|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Pod červenými obláčky
Autor: Willy (Občasný) - publikováno 15.11.2001 (12:08:11)
|
|  |
Pod červenými obláčky…
Otevírám oči. Ležím na zádech a přesto, že jsem právě otevřel oči, vůbec nic nevidím. Je tady tma. Nepropustná, černá jako všechny duše světa.
Ležím pohodlně. Je to měkké. Měkké a mazlivé.
Natáhnu ruku. Jenom kousíček, dál to nejde, strop je blízko. Taky stěny jsou blízko. Všechno je sametově hebké a měkké a mazlivé. Cítím se dobře. Je mi fajn. Byl jsem vždycky zvyklý spát na lavičkách v parku u Hlavního nádraží a v kanálech (hlavně v zimě, abych se zahřál a nesněžilo na mě), spal jsem taky na trávě a to byla vždycky ta nejměkčí matrace. Nechápu, jak jsem se dostal sem do té měkoučké postele.
Proč kurva někdo nerozsvítí. Copak nechápou, že se bojím tmy? Celej život jsem se jí bál. Ne, že bych se bál toho co v ní může bejt ukrytý. To mi bylo vždycky ukradený. Příšery neexistujou a lidi mě můžou maximálně zabít a okrást. Jenže nikdy jsem neměl nic, co by mi mohli ukrást, tak proč my mě zabíjeli. Bojím se prostě tmy. Je hnusně černá a nepříjemně chladná.
ROZSVIŤTE NĚKDO!!!
Nic.
Žádná odezva.
Chci vstát, nebo se alespoň otočit, ale nejde to. Je tady moc málo místa na jakejkoliv pohyb.
Do prdele, kde to jsem?!
Miloval jsem vždycky volnost a velký louky a lesy a i město mi připadalo malý a teď ležím někde, ani nevím kde a nemůžu se pořádně pohnout. Alespoň je to tady měkký.
Moje oči si trošičku zvykají na tu černočernou tmu, vidím svoje ruce a svoje tělo, jenom jako neznatelný stíny, ale aspoň něco.
Dlaní pravé ruky pomalu přejíždím po sametu nad sebou.
Je to nadýchané. Spousta malých, nadýchaných obláčků. To samé na stěnách a pod zadkem taky. Dokonce i polštář pod hlavou. Nevím proč (nejsem schopen to vidět), ale mám pocit, moje ruce to prostě cítí, že celé to sametové oblačno je červené.
Špatně se mi dýchá. Celej život se mi špatně dejchalo. Hlavně proto, že jsem měl homofobii, špatně se mi dejchalo mezi lidma, dusili mě, dusila mě ta společnost tupců, vydělávajících, chlastajících, šoustajících neznámé lidi a sami sebe.
Taky jsem hodně kouřil a pil a nesportoval a žil jsem nezdravě, ale tohle je jiné. Špatně se mi dýchá z toho malého, oblačného prostoru.
Nedostatek vzduchu prý způsobuje větší sexuální citlivost. No proč to vlastně nezkusit. Poslepu šmátrám po poklopci, rozepínám ho, vytahuju penis (nikdy jsem ho vlastně na nic nepotřeboval), pomalu po něm přejíždím, nahoru a dolů, cítím jak roste a nafukuje se, opravdu je to bez vzduchu lepší, je to rychlé, zpomaluju pohyb ruky, vychutnávám si vyvrcholení, bylo to nejhezčí honění v mém životě.
Otírám si ruku o stehno, nenamáhám se ani zapínat poklopec. Pochopil jsem totiž, kde to jsem.
No co. Nevadí mi to. Prostě si tady chvíli poležím, poprvé v životě v měkkém.
A potom odejdu…
|
|
|
