Koukám se na tu spoušť a vím, že tentokrát je to nafurt. Hromada oblečení na velikém kufru, ubrečená máma u kuchyňského stolu, táta poletuje po bytě a něco si mumlá.
„Kam jdeš?“ křičí za mnou fistulí máma. „Jdu se učit k Olinovi,“ odpovím a aniž bych čekal na odpověď, zavírám za sebou dveře. Sejdu schody, zamířím k malému sklepu v přízemí našeho domu. Kopnu do dveří, ty se otevřou a já vejdu. Potmě dalších deset schodů, mírně doleva. Jsem tam. Zapálím svíčku, sednu si k malému stolku. Budu bez táty. Jako Olin, Radek a Miloš, napadne mě a rozbulím se. Kdyby tady byl alespoň Hans. Je už tři měsíce v Řecku. Otevřu zásuvku stolu, vytáhnu ušmudlaný pohled. Jsou na něm tři fotografie s nápisem GREECE. Na první fotce je spoustu barevných stánků, u kterých lidi nakupují veliké, zelené melouny. Na druhé fotce je pláž a na třetí plachetnice. Zrovna taková, na jaké jsme se chtěli s Hansem plavit. Na obálce je razítko s nápisem PAR AVION. Máma říkala, že ten pohled letěl v letadle nad tím modrým mořem. Taková dálka! Přičichnu si k němu. Opravdu to moře cítím.
Najednou uslyším na schodech kroky. „Je tam někdó?“ ozve se Olinův hlas. Rychle si otřu slzy. Chraplavým hlasem odpovím : „ To sem já.“ Olin přijde dolů a spustí : „ Potkal jsem tvýho fotříka před barákem. Tahal velký kufr.“ Podívám se na něj červenýma očima. Olin pokračuje:
„ Zdrhl, co ? Bez fotra ti bude líp. Když odešel můj fotr, bylo to super.“ Olinův táta je už dva roky zavřenej. Jednou jsem slyšel mámu, jak se o tom baví s tetou Vlastou. Věděli to všichni, kromě Olina. „Teď už se vlastně máme jenom my dva,“ pokračuje Olin.“Seš normálně teplej,“ odpovím mu. Začne se strašně smát a rukama plácat do stehen. Jak se tak směje, hrozně si uprdne. To mi přijde směšný. Začnu se smát taky. Chci si uprdnout, ale moc mi to nejde. Povede se mi jen slabší upšouknutí. Ale to už se Olin válí po zemi.
„Jsme bráchové Jerry. Normální bráchové.“ Souhlasně přikyvuju , ale mít Olina za bráchu, tak to potěš koště, jak říká babička Dolfička, pomyslím si..
„Jerry, mám pro tebe překvápko,“ řekne zničehonic Olin. „Hm,“ zamumlám. Zvědavě se na něj podívám. „Ale nesmíš to nikomu říct. Nikdy, přísahej,“ dodává .„ Přísahám na smrt mámy,“ stvrdím svou mlčenlivost tou nejvážněji míněnou přísahou, jaké jsem schopen. „Tak jo. Pojď, něco ti ukážu,“ dodává a už se zvedáme.
Na dvoře našeho domu vylezeme na zídku. Po střechách se dostaneme k řece.
„A co to má bejt ?“ vyzvídám cestou. „ Jenom počkej, to budeš čubrnět,“ napíná Olda mou zvědavost na skřipec.
Dorazíme k bazénu a po požárním žebříku vylezeme na plochou střechu. Budova bazénu je ve tvaru písmene L. Lehneme si na kraj střechy. Olda ukazuje na okna sauny.
„ Čučni se,“ řekne a podává mi divadelní kukátko. Přiložím ho k pravému oku. Koukám do oken. Rozeznávám obrysy postav. Zaostřím a vidím nahaté ženské !!
Naprázdno polknu. Nevěřícně vyvaluju oči. Olda se tlumeně směje. „Půjč, teď já,“ řekne. Snaží se mi vzít kukátko. Já mu jej ale nechci dát, tak mi ho musí vytrhnout. „Dneska je čtvrtek. Sauna ženy,“ řekne a s otevřenou pusou si tiskne kukátko k pravému oku. „Teď se Jerry podívej. Z toho se zblázníš,“ podává mi kukátko. Znovu si jej přiložím k pravému oku. U malého bazénku vidím takovou zralou ženskou s obrovskýma prsama. Sjedu kukátkem níž. Nevěřícně sleduju velikého, černého bobra.
Několik bobrů jsem už viděl, ale to bylo na fotce časopisu, který kdysi přinesl Hans do sklepa. Tvářili se tehdy s Oldou hrozně tajemně. Za pár dní nato mi Hans řekl, že u nich doma chytil Olina, jak si u toho časopisu honí péro. Zeptal jsem se Hanse co to znamená, honit si péro. Hans vyprskl smíchy a řekl, ať se zeptám Oldy. Dnes už to vím. Vysvětlil mi to táta. Je to špatná věc a škodí zdraví. Ale tehdy jsem šel za Olinem a zeptal se ho. Byl fialový vzteky. Asi týden trucoval a nepřišel za náma ven. Ale s Hansem jsme si vystačili sami.
„Víš kdo to je?“ řekne najednou Olda. Zavrtím hlavou. "Tak se podívej pořádně," dodává. Podívám se té ženské do obličeje. Málem vykřiknu. Je to úča, která nás má z ruštiny. Říkáme jí Nataša. „To sou blembáky, co?“ řekne s úsměvem Olda. Podávám mu kukátko. V první chvíli chci ze střechy utýct. Olda mě chytá za rameno. „Nikdo to neví. Jen ty a já. Klídeček,“ uklidňuje mě. Vytáhne dvě cigára. Zapalíme si. Olda ještě chvíli čumí do oken sauny, já už nechci.
Slezeme po žebříku. Pomalu jdeme domů, tentokrát normálně po cestě. Kopeme před sebou kulatý šutr a mlčíme. Vzpomněl jsem si na tátu. Chce se mi znova bulit. „Tak čau,“ řekne Olda před naším barákem. „Čus,“ odpovím. Ploužím se po domovních schodech.
Máma sedí v kuchyni. Má zarudlé, ubrečené oči. Sedám si k ní ke stolu. „Neplač mámčo, já se o tebe postarám,“ řeknu a hladím ji po vlasech. Máma se usměje a přitiskne mě k sobě.
V posteli nad tím vším přemýšlím. Nejlepší by bylo, kdybych utekl za Hansem. To byl úplně můj nejlepší brácha. Ale nemůžu tady mámu nechat samotnou. Rodina potřebuje chlapa, vzpomenu si na tátova slova a pomalu usínám. |