
Kolem se mezi dlouhými pauzami vystřídalo ještě mnoho výstupů z izolace, než jsme se sestrou také postoupily. Konečně. Skončila fáze dlouhé nekonečné nudy, díky které už mi nevadilo trpět. Dlouhé zabíjející pauzy vystřídala nová zkušenost. Sama jsem tomu říkala kolovrátek nicoty. Je velmi ošklivé probírat se znovu a znovu jen s pouhým vědomím, že za okamžik opět nebudete. Blik blik, jak ve velmi zpomaleném filmu, kdy téměř vnímáte řetězec po sobě jdoucích obrázků.
Rzí páchnoucí pomalu kapající voda, nekonečná sada ran do obličeje, do dávno bezzubých úst, čelem opřená o chladivou zem, znovu a znovu, jak dobré je trpět.
Už jsme téměř u cíle. Hranice hoří jasným plamenem, obrovská vysoko planoucí hranice, ke které v sevřených řadách přicházejí zástupy napravených hříšníků.
Sestřičko moje, už jsme blízko, hodně blízko. Zvítězily jsme. I přesto všechno Ho milujeme. Jak dobré je trpět.
Jsem tu už týden a pořád ničemu nerozumím. Říkají, že jsem navrátilec. Sedím dlouhé dny u okna a dívám se na dětské hřiště pod sebou.
Dopoledne vždy chůvy přinesou malé děti a hrají s nimi hry. Vyhřáté barevně blikající chůvy krouží dokola a nadnášejí rozesmáté děti od několikaměsíčních batolat po malé předškolní chlapce a holčičky na silových polštářích. V tanečním kroku se navzájem proplétají a míjejí a zase střetávají. Pak se rozdělí do dvou, tří a více skupin a hrají s dětmi na množiny. Jindy za doprovodu tiché šelestivé hudby před očima na trávě sedících škvrňat vytvářejí chůvy různá barevná seskupení. Na koberci složeném z tisíců chův navzájem spojených do sebe, na něčem tisíckrát krásnějším než je filmové plátno postupně vzniká řada složitých barevně pestrých obrazců.
Maminka mě vždy nutí, ať slezu z okna a jdu si hrát se sestrou. Ta ale nemluví a jen celé dny o něčem přemýšlí. Bojím se, že mě nemá ráda. Chtěla bych raději za dětmi, ale na školku jsme prý už moc velké.
