Malý příběh o Nehořícím keři

Trochu zakomplexovaný, že nehoří. Přišel k němu Poutník a ptá se ho : „Proč nehoříš člověče?“ Nic. Keř je úplně bez nápadu. „Tak se otevři!“ tlačí na něj Poutník, co zrovna slez z Hory a je nadupanej všelijakým moudrem. Keř se nerozhodně pohnul : „Kdybych se otevřel, shořel bych...“ To už Poutník ztrácí trpělivost a běží dál rozzářen předávat poznání dalším vyhaslým obětem. Ale zakopl o kámen a ztratil vědomí. Když se probral, nevěděl vůbec nic, až pak si vzpomněl, že chtěl jít na Horu načerpat moudrost a poznání. Tak se otočil a běžel zas k Hoře a když míjel místo, kde vždycky rostl nevýrazný zmatený keř, uviděl na zemi jen doutnající zbytky popela. Nechápavě se ještě v běhu otáčel a jen tak tak, že nenarazil na skálu ...