Sklenička na dobrou noc

 V pokoji bylo zhasnuto a prázdno. Seděl jsem v přítmí křesla, poslouchal zvuky ulice a přemýšlel o tom, kde se v lidech berou nápady a zda to má něco společného se sněním. Kdysi mi jeden známý vyprávěl svoji teorii právě na toto téma: Podle něj se ve spánku lidé stejného myšlenkového zaměření setkávají ve snech a diskutují o svých problémech. Navštěvují společné studnice vědomostí. A pak, když vstanou, prodiskutované řešení už mají v hlavě a je jen otázkou času, kdy se vydere na povrch. Dotyčný známý mi jako důkaz své teorie uváděl příklady patentů té samé věci ohlášených ve stejný den, ale na úplně jiném kontinentu – samozřejmě v době, kdy ještě neexistoval dnešní „malý svět“ informačních sítí.

 Koncentrovaně jsem se zadíval na osamělou pohovku stojící u protější zdi a usilovně přemýšlel o argumentech pro a proti. Po chvíli jsem uhnul pohledem k zácloně na okně, a když jsem se vrátil zpět k pohovce, už prázdná nebyla. Ležela na ní Ráchel.

„Co si o tom myslíš ty?“ Zeptal jsem se jí.

„O tom nesmyslu, že nápady si lidi berou ze snů?“ Pohodila posměšně vlasy. „Snad tomu nevěříš.“

„Proč bych nevěřil?“

„Nápad znamená, že spojíš dvě informace, které patří k sobě a z nich vznikne nová – třetí. A tenhle postup přece naprosto běžně a vědomě používáš i v každodenním životě.“

„No dobrá, ale proč tedy máme víc nápadů, než třeba zvířata? Nesouvisí to s tím, že máme i víc snů?

Ráchel zavrtěla nesouhlasně hlavou: „Nápady nemají se sny nic společného. Člověk nápady na rozdíl od zvířete potřebuje, aby přežil, aby vydělal peníze. Zvířeti stačí spást rostlinu nebo zabít jiné zvíře. K tomu bohatě postačí smysly a instinkt.“

„Asi máš pravdu.“ Usmál jsem se na ni. Už mě to přemýšlení přestávalo bavit. „A proč jsi dnes přišla ty?“

 Podívala se na mě a pak vstala z pohovky. Když procházela pokojem k mému křeslu, postupně si rozepínala šaty, dokud nespadly na koberec. Měla pevná prsa a boky obepnuté úzkými kalhotkami. Bylo příjemné se na ni dívat, ale nevěděl jsem, co tím sleduje. Došla až ke mně, otočila se zády a řekla: „Podívej, co mi udělal.“

 Přiblížil jsem tvář. Na hebké kůži měla čerstvě zahojené čáry ve tvaru srdce s otisky zubů.

„Musel to vyškrábat velmi ostrým předmětem a s obrovskou trpělivostí. Docela se mu to povedlo.“ Ocenil jsem kresbu. „Ale proč jsi mu to dovolila?“

Ráchel se při odpovědi neotočila  a nechala mě přejíždět prsty obrazec.

„Byla jsem hodně opilá a tvrdě jsem usnula. Možná mi dal i něco do pití, abych se neprobrala dřív, než bude hotovo. Horší ale je, že to nesmí vidět Paul. Tři týdny se před ním nebudu moct ukázat nahá. Určitě mě bude podezřívat.“

„Můžeš si za to sama.“

„Já vím. Ale někdy si prostě nedokážu poručit.“

 Zasmál jsem se. „Takovou tě neznám. Měl jsem za to, že vždy děláš věci s čistou hlavou a jasným úmyslem.“

„Já taková ale normálně jsem.“ Pokrčila Ráchel rameny: „To jen s ním se změním. Má v sobě sílu, které je velice příjemné podlehnout. Jen se nechat unášet proudem a o nic se nestarat. Nechat za sebe a o sobě na moment rozhodovat jiné. Možná je to paradoxní, ale já v tomhle zřeknutí se zodpovědnosti za svoje činy vidím kus svobody. Ať si filozofové říkají opak. Rozumíš mi?“

Kývl jsem. A ne jen tak. Opravdu jsem chápal co říkala. Věřím totiž, že většina lidí v sobě má touhu podlehnout autoritě, přestože dnešní svět spíše uznává a podporuje (byť falešně) vyjádření vlastní individuality. Myslím si, že devadesát procent z nás se dokonce přizpůsobuje novým trendům a myšlenkám více, než doopravdy musí. Počítačový věk nefyzického kontaktu jen obnažil strach člověka ze samoty a konformita (kterou v této souvislosti ztotožňuji s podřízeností) se tak více než kdy předtím stala nejsnazší cestou, jak tomuto strachu čelit.

 Chápal jsem ji. Ale nechtěl jsem jí sdělit své myšlenkové pochody nahlas, protože by zjistila, že jsem stejně slabý, jako všichni ostatní. Připadalo mi, že bych tím v jejích očích ztratil na ceně. Raději jsem změnil téma.

„Co vlastně mají znamenat ty svlečené šaty?“ zeptal jsem se a chytil Ráchel za boky. Otočila se. Stála teď nade mnou s rozpuštěnými vlasy a hladila mne po tvářích. „Srdce jsi mi mohla ukázat i oblečená.“ Dodal jsem dvojsmyslně, ale zdálo se, že to nepostřehla.

„Chtěla jsem vědět, nakolik znejistíš před nahou ženou.“

„Nejsi nahá.“ Políbil jsem ji na důkaz rozhraní kalhotek a břicha.

„Že ne?“ Vzala mi ruku a přitiskla si ji na hruď. Nahmatal jsem ztvrdlý vrcholek bradavky a zaslechl její dech.

 Zkoušela mě.

