Tělo se dnes dá po cestě návratu. Cestuje v kovovém pouzdře. Jeho sny na tapetách sebraly děti. Ještě zbývá troška života, kterou je možno vyzvednout, zabalit do hliněné oblohy, svázat a vrátit zpět do země.
Nezapomeňte na štítek a voňavku.

Slunce skrylo své paprsky v popelu mraku, který mě odloučil od života.
Už nějaký čas žiju život stromu vyrvaného i s kořeny. Seschlý a vystavený ve výkladní skříni. Už necítím zem. Jsem sirotek. Sirotek země a lesa.
Už nekrvácím.

Poslouchejte mě:

Můj pokoj je kufr, do něhož odkládám své úspory a svou samotu.
V očích mám nenaplněný sen; olivovník, který čeká na vítr a den.
Konec mého života se skládá z maličkostí: jedné náhradní kůry, několika úryvků jedné písně a pytlů písku. V kufru nechávám své přirození pokaždé, když musím odejít do města nebo jít do továrny. Večer, když se vracím, kupuji brambory, olej a mátu.

Má postel je měkká. Má záda jsou rozpraskaná únavou.
Dělám si v kufru něco k jídlu. Jím a povídám si se svými botami. Botám zpívám. Na boty řvu. Na boty i chčiju.
Padá noc, dotýká se pokrývky. Abych ten pád zažehnal, vzpomínám si na orla, který mě vynesl až na vrcholky. Dotýkal jsem se nebes...

Hlas nějaké ženy. Cizinka. Neznámá vlna, která obrací má víčka. Pěna je modrá. Mé přirození se zvedá a převrací. Nohy se chvějí v noci, která obklopuje mou touhu. Jakou touhu? Šílenství, které přešlapuje, a mé prsty tisknou pyj, který křičí. Jaká touha? Obraz plný záblesků a zrcadel. Zrcadla tančí na mém těle, na mém vyschlém jazyku.

Je mi dvacet šest let a pár záblesků z tohoto nemocného světa. Vím. Cítím, že tu něco umírá. Něha a čas. Je zapotřebí nůž, co projíždí tělem. Moha stále opakoval: "Peníze, miliony peněz." Peníze vysávají nebe. A srdce se vyprazdňují. Je to pomalé a neustálé umírání. Ale co my - co já - děláme na tomto území, v tomto supermarketu krve a potu, supermarketu zotročení a lhostejnosti?
Mám ještě dost horkou krev (myslím), abych se dal do smíchu ve chvíli, kdy se účtuje s kouskem života, který zůstává trčet v několika záblescích.

Běhám ve svém kufru.

Má ruka je vagina. Nádherná vagina, která se při zpěvu otevírá. Je mi dvacet šest a z paprsků slunce se mi zvedá žaludek. Ruka je teplá. Můj pyj se zvedá. Množství obrazů zaplavilo kovová slova. Padají jedno po druhém; hledám to nejkrásnější, nejnepřístupnější a spoutávám ho. Pyj, zvednutý k nebesům, stříká na papír rozkoš, stříká únavu a bolest. Svíjím se v kufru. Svírám nohy. Je mi zima. Kufr je zaplavený. Zrcadla mizí. Hlas cizinky je chroptění, které vychází z mých útrob.
Padám. Hroutím se. Choulím ruce a nohy.
Zkouším spát - skrýt svou tvář do prostěradla - v matčině náruči. V mých očích - strom a dítě. Říkají mi, že je tam jaro. Říkají mi, že hora pohltila nevěrné ženy. Povídají mi o letošní úrodě: je znamenitá; podnikatel se stavil se svými kamiony; nechal nám několik pytlů obilí... V mých očích - vyhaslé, vlhké světlo.
Slunce se ničí a mé prsty svírají varlata.

Jaká touha? Ohořelé tělo...

Odkládám své obratle. Počítám je a čistím si zuby.

Dnes nepracuji.
Budu prát v umyvadle na dvoře. Pak půjdu do kavárny.

Kvůli nařízení prefekta (nebo koho) musím kufr opustit. Nabídli mi jednu díru v baráku, kde oprýskané a opotřebované zdi zřejmě skrývají několik stovek osamělých. Neměl jsem nic, co bych mohl odstěhovat: oblečení a představy; šňůru a pár kolíčků na prádlo.
Pokoj.

