Část
II.
Ráno se probudil na tvrdé
lavici. Políbil krysu na čelo, zvedl se a skrze otevřenou mříž
odešel ven. Čekal ho Měchožil a Ops. Ještě je nikdy
neviděl ale už jen myšlenka na ně mu naháněla husí
kůži. Předtím než je šel navštívit,
zaběhl si domů vypnout kohoutek od studené vody a spáchat
několik úkonů ranní hygieny. Bylo mu jedno jak bude
vypadat, ale tady šlo o zaběhnuté rituály, které
mu způsobovaly svojí pravidelností určitý druh
slasti. Poté, co vyšel na ulici, připadal si jako
cizinec. Slunce bylo na své pouti k polednímu vrcholu a
vítr se neodvážil do panelového pekla vstoupit.
Z oken na něho koukali sousedé. Poučeni incidenty několika
posledních dní drželi domobranu, vybaveni dalekohledy,
vysílačkami a telefony. Ale co, alespoň mají co na
práci. Potom, co se majitel zdejší fabriky
odstěhoval na dno Těšnovské přehrady v železném
sudu, o čemž kromě Zmetka a Rejvíze nikdo nevěděl, bylo ve
městě mnoho nezaměstnaných. Zmetek byl dobrým
kamarádem, vlezlým opilým kamarádem a
nebezpečným střízlivým cholerikem. Nedělal ty
věci kvůli penězům, ale jako způsob relaxace.
Rejvíz si zapálil
cigaretu a popálil si přitom konečky prstů. Zaklel, prohlédl
si popálenou ruku a odplivl si. Krabičku schoval zpět do
kapsy. Znenadání začalo pršet. Následovalo
mnohonásobné zaklení. Na druhé straně
ulice, na domluveném místě, stály dvě postavy.
Přišel blíže. Skrček v dlouhém kabátě se
představil jako Měchožil. Ops jen beze slova podal Rejvízovi
koště a vzápětí si zapálil cigaretu.
Rejvíz se rozhlédl kolem. Už hustě pršelo.
Pánové mu pokynuli aby se pustil do práce. Spolu
s dalšími bídníky rozháněl kaluže
a špínu v nich plavající. Košťata
se míhala, vteřinu po vteřině, minutu za minutou. Když déšť
ustal, přišel k Rejvízovi Měchožil a kopnul do koštěte,
které mu vyletělo z ruky a násadou upadlo do kaluže
kousek od nich. Skček začal řvát. Z huby mu táhl česnek
a pach piva. Snadno zjistitelná byla i snaha vše přebít
zelenou. Po několika minutách nakonec došel Rejvíz
pro koště. Uchopil ho a prudce udeřil koncem násady do
Měchožilova obličeje. Nos zapraskal a když skrček ochutnal svojí
krev, řízl se Rejvíz o přezku pásku do ruky a
nacpal mu ji do obličeje, aby ochutnal i tu jeho. V tu chvíli
přiběhl druhý, následován policejní
hlídkou.
K obědu byl zelný salát.
Podal misku zpět do výklenku a lehl si na matraci, která
ležela na zemi. U záchoda právě stál jeho nový
spolubydlící a zvracel. Byl to mladý kluk a
očividně byl opilý. Nyní prožíval návrat
z ráje na zem. Zem bývá tvrdá. Obrátil
se nazad a praštil sebou. Nastal zrůdný tanec maldého
těla v křečích. Rejvíz ho pozoroval. Když vše
skončilo měl Rejvíz úzkostné pocity, ale nemohl
se hnout a pomoci mu. Za chvíli usnul. Chlapec spal také.
Ale neprobudil se ani za hodinu, ani za dvě. Prý ani další
den.
Soud byl až překvapivě rychlý.
Ostatní dělníci se za Rejvíze postavili a
vzhledem k nedostatku důkazů a Rejvízově výřečnosti byl
nakonec osvobozen. Nicméně svých sto hodin veřejných
prací si odkroutit musel, ale tentokrát mu už nehrozila
žádná buzerace, jelikož se tento incident rychle
rozkřikl a nikdo si už nic podobného nedovolil.
Část
III.
Rejvíz si sedl na zastávku
autobusu. Dnes se rozhodl jet na výlet. Zapálil si,
zhluboka do sebe natáhl cigaretový kouř a slastně
koukal. Přijel autobus, ale Rejvíz zůstal sedět. Když se ta
plechová klec plná lidí rozjela směrem Pec,
přiběhla na zastávku nějaká dívka. Upocená
a rozrušená se smutně dívala za odjíždějícím
autobusem. Nabídl ji placatici lihu. Sice byl denaturovaný,
ale jemu to dávno přestalo vadit. Ona zdvořile odmítla,
ale nakonec si sedla vedle něho a zhluboka dýchala. Měl hlad.
Každý její nádech mu přišel jako by ho
krmila matka z prsu. Začal silně slinit. Polkl a pozval ji na kafe.
Už se trochu uklidnila, ale byla unavená a tak bezmyšlenkovitě
kývla na jeho pozvání.
Kavárna byla naplněna
sluncem. Paprsky však bohužel nedošly dále než
do středu podniku skrze těžký dým, který se tu
valil od jedné hlavy k druhé. Literární
kavárna, nechutné presso a obsluha nahoře bez s
pohlednými prsy. Dal si tedy turka a když šel na záchod
tak i servírku. Přišel k dívce z nádraží,
hezky se na ní usmál a posadil. Plivla mu do tváře
a zvedla se. Vzal kafe a vychrstl jí ho do výstřihu.
