Přepis jednoho čtvrtečního rozhovoru… Jestli na to dotyčný přijde, tak mě zcela jistě zastřelí jako škodnou.

Přiznej se, že tys vojel klisnu!

Ze všeho nejvíc nesnáším ty planý silácký řeči alkoholem rozvášněných chlapů.

… „To byste nevěřili, jak ženská teče při orgasmu…“

Láhev koňaku se mu pomalu vsakuje do mozku a rozvazuje jazyk.

„To je neuvěřitelný, to si prostě nedokážete představit. Když je rozrajcovaná, lehnu si pod ní a strčím jí tam ruku…“

„Celou ruku?“

„No až pocaď…vážně.“ Přesvědčuje nás a ukazuje na svém svalnatém předloktí čáru nejhlubšího ponoru .

„Chudák děvče. Vždyť jí to musí bolet…“ Podotýkám soucitně při pohledu na ty jeho zemědělské ruce s dlaněmi jak radlice u traktoru. 

„Řve, to jó. Ale rozkoší, né bolestí.“

„Už rodila co?“ Ptám se nepřítomně.

„Jak to víš?“ Ptá se překvapeně. „Je po třech dětech. Sexu chtivá milenka. Nic víc, než jen sex s ní nemám.“

„Tak to jo.“ Přitakávám nezúčastněně.

Chlapský vychloubačný řeči mě vážně deptají. To už raději slepičím kvokáním poseté pestrobarevné časopisy, tištěné coby krmivo pro mozečky něžného pohlaví.  

„To jste zkrátka neviděli. Mám pokaždý všechny chlupy na předloktí umáčený a slepený vod jejích šťáv…“

Pokládám chvástalovi nevinnou otázku: „A viděl jsi někdy klisnu v říji?“

„Cože?!“

Znovu opakuji pro nedoslýchavce a nechápavce: „Jestli jsi už viděl, jak tečou klisny v říji?“ Klidným hlasem, s důrazem na správnou artikulaci. Je zde totiž poněkud hlučno. Inu, lokál…

„…Počkej, počkej,“ lapá chvíli po dechu, vyveden z míry mojí nečekanou otázkou. „…Snad mi nechceš říct, že si…“ Souká ze sebe, slovo za slovem, a skoro se při tom i červená. On, který provozuje běžně nejen výše uvedené šílenosti.

„Že jsem co?“ Ptám se vyzývavě.

„Tý vole…“ Obdivně hvízdne a přeměřuje si mě skelným pohledem. „To si děláš srandu ne?“

„Proč myslíš?“

„Tý vole, neříkej, že si… (hledá slova) ..žes jel klisnu…?“

„Jsem jel spoustu klisen.“ Podotýkám chladně a nezúčastněně. „To bys nevěřil, ale s některýma jsem i skákal.“

„Ale néé!“ Rozčiluje se. „Nedělej ze mě blba…, víš jak to myslím, ne?“

„A co chceš tedy slyšet?“

„Vojels jí nebo ne?“

„Když řeknu že jo, přiznám se k trestnému činu, na to je zákon víš?“

(Máchá rukama ve vzduchu.)

„Takžes jí vojel… TYS VOŠOUSTAL KLISNU!?“ Zařve zplna hrdla. Lokál rázem utichá. Celá hospoda se zvědavě otáčí k našemu stolu. Když vidím kolem sebe civět ty vychlastale užasle zevlující, hospodský ksichty zářící pivní impotencí, stěží zadržuju smích. „Nechlámej se tomu vole, a odpověz! Žes jí zbouchal? …Viď že jo?“ Sklání se ke mně, a do ticha hospody důverně šeptá: „Povídej, jaký to je?“

„Hele, aby bylo jasno, viděl jsi někdy klisnu?“ Ptám se do začátku.

„Jasněže viděl.“

„Takže si představ, jak by to šlo… No teda asi spíš nešlo, ne?“

„To je teda hustý…“ Pronáší v úžasu nad právě zjištěným.

„Hele, tam u vás máte taky ňáký koně?“ Ptám se zvědavě. „Můžem si někdy zajezdit spolu?“

„Na to zapomeň!“ Už jenom při pomyšlení, že by se jen díval na samotný akt, vidí ty desítky na něj si ukazujících prstů všech těch kleveťáckých sousedů z vesnice.

„Né tak, normálně. Klusem, cvalem, občas něco skočit…“

Je očividně v šoku. A není to alkoholem. Na ten je za ta léta uvyklý. Pokračuje dál veřejným prohlášením:

„Radši bych vošoustal chlapa, než zvíře…“

„No, kdybych si směl vybrat, tak všema deseti raději prosím tu klisnu.“ Podotýkám při představě mé maličkosti rajtujícího ztopořeného samce. Brr!

„A to tě při tom nepokopala?“ Vyzvídá dál.