 Věděla, že bych chtěl zajít ještě dál. Povalit ji na postel a strhnout z ní i ten poslední cár oblečení. Ale z nějakého zvráceného důvodu jsem to nakonec neudělal. Možná proto, že její neuspokojená žádostivost mě vzrušovala více, než se s ní milovat. Jsem si vědom, že tato vlastnost se připisuje spíše ženám, ale pokud si vzpomenu, nakolik jsem odhadl podíl zastoupení ženskosti v mé osobnosti (třicet procent oproti běžným dvaceti), nakonec to zase tolik k podivu není.

„Ne?“ Zůstala na mně tázavě viset pohledem, když jsem tuto slabiku vyslovil. „A proč? Snad nejsi jeden z těch mužů, kteří se bojí a tak radši ženy rovnou odmítají?“

Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Nevěřím, že bys nechtěl. Takže se bojíš, že bych pak na tebe měla větší vliv..“ Rozváděla další svoji myšlenku. „To je ale ironie. Strachem z manipulace jsi popřel své přání. Manipuluješ tak se sebou víc, než bych to dovedla já sama.“ Usmála se a já taky. V její situaci bych uvažoval nejspíš stejně.

„Možná jindy.“ Zdvihl jsem její šaty ze země a pak Ráchel políbil. Když se oblékla a zmateně mi zamávala na rozloučenou roztržitě zapálenou cigaretou, rozkošnicky jsem vychutnával svoji iluzi převahy v tomto nočním snovém vztahu. Napadlo mě, zda z mé strany nejde jen o malicherný kohoutí zápas s jejími dalšími milenci a musel jsem nerad připustit, že i to je možnost. Ale pak jsem se nahlas zasmál svým úvahám o morálce a svědomí v tomto nereálném světě.

„Tady přece nemá hodnotu nic.“ Zakroutil jsem hlavou a napil se sytého červeného vína.

A když jsem se ráno probudil, vše se mi zdálo hned o mnoho jasnější.

Audience u Boha.

 Ve směšně malé místnosti připomínající stísněné prostory čekárny sedělo několik lidí a všichni vypadali klidně. Byl zde věkem sešlý pár sedící pod stěnou s obrazem, jeden obrýlený muž moudrého vzhledu a malé batole, které se kupodivu místo pláče jen se smíchem culilo na abstraktně dlážděný strop. Jediný, kdy se nervózně choulil na dřevě oprýskané lavice, byla Ráchel. Cítila, jak se jí začínají potit dlaně a očima hledala oporu u přísedících pacientů, jak je v duchu nazývala - samozřejmě - aniž by mezi ně řadila sama sebe. Nikdo však na její prosebné pohledy neodpovídal. Teprve když se otevřely dveře ordinace a z nich vyšel teenager sympatického vzhledu, trochu se uvolnila. Přisedl k ní, protože vytušil, že je tu nová a potřebuje uklidnit.

„Jaké to bylo?“ zeptala se Ráchel, aniž by dbala na představování. Všechny tyto lidské zvyky se jí najednou jevily jako detaily, které je nutné přeskočit. Snad tak působila místnost vyzdobená prapodivnými obrazy nebo vůně, která se linula z černobílých napodobenin kytek. Všechno tu působilo zvláštním obráceným dojmem a atmosférou, která jako by chtěla cokoliv přítomného očistit až na samou esenci.

„Myslíš boha?“ Ušklíbl se teenager. Ráchel přikývla. „Prostě takovej chlápek“ pokračoval, „co vypadá skoro tak, jak si asi boha představuješ.“

„Myslíš dlouhovlasého vousatého muže v bílé košili?“

„Cože?“ Ohrnul teenager nos. „Ani náhodou. Nosí kapsáče a je s nim prča. Dokonce si jednu chvíli i nasadil santa klausovskou čepici. Má smysl pro humor.“

„Aha.“ Odvětila zaraženě Ráchel. „A nevíš proč tu jsem? A vůbec, my všichni..?“ Obkroužila prstem místnost.

„Každej co tu sedí je něčim vyjímečnej. Někdo prožil čestnej život, někdo je geniální a s většinou má ten tam,“ ukázal na dveře, „prostě jenom svoje záměry.“

 Ráchel si uvědomila, že není ani geniální a ani neprožila čestný život, takže zbývá jediná možnost. Zbledla ještě o trochu víc. Teenager to na ní okamžitě poznal.

„Ale buď bez obav. Nikdo tu nic neurčuje. On je jenom takovej..“ zamyslel se. „No přirovnal bych ho k byznysmenovi, co kontroluje svoje investice a občas je jenom tak nenásilně natočí požadovaným směrem.“

„Takže se ho nemusím bát?“ Řekla Ráchel s úlevou v hlase

„Naopak. Dokonce se můžeš těšit.“ Prohlásil teenager s úsměvem. „Jediný způsob, kterým tě ovlivní je, že ty se ho zeptáš na jednu otázku a on ti na ní odpoví pravdu.“

„Cože?“

„Ano. Nezapomeň,“ rozhlédl se kolem sebe. „že všechno tady okolo se ohryzává až na samou podstatu.“

Překvapeně se na něj podívala; jako by jí četl myšlenky. „A odkud tohle všechno vůbec víš?“

„Nejsem tu poprvé.“ Sdělil jí sebevědomě a stočil rozhovor zpět k její osobě. „Zajímá mě, na co by ses ho zeptala.“

 Ráchel se na moment zamyslela. „Chtěla bych od něj vědět, na jakou otázku mi nemůže odpovědět.“

„No přece na tu tvoji..“ reagoval jednoduše teenager a zakroutil hlavou.. „Ale nechápu, proč by ses ptala zrovna na něco takovýho. Je  přece spousta otázek, který by ti mohly přinést daleko užitečnější odpovědi.“

„Ale žádná jiná by mi neodpověděla, jestli má bůh hranice. Tímhle bych ho přece dostala.“ Vysvětlovala najednou zvesela. „Co mi záleží na odpovědích, které nedokážu zjistit sama. Ale zkusit najít otázku, na kterou nebude umět odpovědět ani bůh a tím ho překonat – to mi přijde jako výzva!.“ Rozzářila se.

