„Dobrý den.“ Ozval se profesionální hlas v telefonu. „Chtěla bych mluvit s majitelem firmy.“ Začínám větřit. „Momentálně tady není, ohledně čeho prosím voláte?“ odpovídám. „Mám pro vaší firmu výhodnou nabídku obchodní spolupráce. Mohl byste mě spojit s obchodím ředitelem?“ Klasická střelba do vzduchu. „To jsem já!“ V těchto případech se vyjímečně nemusí vždy mluvit pravda. „Á, to mě těší,“ srovnává se hlas na druhé straně „můžete mi tedy věnovat minutku svého času?“ „Dobře, minutku.“ prohlašuji ledově, protože mě to už přestává bavit a začínám pozorovat hodinky na svém zápěstí. „Jsme marketinková firma zaměřená na obchodování na newyorkské burze a našim hlavním ...“ Vteřinovka na hodinkách ubíhá pomaleji, než jsem si myslel. Kolik jenom lukrativních slov za pouhých deset vteřin je schopná vyslovit! To jsem netušil. 20 vteřin a už mě to nebaví. Skáču jí do řeči. „Ne, ne, minuta byla moc.“ povídám „Tohle nás opravdu nezajímá.“ říkám přesvědčivě. Kupodivu to zabralo. Většinou ještě následuje přesvědčování o výhodnosti vložení našeho kapitálu do jejich aktivit, ale v tomhle případě je paní zřejmě už unavená věčným odmítáním. „Dobře, tak se tedy nezlobte.“ končí smířlivě. Ještě mám štěstí: tentokrát má osoba kouska citu v těle. „Nashledanou.“
Někdy je opravdu přímo našim úkolem lidi znechutit, aby se konečně začali živit něčím pořádným. Ale já jsem v tom hotový břídil v porovnání s mou manželkou.
Má žena toho totiž dociluje nevědomě zcela jiným způsobem: účinnějším, ale zas časově náročnějším. Když jí na ulici osloví neznámá žena a začne jí zvát na předvádění kosmetiky, nijak jí to nepobouří, ač už prošla i herbalifeským drilem. Začne si s paní s úsměvem povídat, dá jí i telefonní číslo a domluví se s ní, že může zavolat. Dotyčná agentka za několik dnů zavolá, jednou, podruhé a když potřetí mou drahou ženu konečně zastihne, dojde k velmi zajímavému rozhovoru. V něm nějakou dobu hledají možné termíny „prezentace“. Po detailním rozebrání týdenního rozvrhu dochází k závěru, že žádný den nevyhovuje. Má milá žena se přesto začne vyptávat, protože jí to samozřejmě zajímá, na druh parfémů, jestli nejsou příliš drahé a jestli jsou ekologické. Po dalším vysvětlování dojdou k závěru, že ona používá celkem obyčejnou kosmetiku a že se vlastně ani moc nelíčí. Upřímně se jí omluví za to, že to asi pro ní není a že jí takhle jen zbytečně zdržovala a po desetiminutovém rozhovoru se rozloučí.
No řekněte mi, může něco působit výchovněji? Kdybych já byl v kůži takovéto nešťastnice, šel bych hned další den dělat cokoliv, jen abych měl jistotu, že už nebudu takovým způsobem zdeklasován.