Až se Vrathněv a Fabiola budou stékat ke stolu, budou hodiny právě rodit dvojku. Fabiola je bývalá manekýna, krajina tříselná, jejíž ladění vařilo vodu k odpoledni. Domácí papoušek Tuf povzdechl: „Kdybych jen uměl hrát na housle, řekl bych vám vůni přítomného stesku.“ Na schodech byla dutá chůze míče…Vrathněv se opřel o stěnu, v ruce mísu s dlaní, která si bědně zvykala na slepotu. A Fabiola stříbřila růžím květy…
---
„Zajímavé představení“, řekla Rut. Rut, zabývající se studiem mechorostů, uctívaná brioložka, vonící mořem po dešti. V šatně si vyzvedla své mechy a druhý den jí ubili holohlaví…
Představení navštívil i pan ing. Fučík. Byl to fetišista. Ještě než ho pojedla tramvaj, přednesl o svém divošství.
Zcela vpravo bratři Pajdošákovi. Oba studenti literatury. Dopisovali konec rozehrané hry. „Kdyby slečna nerodila, už bychom se dobrali katastrofy. Kdo že se to v zákulisí narodil? Nový Shakespeare?“. Zmateni, byli oba vyvedeni…
---
A Fabiola stříbřila růžím květy. Porodila zdravé…z nichž jedno dospělo a bylo ubito holohlavými. Podivný syn, zemřel v tramvaji na infarkt a dvojčata stojí pohoršena před divadlem. Momentálně spokojeni.
Opona padá. |