 Puberťák se rozesmál a v křečích své bránice se střídavé shýbal ke kolenům a narovnával zpět. „Tak ty bys chtěla přechcat boha!“ Svíjel se. „No to je fór!“

 Když se trochu uklidnil a utřel slzy, se zaujetím se na ni podíval: „To je zatím ta nejoriginálnější odpověď, jakou jsem kdy slyšel. Ale opravdu si myslíš, že existuje otázka, na kterou bůh nezná odpověď? To je jako paradox – jako kdybys ho požádala, aby stvořil kámen tak těžkej, že by ho pak nedokázal sám uzvednout. Jenže jak by nemohl, když je všemohoucí?“ zeptal se jí. „Pozor na paradoxy, Ráchel. Aby jich v tvém životě nebylo ještě víc..“

 Než Ráchel stihla cokoliv dodat, dveře se znovu otevřely. Podívala se jejich směrem, a když nikdo z přítomných nevstával, pochopila, že je na řadě. Rychle se otočila na svého přítele.

„Uvidíme se ještě někdy?“

 Přikývl.

„A jak se vlastně jmenuješ?“

„Až mě příště potkáš, budu se jmenovat Efram.“

„Těšilo mě. Já jsem Ráchel.“ Řekla a poté vstoupila do tajemných dveří.

Když je za sebou zavřela, chvíli nastala tma. Nevěděla kde je, necítila půdu pod nohama. Jediné co vnímala byl nekonečně černý prostor okolo. Ztratila vědomí. Jen na moment – jako kdyby mrkla. A když znovu otevřela oči, ocitla se v ulici před svým domem a vyjeveně zírala na jeho otevřené dveře. Chvíli nechápavě stála, dokud jí všechno nedošlo. Pak zkřivila tvář úlekem a podívala se na temnou oblohu. Noc svítila tisícem žárovek tvořících nekonečný počet nepochopitelných souhvězdí. A jedno z nich nyní bylo to její.

 Hřbitov a sny

 Říkám mu Paul, ale ve skutečnosti se tak nejmenuje. Jediný, kdo ho tak nazývá, jsem jen já a on sám. Jeho jméno v reálném světě zní: profesor Martin Rodin. Významný teoretik v oboru matematiky s věčně zamyšleným pohledem, který vlastní už od dětských let. Byl jediný, kdo se mnou jako malý kluk chodíval na Podolský hřbitov a bavil se o tématech, která jiné nezajímala. A tato tradice nám (vcelku na pováženou) zůstala až do dospělosti.

 Na začátku příběhu jsem zmínil známého, který se zabýval funkcí snů. Ano – nemýlíte se, dotyčný známý je právě Paul. Abych vám vysvětlil, proč ho takto nazývám, budu vás muset zavést trochu hlouběji do historie mých vzpomínek. K rozhovoru, který se v létě roku 1999 udál mezi zdmi jmenovaného hřbitova.

 Představte si tu atmosféru: Je k večeru, teplý vítr zametá prach z omšelých náhrobků a dva muži sedící na zídce podléhají kouzlu okamžiku. Míru, který se rozprostírá všude kolem, stoupá do hlavy jako šampaňské a nutí člověka naslouchat i těm nejpodivnějším myšlenkám.

„Mívám zvláštní sny.“ Říká jeden z nich – Martin a důvěrně se ke mně naklání. „Druhý svět, druhý život, ve kterém jsem někdo úplně jiný.“

„Jak to myslíš?“ Dožaduji se upřesnění.

 Martin pohodí hlavou a ten pohyb zahrne veškerý prostor kolem nás. „V tomhle světě jsem Martin Rodin, matematik, profesor a svobodný otec. Ovšem jen do chvíle, než zavřu oči a usnu. V tu chvíli se změním na člověka, který se jmenuje Paul, má ženu, žádné děti a místo aby pracoval, potácí se městem podobným pokřivené Praze a zažívá série absurdních situací.“

„Máš na mysli něco jako schizofrenii mezi reálným životem a světem snů?“ Ptám se.

„Přesně.“

„Ale to není nic nenormálního.“ Mávnu rukou. „Vždyť já zažívám to samé.“

„Opravdu?“ zeptá se (teď už) Paul. „Ale to by pak znamenalo, že to samé tedy prožívá daleko víc lidí, než jen já.“

„Ano, to je docela možné - třeba já se ve světě snů jmenuji René.“

„René?“ Ozývá se smích z úst mého přítele. „To je ale hloupé jméno.“

„Já si ho nevymyslel.“ Bráním se a radši odvádím řeč jinam. „Zajímavé ale je, že i já při snění žiju ve městě, které je podobné pokřivené Praze. Je možné, že jde o to samé místo?“

„To nevím. Zkusme to porovnat.“ Navrhne Paul a vyjmenuje tři nejcharakterističtější budovy, které si ze svých snů pamatuje. Jednu z nich podle popisu nerozpoznávám, ale dvě další kupodivu vcelku odpovídají mým vzpomínkám. To rozproudí debatu. Zatímco já jsem skeptický, Paul obhajuje existenci snového světa jako plnohodnotnou rovnováhu ke světu reálnému.