„Proč by mě měla jako pokopat?“ Ptám se užasle. „Tebe tvoje Klára, nebo ňáká z tvých milenek snad pokope, když jí to děláš zezadu?  A navíc, mě zná, ne?“ (Klára je o osm let starší holka, s téměř dospělým dítětem, co ho před rokem a půl sbalila.)

„..Nnneříkej (koktá) , nneříkej, žes jí šoustal víckrát…“ Rozesmívám se.

„Co myslíš ty?“ Ptám se přidrzle.

„Týý vole, to je maso!“ Zhodnotí své představy o mém společensky nepřístojném dovádění.

„Prosím, neoslovovat mě tak. Varlata mi ještě nikdo neodebral.“

„?“

„Když tak nikoliv vole, nýbrž býku.“ Dělat si legraci z mírně přiopilých chlapů je docela zábavné. „Ovšem, býk by těžko skočil na klisnu… Má poněkud kratší nohy.“

„Nech už toho, ne… tohle ne, stačí když mi přiznáš, žes vojel klisnu… Mě to říct můžeš. Nevykecám to, přísahám.“

„Proč bych ti to měl přiznávat? Protože mi to odpřisáhneš?“

„Vsadím se, vo co chceš, žes tys vojel klisnu!“

„Opravdu o všechno?“

„Vo barák.“

„Já nechci tvůj barák.“

„Tak vo co?“

„Vo Kláru.“

(Zděšeně zaplácá rukama ve vzduchu. Jako utopenec v posledním tažení.)

„Vo Kláru ne! Tu sem do toho netahej! Je příšerně žárlivá.“

„Tak neslibuj, že o všechno, když jí nechceš vsadit.“

(Chvilku usilovně přemýšlí s hlavou v dlaních)

Pohlíží na mě: „Vsadím se, ježíš, to mě Klára zabije…, vsadím se, ale musíš fakt říct pravdu, čestný, slibuješ..?“ Touha po poznání za každou cenu je u některých lidí zdá se silnější, než touha po partnerské věrnosti a neposkvrněnosti předmanželského prostěradla.

„Čestný pionýrský.“

„Fakt čestně…“

„Vždyť jsem přísahal.“ Ohrazuju se dotčeně. „Nejsem žádnej lhář a křivopřísežník už vůbec ne.“

„TYS FAKT NABOUCHAL KLISNU !“ Zařval znovu na celý lokál, jako když tura rochnícího se v potoku z ničeho nic štípne rak klepetem do koulí. 

Odpovídám klidným hlasem. Přemáhám smích. „Neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde…“

„Hele, nenapínej mě! Tak JO, nebo NE! …A vyjádři se jasně!“ Nervy mu začínají téct. „Víš, že nesnáším vytáčky!“

Bere mě další záchvat smíchu. Řehnění je vyloženo jako souhlas.

„A jaký to bylo? Hele, já ti řekl všechno, tak ty mě taky musíš říct všechno…“

„No jo.“ Protáhnu. Už mě začíná otravovat to věčný vyptávání. „Viděls někdy, jakou jí má klisna?“

„Tak tohle mě vopravdu zajímá… Pokračuj.“

„No viděl. Jsem z vesnice ne?“

„No tak vidíš. Myslíš, že ho mám jak hřebec, aby vůbec něco trochu víc a hloubějc cítila?“

(Poslouchá bez dechu.)

„A taky je to dost vysoko…“

„I když, občas si koně lehají. To by pak šlo líp.“ Rozvíjím čistě teoreticky technické úvahy. „Objímals někdy zezadu pořádnej, krásnej, pěkně pevnej, ženskej zadek?“

„Si piš že jo, a né jeden.“

„No tak vidíš. Je to ještě větčí blážo.“ Zasnívám se s andělskou tváří. „Klisny v říji, to je jiný vyčvachtáníčko pro kačera s plným voletem, než nadrbaný ženský. Jen u klisen musíš dát bachec na žíně, aby se ti tam při pronikání nepřipletly a nenamotaly na …“

(Stále nedýchá.)

Rozchechtávám se při představě ležící klisny, žíně rozprostřené po zádi i po podestýlce, jak dlouhé holčičí vlasy. Tohle by fakt asi nešlo. Dost často mi kámoši říkávaj, že mě za ty mý provokativní hlášky někdo propláchne prostořekou tlamu pěstí. Nahlas pokračuju:

„To by tě pak mohla kopnout.  Nebo co horšího – mohla by ti uhnout. Při připouštění se to občas stává, že se žíně hřebci připletou do cesty, a pak…“

(Třeští oči, bledne a rudne zároveň. Začínám mít obavu o jeho život, protože už dobré dvě minuty nedýchá.)

„Ale zas si nemusíš dávat pozor, a vychutnáš si samčí rozkoš až do konce, bez obav, že otěhotní… ehm, tedy spíš zabřezne.“

(Tiše se skládá na stůl.)

„…Tys fakt přešoustal klisnu… Teda, zažil jsem už ledasco, ale tohle mi nikdo tam u nás neuvěří.“