….vstal a řekl: „ Kde to jsem“ a odpověď tisíckrát vrátila se uvnitř jeho hlavy. Bolelo to a on v dlaních sevřel hlavu svou; sílu ke křiku ztratil, pak v šepot svůj smutek vložil: „Ticho, už nechte mě být, já to už nemůžu vydržet, běžte ven z mé hlavy…………….. prosím.“ Odpovědí mu exploze byla, exploze mozku jež k slzám nutí a z dutin lebky vzbouzí i ty hlasy jež do té doby snily svůj sen o věčném spánku na loži z růží. Pomateným pohledem rozhlédl se kolem toužíc po pomoci, leč nic než temné zdi jeho pokoje mu v pohled nevstoupilo.
Pak ozvala se série vln tlaku bortícího i poslední spojnice s realitou, již tak dost nereálnou.

„Proč?“ sklouzlo volně na podlahu mezi chuchvalce prachu a marně oživované pocity lásky po nekonečných stazích svalstva koketujících s křečí protkanou ztrátami vědomí o bytí sebe sama.
„Proč……“ zmizelo pod víčky oči škrábajíc jak prach větrem vmetený na cestě k nekonečné touze po tichu jež vše pláštěm svým přikrývá a sílu k odporu nedá neb věčností útočí.

Pak zavřel oči……….a v nekonečném prostoru se ztratil, ten prostor v hlavu mu vlětěl a trápil ho nekonečností bez barev a zvuků, jen tlak se dral odevšad vypuštěn aby ničil a pokoušel se rozmělnit jeho mysl v bažinu pohlcující každy úder srdce. Ne on nespal…už asi tisíc let….jen potácel se na hranici prázdna polykajícího duši jeho, pak obraceje vnitřnostmi jej ven, vráželo mu slunce do srdce ,by vnutilo mu touho po smrti, která už tak mu víc než přítelkyní byla. Leč zbabělost mu zahradila cestu z pekla zakletého v jeho hlavě, vždyť je snadná cesta utrpení a sebezničujicí katarze sžírající poslední cáry toho, čemu duše říkat smí se mezi osobami tušícími co tohle slůvko vůbec popisovat má. Je snadná bloumat v sobě a zaplétat se stále více do pastí jež sám sobě klade si do cesty a neustále omlouvat své činy.

….opět probudil se a odvaha k vyřčení či k myšlence zapadla kamsi pod pohovku…..třásl se strachy před peklem jenž jediným slovem vyvolat uvnitř sebe může….třásl se jako plamen svíčky na hrobě předešlých dní……jen strach mu zbyl…..a touha skrytá někde pod nehty, tam nikdo nenajde ji…ani on sám již neví o ní….byť stále dotírá a marně pláče před ním.

„TICHO, TICHO, TICHO, TICHO, ticho………………ticho…nech toho….“, začal křičet jak smyslu zbaven a rozhodl se ukončit tu trapnou frašku plnou vykalkulovaných gest a řečí o blížícím se konci…….Vstal, oblékl se a vyšel mezi lidi…..

A pak splnil si svůj sen plný mávání křídel a pohledů do očí vychladlých…….