„Je to logické.“ Rozohňuje se. „Aby člověk byl šťastný, potřebuje v sobě nalézt rovnováhu. A tu mu dodává svět snů.“

„To přece nepopírám.“ Snažím se ho uklidnit. „Jen říkám, že sen není plnohodnotný život a už vůbec si nemyslím, že bychom se v něm mohli my dva někdy potkat. Ti lidé ze snů nejsou opravdoví, ale jen výplod představivosti. Třeba jako tvá virtuální manželka.“

Paul neklidně poposedne. „Ale proč by nemohli být reální? Jen si vem – když jdeš po ulici a najednou se ti někdo z protijdoucích zdá bezdůvodně nesympatický. Proč? Co když jsi ho potkal ve světě snů a on ti něco provedl? A o plnohodnotnosti se přece nebudeme přít. Když tě ve snu políbí žena, cítíš to nebo ne? Odpověz.“

„Cítím.“ Přiznám se.

„Samozřejmě, že ano.“ Kývne Paul. „Stejně jako cítíš i bolest nebo vůni. Smysly ti fungují úplně stejně.“ Zamyslel se. „Nehledě na to, že neexistuje na světě žádný živý člověk, který by nesnil. To je pro mě důkazem plnohodnotnosti života ve snu.“

 Vidím jeho zaujetí vlastní myšlenkou a nehodlám tedy dál pokračovat v debatě, protože vysvětlovat opačné tvrzení člověku, který je už dávno přesvědčený, pokládám za zbytečnou námahu. Zvlášť u někoho tak tvrdohlavého, jako je můj přítel Paul. Končím tedy rozhovor s tím, že uděláme pokus: On mi na určeném místě v naší snem pokřivené Praze zanechá vzkaz. Když ho tam najdu, potvrdí se jeho teorie, a když ne, uzná, že jsem měl pravdu já.

 Týden na to jsme se setkali a výsledky byly skutečně pozoruhodné. Paulův vzkaz jsem na uvedeném místě spolehlivě našel: Byla to mapa k jeho domu a prosba, ať ho přijdu navštívit. Došel jsem tedy podle návodu až do jeho ulice - a pak se stalo něco, kvůli čemu jsem svého přítele zradil. Spatřil jsem Ráchel, Paulovu snovou ženu. Nebudu podrobně líčit, jak jsme se seznámili a volné chvíle začali tajně trávit spolu. Důležité bylo, že právě kvůli ní jsem Paulovi zalhal o správnosti jeho myšlenky. Možná v tom byl i kus žárlivosti, který jsem cítil vůči jeho inteligenci. Třebaže se nepovažuji za hloupého, vždy jsem závistivě tušil, že Paulovy duševní obzory jsou mnohem rozlehlejší, než ty mé. Takže když jsem si ponechal své zjištění jen pro sebe, cítil jsem vůči němu i jistou satisfakci v podobě vědění. A stejně tak tomu mohlo být i s Ráchel. Každopádně jeho teorii jsem mu prostě nepotvrdil.

 Proto mě překvapilo, že dnes - o sedm let později – se Paul k tomuto tématu vrátil a po dlouhé době mě opět pozval na tichý dýchánek, při kterém mi vysvětlil svoji Teorii barev.

 Setkání v Zahradě

 Ráchel se posadila na dřevěnou lavičku a rozhlédla se kolem. Zahrada byla rozkvetlá a krásná. Plná rozbořených zdí a hustých shluků stromů, které schovávaly neviditelná zákoutí jako stvořená pro letní lásky. Malinké jezírko, u něhož lavička stála, odráželo oblohu a nabízelo tak zaplavat si v mracích.

„Nemáte cigaretu?“ Vytrhl Ráchel z přemítání mladý hlas. Ohlédla se. Stál tam přesně takový, jak si ho pamatovala.

„Ahoj Eframe.“ Řekla překvapeně.

Mladík se zatvářil rozpačitě. „My se známe?“

„No jistě.“ Vyzvala ho Ráchel gestem, aby se posadil. „Přece z té čekárny. Mluvili jsme spolu.“ Podala mu cigaretu.

„Omlouvám se, ale na nic takového si nevzpomínám.“

Teprve teď si Ráchel uvědomila, proč si mladík nic nepamatuje. Nerada si tak připomněla, jak byla přelstěna. Vykládat někomu, jak ho chci převézt.., pomyslela si. Paradox. Usmála se.

„Tak to se mi asi jenom něco zdálo.“ Připálila mu.

„No tak to každopádně.“ Pobaveně odpověděl Efram. Ráchel ho začala se zájmem pozorovat. Kolik mu tak může být.. Dvacet? A proč jsem se s ním měla setkat? Ne že by se mi nelíbil, ale je tak mladý.. Nebo snad z jiného důvodu, než milostného?, běželo jí hlavou.

„Proč jsi sem vůbec přišel?“ Zeptala se najednou. „A neříkej, že kvůli cigaretě.“

Efram si přejel rukou po tváři a potáhl. „Vypadala jsi osaměle.“ Řekl. „A skoro, jako když čekáš na políbení.“

„Na políbení?“ Zvolala udiveně Ráchel. „Jak jsi na to přišel?“

„Nejspíš kvůli té třešni.“

„Jaké?“

„No přece té, pod kterou sedíš.“

Co je to za nesmysl, pomyslela si Ráchel. To bych si ji musela pamatovat. Podívala se nahoru – a skutečně, nad ní se skláněly bílé květy starého stromu. Zvláštní, řekla si v duchu. Jediná třešeň široko daleko a ještě uprostřed jabloňového sadu.

Neklidně se zavrtěla. „I kdyby, tak přece není prvního května, aby se dnes líbalo pod třešní.“

Efram se potutelně zaculil. „Skutečně?“

„No jistě. Ani ne za týden už bude červen.“ Řekla samozřejmě. „Jen se podívej.“ Zkontrolovala hodinky. „Je přesně…prvního…prvního května.“ Vydechla užasle.

 A Efram ji namísto odpovědi políbil.

