Probudil ho zvonek. Hodil své zoufale rozespalé oko po budíku a zjistil, že je teprve půl desáté. Vzpomněl si, že domů se vrátil ráno někdy mezi pátou a šestou hodinou, potom ještě půl hodiny vyjídal lednici, takže do postele se dřív jak v šest nedostal. Rozhodl se zvonek ignorovat. Jenže za chvíli uslyšel ten důvěrně známý bzučivý zvuk znovu. Potácivě se nasoukal do svých svátečních tepláků, přes ochlupená záda si přehodil košili.

Před jeho dveřmi stály dvě ženy, jedné z nich mohlo být něco mezi dvaceti a třiceti lety, druhá vypadala asi o deset let starší a strčila mu před nos časopis Probuďte se.

„Já už jsem se probudil, dámy,“ pravil mírně arogantně, doufaje že je tím odradí od jakýchkoliv pokusů spasit jeho duši. Doufal však marně.

Žena otevřela časopis na prostřední dvoustraně, ze které se na něho usmála čtyřčlenná rodina - on černoch, ona Japonka nebo Číňanka, děti něco mezi.

„Podívejte, jak jsou šťastní,“ pravila sugestivně.

Ta žena mu připomněla neodbytného pojišťovacího agenta. Jenže takový pojišťovák shrábne občas nějakou tu provizi, kdežto ona to dělá zadarmo.

„Víte, paní, já už receptů na šťastnej život slyšel příliš mnoho, a nějak už o ně nemám zájem. Poroučím se, nashledanou,“ a zavřel jim před nosem dveře.

Byl maximálně spokojen se svou duchapřítomnou reakcí. To jim to nandal!

Za chvíli se ho však zmocnil vztek. Taková demagogie! Dáš se na víru, a budeš šťastnej… že teda svět není plnej svědků Jehovových, když je to tak jednoduchý! Je to strašný, jakým demagogiím některý lidi podléhají. Je to strašný, jak některý lidi žijou.

Své rozladění ale brzy zaspal. Když se znovu probudil, budík ukazoval půl druhé. Ještě se půl hodiny jako lachtan převaloval v posteli a potom už se donutil vstát. Nejdřív ze všeho otevřel dveře na balkón a naklonil se přes zábradlí, aby zkontroloval, jestli tam stojí jeho nové auto. K snídani si ohřál párek, poté ze skříně vyndal vak s golfovými holemi a za chvíli už byl připraven seběhnout po schodech do suterénu.

Upravovala si v koupelně vlasy, a protože věděla, že má nejvyšší čas vyrazit na cestu k autobusu, pohyby jejích rukou byly chvatné a ostré. S tvarem svého účesu spokojená nebyla, ale věděla, že už opravdu musí jít. Sjela výtahem do přízemí, a když opouštěla panelák, na zlomek vteřiny se zamyslela, zda jí ještě zbývá čas vzorně za sebou zamknout vchodové dveře. Zamkla je. Poklusávajíc přes parkoviště na zastávku městské hromadné dopravy, její zrak na chvíli spočinul na chlápkovi, který právě otevíral dveře nablýskaného auta, přes rameno jakýsi vak, ze kterého vykukovaly na koncích zakulacené tyčky. Chvíli jí trvalo, než si plně uvědomila, kdo onen muž je, a že ty tyčky jsou golfové hole. Stýkala se s jeho manželkou, ještě když tu ti dva bydleli spolu, měli dvě malé děti. Ona od něho měla na každý den přesný příděl peněz, v obchodech kupovala vždy to nejlevnější, nejlevnější jogurty, tatranky v akci s prošlou lhůtou minimální trvanlivosti, nejlevnější špagety, nejlevnější jablka, nejlevnější kečup. Jednou se mi zmínila, že by potřebovala nové silonky, ale manžel jí na ně nechce dát. A ona ho tu teď vidí nasedat do nového fára, neví, co je to za auto, ale to je jedno, takovéhle auto stojí určitě okolo půl miliónu. Zmocňuje se jí vztek, vžívá se do role jeho bývalé manželky, levné jogurty, na silonky ti nedám, auto za půl milionu, golfové hole, v zatáčce vidí vyjíždět autobus, je to dobrý, to stihne. V autobusu se posadí, a jen co se trochu vydýchá, už se jí zase myšlenky stočí k levným jogurtům, silonkám, autu za půl milionu a golfovým holím. Pohrdá tím člověkem. Je to hrozný, jakým demagogiím někteří lidé podléhají. Vlastní manželku a děti div nenechal umřít hladem, ale hlavně že ušetřil na pořádný fáro. Je to strašný, jak některý lidi žijou.

Najednou si s malým úlekem uvědomila, že než dojede na konečnou, kde na ni bude čekat její přítel, musí si vymyslet nějaký věrohodný důvod, proč včera večer nezvedala telefon.