|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
A v zrcadle času, poznal jsem sám sebe. Pak nastavil jsem druhou tvář. A ochutnal jsem, jak ranní rosa zebe, a otočil jsem kalendář.
Náhle jsem strnul v němém úžasu, vždyť jsem už živ bezmála sto let. kampak bych chodil v tomhle nečasu, a líbal květy naposled.
Vzpomínky vybledlé po stěnách se valí, a slzy potu po nich stékají. Té smrti v bolestech se bojím, a doufám v zázrak potají.
Nepřišel nikdo z mladých dob, aby mi tiše poctu vzdal. Doufal jsem v zázrak, že přišel snad, přítel co polštář mi narovnal.
To jenom stáří zlomené, směje se v rohu kuchyně. A paní smrt si žádá jít, tam kde budu mít věčný klid.
|
|
|