„Ale..“ Bylo jediné, co na to Ráchel zašeptala. Ucítila jemnou vůni, když se k ní přiblížil. Omamnou a obestřenou vědomím tajemství. Vstali a prošli zahradou, která se jim začala před očima měnit.

„Co se to děje?“ Vypravila ze sebe a tiskla se k Eframovi.

„Žádný strach. To se jen svět mění k mé představě.“ Usmál se klidně a rozpité stromořadí se pozvolna vytvarovalo do ulice lemované domy, stejně jako se štěrkem sypaná cestička změnila na dlážděný chodník.

„Jak je to možné?“

„Protože tohle“, otevřel Efram dveře jednoho z domů, „je můj sen. Stačí si dostatečně přát nebo věřit“, zachrastil klíčemi v zámku od apartmánu, „a může se stát úplně cokoliv.“

 Ráchel vstoupila do pokoje, kterým prosakovalo slunce. Jen na moment se otočila a celá místnost ihned potemněla. Podívala se zpět. Na nebe, které ještě před chvílí ozařovaly paprsky, se v tu chvíli akorát vyloupl měsíc. Rozechvěle cítila, jak k ní Efram zezadu přistupuje.

„Takže všechno včetně mě tu podléhá tvojí vůli?“ Polila ji podivná vlna vzrušení z bezmoci.

„Ano.“ Zalhal Efram a pomalu jí položil dlaň na břicho. Zaklonila hlavu.

„Dej mi ruku na krk.“ Řekla.

 Udělal to, zatímco druhou dlaň jí přitiskl mezi prsa a zatlačil k sobě. Vnímala tlukot svého srdce, který přerušil všechno, co se jí dělo v hlavě. Veškeré události teď plynuly bez jejího přičinění, aniž by o něčem mohla nebo musela rozhodovat. Poddala se té vlně se zvláštní přirozeností a oddaností, jakou znají jen lidé, jež s mírem očekávají smrt.

 A Descartova definice bytí se pro ni na tento okamžik změnila z „myslím“ na „vnímám“.

Teorie barev podle Paula.

 Bar byl až na ojedinělé štamgasty dokonale prázdný. Tichá melodie klavíru z vedlejší místnosti pohřbívala přítomné pijáky do melancholické nálady a já a Paul jsme seděli u mramorového stolku odděleni jen nápojovým lístkem a láhví portského.

„Pijeme dnes nezvykle rychle.“ Poznamenal jsem po třech skleničkách chutného alkoholu. „Máme k tomu nějaký důvod?“

Paul se neznatelně usmál, dolil mi další a řekl: „Jsou věci, o kterých mi přijde žinantní a dost možná až neslušné mluvit za střízliva.“

„Pak je tedy na čase začít, pokud chceš, abych ještě vnímal a smysluplně reagoval.“ Pozdvihl jsem plnou číši. „Protože tohle množství pro mě bude hranicí mezi ztrátou zábran a opileckou nesoustředěností.“

Paul si jemně a trochu nervózně odkašlal: „Dobrá. Dovol mi tedy, abych začal otázkou. Věříš, že člověk má duši?“

 Zamyslel jsem se. Ať už bych věřil nebo ne, bylo jasné, že se zápornou odpovědí se zbytek rozhovoru bude vyvíjet už jen velmi těžkopádně. Odpověděl jsem tedy kladně.

„Výborně.“ Skoro zanotoval Paul. „Takže mi pověz, jakou má podle tebe duše barvu.“

„Bílou.“ Vyhrkl jsem téměř automaticky až mě to zaskočilo.

 Paul spokojeně zabubnoval prsty po mramorovém stolku: „Ano. A teď mi řekni, jakou myslíš že má barvu prostor za koncem vesmíru.“

 Promnul jsem si bradu. V Paulových otázkách se začala objevovat spojitost a mně před očima vytanul list nepopsaného papíru. Ač nerad, musel jsem přiznat barvu: „Také bílou.“

 Paul na tato slova radostně luskl prsty ve vzduchu. To gesto jsem od něj už dávno znal. Znamenalo totéž, jako kdyby vykřikl bingo!.

„Tak co, není to zajímavé?“ Zeptal se mě nadšeně. „Tato shoda se dá přece jen těžko nazývat náhodou.“

Ledabyle jsem pohodil hlavou a možná i trochu ze zvyku jsem se rozhodl Paulovo nadšení zmírnit.

„Ano. Vskutku to nevypadá jako náhoda.“ Přisvědčil jsem mu. „Ale předtím, než se začneme zabývat možnými příčinami této shody, nech mě také položit ti dvě otázky.“

„Proč ne.“ Souhlasil Paul.

 Moje první otázka tedy zněla: „Vzpomeň si, co za tekutinu produkuje kráva a to slovo potom zopakuj třikrát.“

 Paul se na mě zaraženě podíval a řekl: „Mlíko. Mlíko. Mlíko.“

„Správně.“ Pochválil jsem ho. „A nyní mi pověz první barvu, která tě napadne.“

„Bílá.“ Odvětil rychle a okamžitě se nad svojí odpovědí tázavě zatvářil. Začalo mu svítat, kam mířím.

„Chápeš, co se tím snažím naznačit?“ Usmíval jsem se. „Ta první otázka klidně může vyvolat sugesci pro odpověď na tu druhou.“

 Paul tiše pohnul rty a celý lokál jako by se tím pohybem na moment zamračil.

„To jsem nepředpokládal.“ Přiznal se. „Ale přesto zkusme připustit, že existuje souvislost mezi duší a tím nekonečným prostorem.“ Objevila se mu nová naděje v hlase. „Co by tě pak napadlo. Co by to mohlo znamenat?“

Zkontroloval jsem obsah své sklenice. Téměř zela prázdnotou poté, co jsem si pyšně připil na svůj kravský argument. Nenapadalo mě nic a začínalo mi to být jedno.

