Zatímco v osudu již je rozhodnuto,
srdce odmítá pravdu pochopit.
Na paloukách slunných zbylo trochu štěstí.
Ještě tak toužím lásku chvíli mít !
Má řeka už ale ví, i stromy kolem,
že příště tu budu zase tolik sama.
Jen duše doufá, s tichým, tajným bolem,
že on mne miluje, když stále ho mám ráda.
I zahrada má, tak tichá v podvečeru,
těší mne vůněmi, které jsem nevnímala.
Bez lásky teď sedím, v tichém, klidném šeru.
Ne není tu ten , koho jsem objímala.
Slzy jsou úleva, i myšlenky se míjí,
záchvěv lásky pomalu odchází.
Do písku však píši: Vrať se mi můj milý !
Pomalu svítá. Bože. Nový den přichází.
|