Čtvercová krabice, jen stěží osvícená jednou žárovkou, přilepenou ke stropu. Malby, které se časem několikrát změnily, se loupou, opadávají jako malé okvětní lístky a mění se v prach.
Dvě palandy. Okno je vysoko.

Pokoj.

Červená vila. Dům ze skla. Byla to především červená vila, která mě strašila, když jsem nemohl spát.
Šel jsem kolem a plival. Jindy, když jsem se odvážil, jsem zazvonil a vychcal se. Málokdy jsem utekl; hlídač (chudák) mi hrozil holí; miloval své majitele, bohaté a pohrdavé. Snil jsem o tom, že tu vilu vyhodím do vzduchu. Už nevím, jestli bych byl ochoten před tím provést evakuaci. Byly to mladické sny. Procházel jsem se v noci s bednami dynamitu; položil jsem náklad do každé vily; propojil jsem domy doutnákem jako v nějakém westernu a při odchodu z města jsem všechno vyhodil do vzduchu. Už žádné červené vily!
Zdejší skleněné domy mi krátí dlouhou chvíli. Nemám chuť je zničit...
Někdo tluče na kufr. To není smrt či nějaká hvězda. Jsou to muži vyslaní tou nejvyšší autoritou. Chtějí prověřit, jestli je má kůže zvrásněná, jestli je můj jazyk posetý růžemi, jestli jsou mé ruce tvrdé.

- Proč se skrýváte v tomto kufru?
- Já se neskrývám, bydlím tu...
- Nehlásil jste se včera v práci...
- Byl jsem smutný, opustila mě žena...
- Víte, že je to podvratná činnost?
- Odložil jsem své sny a iluze u dveří. Jsem dítě neúspěchu, jako společnost, která ohlašuje bankrot...
- Jaký bankrot?
- Všechno mé bláznění, které mi pomáhá přežít...
- Udělal jste prohlášení?
- Vyznal jsem celé své šílenství noci, která mě ovládá.
- Půjdete s námi. Jste vinen tím, že jste blázen, že bydlíte v kufru, že jste šílel, že jste podvratný živel, že mluvíte divným jazykem; jste vinen tím, že nejste jako ostatní...

Probudil mě blonďák s kaštanovýma očima, nabídl mi čaj a fíky a odešli jsme do práce.
U vstupu do baráku nám vyvěsili řád:

+ Je zakázáno dělat si v pokoji jídlo (na konci chodby je kuchyň)
+ Je zakázáno přijímat ženský návštěvy (bordel U Maribelle je kousek odtud)
+ Je zakázáno poslouchat rádio po devátý hodině
+ Je zakázáno večer zpívat, hlavně arabsky nebo kabylsky
+ Je zakázáno podřezávat ovce v baráku (s podřezáváním jehňat počkejte, až budete tam u vás)
+ Je zakázáno na pokoji masturbovat (jděte si to udělat na WC)
+ Je zakázáno cvičit na chodbě jógu
+ Je zakázáno přemalovávat zdi, stěhovat nábytek, rozbíjet skla, měnit žárovky, onemocnět, mít průjem, zabývat se politikou, zapomenout jít do práce, myslet na to, že si přivedete rodinu, dělat děti s Francouzkami, chodit balit ženský do kostelů, vycházet v pyžamu na ulici, stěžovat si na objektivní a subjektivní podmínky života, chovat sympatie ke skupinkám levičáků, číst nebo psát urážky na zdi, hádat se, prát se, ohánět se nožem, mstít se
+ Je zakázáno umírat na pokoji, v prostorech domu (jděte si umřít jinam; tam u vás je to například vhodnější)
+ Je zakázáno spáchat sebevraždu (i kdyby vás zavřeli ve Fleury-Mérogis); vaše náboženství to zakazuje, my také
+ Je zakázáno lézt na stromy
+ Je zakázáno líčit se modrou, zelenou nebo nafialovělou
+ Je zakázáno jezdit v pokoji na kole, hrát karty, pít víno (natož šampaňské)
+ Je také zakázáno se maskovat nebo chodit jinou cestou, když se vracíte z rachoty

Teď víte, jak to tu chodí. Radíme vám, abyste se řídil nařízeními, jinak se budete muset vrátit do kufru a do sklepa; a pak pobyt v internačním táboře, kde budete čekat na svou repatriaci.