„Nevím Paule.“ Pokrčil jsem rameny. „Začínám být opilý. Pokračuj sám.“

„Tak tedy..“ Nadechl se souhlasně a začal vykládat. „Usoudil jsem podle shody těch barev, že duše vyplňují prostor za vesmírem – že tvoří jakousi spojenou jednotu. Někdo by toto spojení nazval bohem, já ho považuji spíš za jakýsi Základ a naše lidské osobnosti za jeho fragmenty. Všechny ty řeči o kolektivním nevědomí a neštěstí člověka z oddělenosti a samoty – to jen dokládá a podtrhuje mojí vizi. Myslím, že všechny naše duše vychází z jednoho společného pramene připomínajícího kaluž na stropě, ze které neustále odkapává.“

 Živá hudba ve vedlejší místnosti umlkla a místo ní se rozezněly stropní reproduktory. Pořád jsem nevěděl, co na to říct. Nebyl jsem schopen vnímat víc, než jen detaily. Kolečko vln na hladině vína a zpomalené pohyby vlastních rukou. Zaklonil jsem hlavu. Svět by se točil, kdybych zavřel oči.

„Proč mi to vlastně říkáš Paule? Stejně nikdy nezjistíme, jak je to doopravdy.“

Paul se zamračil. „Naopak.“ Řekl. „Kdyby si tohle člověk uvědomil ve snu a pokusil se svůj sen ovládnout, mohl by až na ten konec vesmíru doplout.“ Zasnil se najednou. „Poznat svůj původ.“

„Tak proč to neuděláš?“ Zeptal jsem se ho prostě.

„Nejsem toho schopen. Mé snové já je člověk, kterého tyto věci nezajímají. Nedokážu ve snu ovládat sám sebe, natož směr, kterým by se mělo dění okolo ubírat. Vlastně proto ti tohle všechno vyprávím.“

Podíval jsem se na něj. „Chceš abych ten Základ, boha, navštívil já?“ Položil jsem trochu vyděšeně otázku. Ani za nic jsem nechtěl svůj cynismus konfrontovat s nějakou vyšší mocí.

„Ano.“ Odpověděl. „Uděláš to?“

„Ne.“ Zareagoval jsem hbitě. „Ale ten nápad se mi zamlouvá. Myslím, že vím o někom, kdo by toho byl schopen.“ Přejel jsem bříšky prstů o sebe. „Někdo, kdo je natolik silný a má dostatek sugestivní představivosti, aby to dokázal.“

„A o koho jde?“ Vyzvídal Paul. Ale já jsem místo odpovědi jen upil poslední doušek červeného a pomyslel si, že kdybych měl vousy, tak se pod ně usměju.

 Kardiosimulátor

 Milovala kachličky. Celý ten sál z nich byl poskládaný a zatočený do prapodivných spirál. A v jejich odstínech černé, bílé a zelené se zprostřed podlahy tyčil nádherný strom. Seděla na jeho větvi a plivala dolů pecky třešní. Byla snad ještě krásnější, než když jsem se do ní zamiloval poprvé.

 Přisedl jsem k ní a po jejím vzoru začal pohupovat nohou. Dělala, že si mě nevšímá.

„Divný místo na setkání.“ Přerušil jsem ticho. „Zvláštní.“

„Připadám ti snad divná?“ Vrhla na mě nepřátelský pohled.

„Ne.“ Popřel jsem to překvapeně. „Proč myslíš?“ Zeptal jsem se, ale Ráchel jen mávla rukou stylem, který naznačoval, že bych její důvody nejspíš stejně nepochopil.

 Na protější stěně chrámu se mezitím bez předchozího varování objevil podivný obraz srdce.

Z kachliček.

„Myslíš si, že velikost lásky určuje míra štěstí, kterou z ní čerpáš?“ Zeptala se náhle.

Pokrčil jsem rameny. „Asi ano.“

Ráchel sevřela pěst, a když jí opět otevřela, z její dlaně na mě hleděl krásný plod třešně. Podala mi ho.

„Hezký trik.“ Poznamenal jsem a dumal, jak to dokázala.

„A pokud to tak je,“ ignorovala moji poznámku, „závisí na intenzitě štěstí nebo na délce jeho trvání?“

Vložil jsem třešeň do úst a skousl. Měla tak plnou chuť, že jsem na moment zapomněl na celý svět. Ráchel do mě musela píchnout prstem, abych pokračoval.

„Podle mě,“ zamumlal jsem, „velikost lásky nebo zamilovanosti do někoho závisí na tom, jak moc velký výkyv ve tvém štěstí dokáže ten dotyčný způsobit.“ Zauvažoval jsem. „Je jasné, že člověk, který je jednou dole jednou nahoře, pozná mnohem vyšší intenzitu štěstí, než ten, který se dlouhodobě cítí šťastný, ale nemá žádné srovnání.“

 Ráchel do mě uhrančivě zabodla oči: „Takže ty, pokud bys chtěl prožít velkou lásku, dáš přednost střídání bolesti a něhy před soustavným, ale neměnným štěstím?“

„Nejspíš ano.“ Potvrdil jsem její interpretaci. „Proč se ptáš?“

„Protože,“ odmlčela se a obrázek na protější stěně se změnil v neviditelné dno černé propasti. „- jsem těhotná.“

 „Co - o?“ Zalapal jsem po vzduchu. Náhle jsem pocítil obrovskou touhu mít po ruce talířek, kterým bych mrskl o zem tak, aby se nenávratně rozlétl na tisíc kusů. Jenže tohle gesto by stejně nevyjadřovalo přesně pocit, který mě opanoval: Nikoliv vztek, ale lítost a jakýsi druh prohlédnutí. Nenávratnost obsahu jejího sdělení..

„S kým?“

„Jmenuje se Efram.“ Špitla jméno svého milence.

