|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Všechno to začalo touhou po dobrodružství – naše životy už nás příšerně unavovaly, stereotyp nás zabíjel a my jen nečinně koukali. Byli jsme prostě hrozně pasivní.
Na to že jsme pasivní a to je ta naše zhouba, přišel jednou Racek. Na naše místo, starej polorozpadlej dům mezi stromama, se tenkrát dostavil nezvykle nemluvnej a celá parta na něj koukala, co že to jako má s naším Rackem být. On byl vždycky takovej nejveselejší milej člověk, rád všechny bavil a když už nás nuda sžírala zevnitř i z venku, byl to on, kdo přišel na nějakej spásnej nápad, co bysme mohli dělat. Ale tenkrát byl úplně jinej, zamyšlenej a tak a my z toho byli docela nejistí. zůstal stát před nám, co sme seděli na plesnivým a odrbaným, ale našem gauči, a vypadal, že se chystá nám něco říct. Zíral na nás a pokýval hlavou. Nahoru dolů. Nahoru dolů.
- Kovbojové, - odkašlal si – musim vám něco říct. Zaprvý vás mám všecky hrozně rád. Ste mý nejbližší duše a prostě vás mám rád. A proto budete ti, s kým rozeberu tyhle mý myšlenky, věci, co se mi teď pořád honěj hlavou. –
Na chvíli se odmlčel a jednoho po druhým si nás postupně přeměřil pohledem. Mohl bejt spokojenej, všichni ho poslouchali, celá parta byla nadržená, co z něj vypadne. Co viděl se mu vážně líbilo a tak pokračoval dál a my jen napjatě seděli a ani nedutali. Taková hustá atmosféra tam byla.
- Tak, kovbojové, já sem vám teda dost přemejšlel. A to o dost významný věci a totiž o našem životě. Jestli ho tak jako žijeme pořádně, uživáme si všechny radosti. A přišel sem na to, že sme pasivní. –
Poslední slovo nechal pořádně doznít, což trvalo dlouho, v tom prázdným baráku s jedním gaučem a pár drobnostma rozházenýma po zemi.
- Sme pasivní, - pokračoval a pořád nás přitom pozoroval a bylo vidět, že si uživá tu veškerou pozornost soustředěnou na sebe – pasivní tak, že jen čekáme co nám život přinese, co se stane a nic neděláme. Nejdeme osudu vstříc. Chodíme sem, flákáme se a nevim jak vám teda, ale mě už to přijde hodně stereotypní a nudný. –
Chtěl jsem ho přerušit, ale Racek měl v naší partě vždycky takový vetši slovo než my ostatní, a já prostě neměl odvahu mu skákat do jeho báječnýho projevu. Ale kdybych moh, nesouhlasil bych. Mě náhodou náš život bavil. Ale i Plešoun, jindy věčně protestující proti jakékoli novotě, seděl ani skoro nedýchal a to už o něčem svědčilo. Plešoun svou přezdívku nesnášel, ale každej u nás v partě nějakou měl a tahle byla dost výstižná vzhledem k tomu, že měl na hlavě tak tři vlasy. Ale teď nešlo o Plešouna, ale o změny našich životů. Teda aspoň to tak vypadalo.
Racek pak mluvil ještě hodně dlouho a nás už to pomalu přestávalo bavit, protože pořád mlel o tom samým a taky nás pěkně zdrbal a to se nám nelíbilo. pak konečně skončil a my se mohli vyjádřit. Jenže už byla tma a taky sme měli hlad, tak se stalo to, že sme se rozhodli dát přednost jídlu a teplu domova před řešením životně důležitejch problémů.
|
|
|