V tomhle pokoji musím žít podle řádu a s třemi dalšími osobami: blonďákem s kaštanovýma očima, brunetem s veselýma očima. Ten třetí tu není, je v nemocnici, protože má něco s hlavou.

Pokoj.

Bolí mě záda.
Nebe mi tíží ramena. Špatně dýchám. Kouř mě pronásleduje. Je mi horko. Puklina ve zdi. Pole ve zdi. Malá bouda. Strom. Sedíme na rohoži, naše pohledy se hledají:

Víš, pro měšťáka není jednoduché vpadnout mezi vesničany a chtít udělat revoluci.
Nejde o to se vzbouřit. Jde o to s nimi žít, být skutečně jako oni. Zpočátku jsem postrádal stud: můj jazyk byl jazyk cizince
(vy ve městě, na fakultě, byste řekli: jazyk maloměšťáka). Už jsem nemluvil. Učil jsem se. V té době jsem potřeboval vypláchnout
mozek a paměť, v nichž se navršily špatně přečtené, špatně strávené knihy. Dříve jsem zkoušel psát, jako ty. Taková past!
Násilí se mi hnusí. Tvrdil jsem, že boj musí být mírný. V té tobě jsme snášeli násilí druhých, těch, co ovládají, jedí, krkají
a staví červené vily. Nemluvím o policejním násilí. To je odborné (nutné), řekl bych, že je dokonce přirozené. Mučení mě smířilo se
smrtí. Ze všech sil jsem zadržel dech, abych znovu našel nekončící štěstí z dýchání.
Četl jsem to v jedné knize. Největší bolest může mírnit bolesti druhotné. Když jsem omdlel, měl jsem dojem, že se učím
smrt. Měl jsem strach. Nedokázal jsem se odpoutat od těla. Pokusil jsem se mluvit s muži, kteří mě mučili, o něčem je přesvědčit; povídal jsem jim o jejich dětech, o jejich domovech, školách, společenských křivdách...

Větřík zvířil zažloutlou zem. Čaj je vlažný. Slunce přejíždí dlaní po obilí. Opět zeď. Puklina se ztrácí. Pokoj je chladný. Spolubydlící chrápou.
Dnes nepracuju.
Jsem čistý. Vyholil jsem si podpaží a břicho. Mé přirození je svobodné. Jdu za ženami.
Ve dvaačtyřiceti už musíte stát frontu. Už se nestydím; od té doby, co táhnu svou prdel touhle ulicí! Potkávám přátele, pravidelné hosty.
Jsem čistý. Vydrhnul jsem si zuby. Podnebí je kruté. Mé ruce, které jsem měl v kapsách, držely přirození. Jako by mě škrábalo na prsou. Vrážím samotu do svého hrdla. Jdu po schodech.
Jaká touha?
Její ňadra mizí. Nepodobá se tomu obrazu. Její ruce se namáhaly. Rozevírá nohy, kouká jinam. Padesát franků. Patnáct za pokoj a třicet pět za číslo. Je třeba udělat to rychle.
Strom a dítě. V mých rukou tančí zelenavé pahorky. Krev je horká. Buší rychleji než srdce. Musím se ovládnout. Dostávám se ženě mezi nohy. Mé přirození stříká bílou mrdku na její břicho a mezi mé prsty.
Znovu se oblékám.
Vycházím na ulici.
Jsem šťastný.
Miloval jsem se.

V pokoji žádný vzkaz na zdi. Snad potřeba s někým mluvit. Vyprávět neuvěřitelný, ale krásný příběh.
Snad v noci...

V metru.
Jeho pohled se usadil na mých víčkách. Měl obarvené vlasy a na ruce velký prsten.
Přiblížil se ke mně a dal mi ruku na poklopec. V dopravní špičce. Lidé se tlačí; některý si to museli dělat do prdele. Stisknul mi koule. Vykřikl jsem. Zrudnul a vytáhnul ruku. Pak dal svůj vlahej zadek na můj penis.
Požádal mě, abych šel s ním.
Popíjel jsem u něj alkohol. Dům byl celý ze skla. Koberce. Sošky. Věci z mé vlasti.
Mé přirození se nezvedalo. Bylo chladné a měkké.
Rozčílil se. Začal masturbovat, strkal si už nevím co do prdele. Zasmál jsem se. Vyhodil mě a řekl, že jsem bačkora.

Jemný a špinavý déšť crčel na vyhlášky.

Noc.
Pokoj.