 Definitivnost, s jakou to Ráchel říkala, na mě dopadala jako mramorový kámen, do něhož jsou vytesána dvě data.

 Svěsil jsem hlavu.

„Musím už jít.“ Proplulo mými ústy, aniž bych k tomu dal vědomý pokyn a celý sen se rázem rozplynul. Stejně reálně jako metaforicky.

 Vzbudil jsem se a po několika minutách jsem přistoupil k oknu, které zobrazovalo ulici. V tuto noční hodinu potvrzovalo její existenci jen světlo lamp. Vzal jsem do ruky řetízek ovládající žaluzie a začal jím otáčet v prstech. Světla plynovek tak v pravidelném rytmu mizela a zase se objevovala, stejně rozpitě, jako když člověk hledí do slunce a přivírá řasy.   

 Uplynula nejméně další hodina, než jsem se rozhodl obléct a vydat se na cestu nočním městem.

 Srdce v hotelovém pokoji

 Někdy je zatěžko courat se ulicí v povadlém dešti. Jako by stěny domů škrábaly na lebku hlavy, která tím zvukem nesnesitelně rezonuje. Racionální myšlení nadranc a díky pocitům zatlačené až do nejtmavšího zákoutí člověka, které mu s výsměchem předkládá všechno, co o sobě nikdy nechtěl vědět. Jako bodání do vlastních slabin bez dostatku vůle tento stav změnit.

O kolik jsou sny přátelštější, než skutečný svět. A Ráchel. Ráchel… ta je pryč.

 Zvláštní, nakolik se v takových okamžicích stane člověk citlivým a současně absolutně nesoucitným. Celé město se svojí krásou i špínou mi teď bylo ukradené. Ale zároveň jsem od něj potřeboval pohladit.

 Déšť tloukl se symbolickou bezútěšností na sklo telefonní budky, když jsem vytáčel její číslo. Pípání sluchátka přerušil až něžně rozespalý hlas: „Ano?“, ozvalo se.

„Přijď za mnou do hotelu.“ Zašeptal jsem. „Prosím. Co nejdříve.“

„To jsi ty?“

„Ano - - já.“ Zlomil se mi hlas a někde v mracích nade mnou se srazily kladně a záporně nabité částice. Okolí prošvihla oslnivá energie blesku. Zahřmělo.

„Dej mi hodinu.“ Řekla a zavěsila.

 Pikolík z hotelu mi pokynul na pozdrav a sáhl po klíči od pokoje 404. Vyjel jsem výtahem do čtvrtého poschodí, odemkl dveře a svalil se na obrovské letiště. Vůně města, prostupující do místnosti skrz balkónové dveře, byla načichlá pobouřkovým ozónem.

 Založil jsem ruce za hlavu a sledoval pobledlý strop. Představoval jsem si kaluž, o které vyprávěl Paul. Po kapkách mi padala na čelo a všechny ty duše se o něj tříštily. Jako kdyby klepaly na dveře a dožadovaly se otevření. Jenže čemu jsem se to měl otevřít?

 Prudce jsem zavrtěl hlavou a probral se tak ze svého malého blouznění. Teprve pak jsem zjistil, že klepání na dveře se mi nezdálo. Šel jsem je otevřít a - za nimi stála ona.

 Stejně jako kdykoliv předtím, i teď mi něčím připomínala prostitutku. Snad přehnaným make-upem nebo upnutými šaty, které se daly tak snadno svléct. Tím, že pokaždé, když jsem zavolal, přijela. Nebo schopností mě na jednu noc věrně milovat a naslouchat mi, aby mě pak ráno dokázala zase stejně rychle opustit.

 Zavřel jsem za námi a ona si lehla na postel. Stulil jsem se k ní bezbranně jako dítě: jako někdo, kdo potřebuje ochránit před cizostí světa. Konejšivě mě objala kolem ramen a já si uvědomil, že oproti všem obyčejným prostitutkám, které nabízejí pouze tělesné otvory, jen ona mi skutečně dává celé své tělo.

 Polibek, který jsem jí vtiskl na krk, byl stejně palčivý, jako celé mé poslední setkání s Ráchel.

 Pohladila mě ve vlasech a řekla: „Jsi nešťastný jinak, než obvykle. Co se ti stalo?“

„Nesplnil se mi sen.“ Odtušil jsem neurčitě smutným hlasem.

„Žena?“

 Slabě jsem pohnul hlavou na znamení souhlasu. Nechtělo se mi nic víc dodávat ani vysvětlovat. Cítil jsem, jak se opět kradu do polospánku. Její uklidňující hlas se znovu rozezněl pokojem a mně v tu chvíli připadalo, jako by byla mým strážným andělem. Předávala mi kus míru ze svého nitra.

„Láska je divná věc.“ Zašeptala. „Nemůžeš se na ni dívat pouze jedním pohledem. Jen si vezmi její symbol – srdce. Víš vůbec jak vznikl?“ Zdvihla obočí, ale když jsem neodpovídal, pokračovala: „Ve středověku byla nejoblíbenější poloha pro milování zezadu – když žena klečí. No a muži si natolik vychutnávali křivky těch dvou oblouků, na které se při tom dívali, až z nich nakonec udělali symbol lásky.“ Nakrčila nosík: „To, co si dnes holčičky v lavicích základních škol malují do svých sešitků. Není to ironie?“ Položila otázku, ale já jsem nereagoval. Odpověděla si tedy sama: „Nemají potuchy, co znamená, ale přesto ho používají. Stejně, jako ty nevíš, co znamená láska a přitom to slovo teď v hlavě skloňuješ pořád dokola.“ Řekla trochu nespokojeně, ale přece v dobrém. „Nejdřív si uvědom, co láska vlastně je, než ji začneš měnit ke svému obrazu.“

 Poslouchal jsem melodii jejího hlasu; tóny, které mi připomínaly tichý zpěv. Ale jejichž význam mi uniká. Jako kdyby hovořila cizí řečí, vnímal jsem přízvuk a dikci slov, ovšem bez jediného rozeznání, o čem ke mně vlastně promlouvá. Chtělo se mi tak strašně spát. Jen dýchat tu uklidňující a omamnou vůni její kůže, která umlčuje všechny zbytečné myšlenky a pocity a dodává člověku dojem klidu, který může za normálních okolností poznat jen tehdy, když opustí své tělo.