Zasykla a začala se maniakálně smát. Rejvíz
skrze slzy smíchu ani nevnímal okolí. Jedna
starší dáma mu poklepala na rameno. Uklidnil se
a přemýšlel. Jazyk je stejně zhovadilý nástroj
lidskosti. Povídal si se slečnou, zbytky lógru měla již
na prsou. Odešel s ní na záchod a pak dostával
hodinu ze zubů zbytky kávových zrn. Prs s mlékem
mu mimořádně chutnal. Záleží na okolnostech,
které člověka vedou do záhuby, mnohdy je záhuba
smyslnější než chudobná a cudná realita.
Bylo to mimořádně úspěšné odpoledne,
téměř prosté větších incidentů, navíc
počasí stále přálo dobré náladě
stejně jako lehké vinné opojení.
Když odcházel z bytu té
slečny, potkal se na chodbě Kazatelem. Nesl v ruce spoustu knih a
pomalu se šplhal schod za schodem vzhůru k dalším
bytům. Oděn ve žlutém hábitu, vybaven dioptrickými
brýlemi a odzbrojujícím úsměvem, prošel
kolem Rejvíze. Když se míjeli, jedna kniha mu spadla na
zem. Rejvíz se pro ni sehnul a zvedl ji. Přečetl si nadpis-
„Kolo.“ Kazatel na něho kývl, aby si knihu nechal
a poukázal na adresu centra své víry, vybavené
číslem telefonu a neméně významným číslem
bankovního spojení. Při odchodu na něho ten krajně
nesympatický mužík vrhl úsměv, který v
něm vzbudil neodolatelné nutkání omýt si
obličej. Přesto si zasunul knihu do kapsy.
Jakmile vyšel před dům,
udeřila ho do obličeje neovladatelná pěst slunečního
světla. Prozřel. Alespoň an okamžik věděl co chce. Odebral se k
malému stánku a za několik okamžiků, vyplněných
toužebným očekáváním obdržel párek
v rohlíku, samozřejmě s kečupem. Kečup se mimochodem hodí
ke všemu. Jednou dokonce kdesi četl, že božský nektar
byl ve skutečnosti lehce ředěný kečup a že když alchymisté
hledali kámen mudrců a elixír mládí, z
aparatury dostali rajčatový protlak. Nechal si po tváři
kanout sladkou červenou tekutinu. Chili bohužel neměli, což byla
zásadní chyba. Vydal se na cestu k domovu. Zítra
měl jít opět uklízet ulice, tak si ještě
zakoupil v obchodě láhev absinthu a iron pro ostatní.
Doma si sedl na pohovku a
přemýšlel o prožitém dni. Sluneční světlo
pomalu opouštělo sídliště a králíkárny
se tak stávaly šedivější a šedivější.
Vzal si hrníček a když se objevily na obloze červánky,
trochu si jich nabral. Z koupelny si donesl mýdlo a zakousl se
do něj. Miloval bublinky. To jak se rozpouštěly v ústech
a klouzaly trávicí soustavou dolů. Přehrávač byl
stále rozbitý, tak vytáhl starý gramofon,
desku se šmouly a hodinu poslouchal jejich příhody.
Vyndal z lednice borůvky a při myšlence na echináčka se
mu udělalo špatně. Šel si lehnout do postele, lampičku
nechal svítit. Počítal si do třiceti a pravidelně
pouštěl větry. Bylo mu příjemně a nic ho nemohlo
vyrušit. Na mýdlovém obláčku a v aviváži
napuštěné peřině pomalu opustil realitu. Vybublal a
bylo mu dobře.
Čekal na něho Taťka Šmoula
a pozdravil ho červeným čepcem. Šmoulinka se necudně
usmála a poukázala na prázdnou chatičku za ní.
Pokračoval dál. Zdolal potok a došel na mýtinu s
prostřeným stolem. Nabral hrst červeného poloopečeného
masa a snědl ho. Když vylízal tác, zjistil, že se
jednalo o Měchožilovo maso. Jeho hlava visela na provazu kousek od
místa hodování, v polostínu vytvořeném
starým dubem. Potkával se s metaři, česal osiny
košťatům a děvčatům odpovídal na pozdravy. Smál
se a to tak dlouho až došel k vlakovému nádraží.
Měl na rukách pouta. Přišel k němu personifikovaný
Echináček a přikázal mu aby si sedl na lavičku. Starý
a unavený Makak, trpící lupénkou, si k
němu přisedl a nabídl mu ať s ním jede příštím
vlakem do hospody na utopence. Rejvíze už dlouho lákal
octový lák a nemohl neodmítnout. Echináček
mu řekl, že trest se mu za to prodlužuje o půl roku. Vlak přijel na
nástupiště 7,37 v 8.27 a Rejvíz s Makakem do něj
nastoupili. Průvodčí byla frigidní stará panna s
roztrhanými punčochami a páchnoucími ústy.
V koutcích rtů byly patrné zaschlé sliny. Lístky
samozřejmě neměli a tak je okamžitě vykopla. Do hospody tedy přišli
pěšky. Probili se skrze doutníkový dým a
usadili se vedle záchdoů. Holubice jim snesly láhev s
utopenci. Rejvíz vložil své spoutané ruce do
sklenice. Nemohl je však vyndat a postupně ho něco vtahovalo
dovnitř. Makak se mu smál až mu zrudl v obličeji. Rejvíz
ho stihl ještě nakopnout. Chvíli potom se nad ním
uzavřela hladina hustého láku...
|