 Ráno jsem se probudil samotný. Ptáci vesele pohvizdovali vzduchem a já si stoupl na balkón a měl chuť si radostně zakřičet s nimi. Uvědomil jsem si, že po dlouhé době se mi nezdál žádný sen. Cítil jsem se odpočatý a nezatížený vzpomínkami. Jako by se mi všechno nepříjemné a náročné vypařilo z hlavy a já byl konečně připraven na štěstí. Štěstí bez zbytečných otázek. Všechny ty důležité událostí z mých snů najednou zakryla mlha a já pochopil, že ode dneška toho chci vědět co nejméně.

Presso v kavárně „U nesmrtelnosti“.

 Kavárna „U Nesmrtelnosti“ měla jako obvykle otevřeno až po zavírací době.

 Paul usedl do pohodlného čalouněného křesla a spokojeně přivřel oči; cítil se tu jako doma. Barman, který ho spatřil, se před ním chvíli na to objevil s šálkem jeho oblíbené kávy v ruce.

Paul s úsměvem přikývl. „Děkuju.“ Řekl a tiše usrkl. „Je vynikající.“ Spokojeně zabručel a zeptal se: „A co ty, Barmane?“

 Barman našpulil rty a udělal roztomilý obličej. Z jeho úst poté místo slov vyšla jen malá napodobenina slunce.

„To je dobře.“ Naklonil vlídně hlavu Paul a zamíchal lžičkou ve svém pressu, zatímco barman pozvolna zmizel ve tmě, která obklopovala osvětlený stůl. Začala hrát nenápadná hudba a ještě než píseň skončila, vzduch naproti Paulovi se podruhé za večer roztetelil a zformoval – tentokrát do postavy mladíka s šibalsky zvednutými koutky úst.

 Ten nenápadně luskl a Paulovi se nad hlavou objevila blikající svatozář.

„Proč ji nenosíš? Slušela by ti.“ Zeptal se mladík. Paul se podíval nad sebe a máchnutím ruky podobným zahánění dotěrného hmyzu nechal směšný neónový oblouk rozplynout.

„Ty tvoje vtipy.“ Pokáral Eframa. „Nemám teď na ně čas.“

Efram se zasmál: „Tady, na věčnosti?“ Pronesl a pobaveně mrknul.

„Ale no jo.“ Řekl smířlivě Paul. „A teď už mi honem pověz, jak to dopadlo.“ Nasypal si freneticky do kávy porci sáčkového cukru navíc. „Jsem hrozně zvědavý.“ Dodal a začal pozorně naslouchat.

 Efram se nadšenš rozmluvil: „Ráchel to zvládla skvěle. Už v zahradě málem dokázala nechat zmizet moji třešeň. Uvědomila si to všechno velmi brzy. A když jsem ji viděl naposledy, už měla i svůj vlastní chrám. Jde jí to rychle.“

„To je skvělé.“ Rozzářil se šťastně Paul. „A co René?“

Efram smutně zavrtěl hlavou: „Nedokáže rozeznat skutečnost. A když to nedokáže, nemůže pak ani zvládnout ji měnit a přetvářet okolní svět. Opravdu jsem se snažil mu to všemožně naznačit – dokonce ještě naposledy – víš přece, s tím srdcem. Ale nepochopil to. Zdálo se mi, že ani pořádně neposlouchá.“ Povzdechl si a Paul mu přisvědčil.

„Vím. Ale stejně si nemyslím, že by se pro naši věc hodil. Bylo na něm něco zlého.“

„Proč, choval se snad nějak nelidsky?“ Vyřkl nechápavě Efram.

„Spíš naopak - moc jako člověk.“ Řekl najednou poněkud unaveným tónem Paul. „Ale možná jsem proti němu jen zaujatý, protože mi lhal.“ Pokrčil rameny. „Ostatně – já ho soudit nebudu. Svůj osud si tím vybral sám.“

 Efram se zadumaně rozhlédl po okolní tmě, jako by ji chtěl svléknout z jejích černých šatů.

„Co se s ním teď vlastně stane?“ Zeptal se.

„Nic. Dožije svůj život,“ vykládal mu skoro s nezájmem Paul, „a až zemře, jeho osobnost se jednoduše rozplyne. Přestane být součástí kauzality. Prostě – abych to zkrátil – René kávu z takovéhoto hrníčku,“ přejel prstem po bílém porcelánu a pak ho zvedl do výšky očí, „nikdy neochutná.“

„A co nějaká druhá šance?“

„To leda ve snu.“ Usmál se Paul. „Pro něho už tahle kapitola končí.“ Upil naposledy ze svého šálku a odstrčil jej doprostřed stolu.

„A my?“ Zeptal se Efram a znovu se rozhlédl kolem. Hudba utichala.

„My tu zůstaneme,“ řekl Paul a všiml si, jak lampička nad stolkem začíná pozvolna hasnout, „dokud se lidem bude něco zdát.“

 Efram chápavě kývl a v posledním odstínu světla si ještě jednou prohlédl Paulovu tvář. V pohublém světle zesinala téměř do neviditelna.

„Tak dobrou noc.“ Řekl a žárovka zablikala. Paul se usmál.

 A pár vteřin na to oba podivné anděly pohltila absolutní tma.