RYZKA

Klisnička z dlouhýma nohama a ušlechtilou hlavou pozpátku vyběhla z vozu a rozhlédla se kolem. Kde to jsem? Kde je mé stádo? Kde jsou Jitřenka s Večernicí, a kde zůstal Faraon? Ptaly se její doširoka rozevřené oči. Stála uprostřed kruhu cizích lidí a její nozdry nasávaly pach cizího stáda koní. Hlasitě nedůvěřivě několikrát po sobě odfrkla a začala se točit kol dokola. Hledala sebenepatrnější skulinku pro útěk zpátky ke svému stádu. Netušila, že to zůstalo daleko odtud, na statku kde se narodila a celé tři jara rostla a sílila pospolu s jinými hříbaty. Zařehtala. Zprvu tiše, jak to dělávala, když se ztratila na pastvinách. Přistoupili k ní nějací lidé, prohlíželi jí nohy a vůbec celé tělo po tak dlouhé cestě a jeden z nich ji uchopil za ohlávku. Z jeho ruky cítila jiné koně. Vedena musela následovat člověka. Nezřetelné pachy jiného stáda v jejím chřípí krok za krokem nabíraly na obrysech. Těsně před tím než ze sluncem rozpáleného dvora vkročili do stínu maštale, si ryzka všimla tří nebo čtyř holek sedících v jedné řadě na starém polorozpadlém žebřiňáku bez postranic odstaveného u jedné ze zdí stodoly.

“Vždyť je to ještě hříbě, nebude se na tom dát jezdit.”

“Říkali, že koupili koně, né holky?”

“Podívej, jak je vychrtlá...”

“Tss, to je herka tak akorát pro Markétku.”

“Nebo pro Jíru.” Následoval výbuch zlomyslného ženského smíchu. Ryzka se lekla a uskočila do strany.

“Poslyš, ty seš mi nějaká divoká...” Pronesl ten, který ji vedl.

“Jak by nebyla,” řekl druhý, mladší, který šel za nimi a majetnicky přejížděl boky oněch tří holek.

“Vždyť to má v krvi.” Jeho hlas, jeho oči a hlavně jeho pach se ryzce vůbec nelíbil, a to ještě více, než temný vchod do neznámé stáje plné cizích pachů. Začalo toho všeho být na ryzku příliš a tak se těsně před vchodem pokusila vzepřít.

“Notak, neblbni a pojď!” Ryzka znehybněla, všechny čtyři natažené.

“Pojď sakra!” Starý cukl ohlávkou. A pak ještě.

“Nech mě!” Zařehtala výhrůžně ryzka a postavila se na zadní.

“Padej!” Ozvalo se za ní a zadkem jí projela ostrá bolest. Vystrašená, zoufalá ryzka se neznatelně přikrčila a vypálila všema čtyřma do strany a dozadu a vzápětí vyhodila. Pod levým zadním kopytem ucítila něco měkkého.

“Au!!” To něco tupě žuchlo na zem a z ruky mu vypadl černý lesklý bič.

“Kurva zkurvená...” Tři holky na žebřiňáku se rozesmály, avšak jejich tváře ihned zkameněly, jak do nich z prachu na kost ztvrdlé udusané země zabodl své hnědožluté pichlavé zraky. Slepičí holky vyskočily ze svého bidla a s falešnou dojemností mu pomáhaly se zvednout.

“Nesahejte na mě, kurva… Au!”

“Seš v pořádku?” Ozvalo se ze dveří.

“Jo, ale tahle nebude, až na ní hodim poprvé sedlo!” Zařval směrem k ryzce.

Utéct, utéct, zlo, tam..., problesklo jí hlavou. Uskočila dozadu a pak když cítila, že jí už nikdo nedrží, se na místě otočila a rozběhla tryskem napříč dvorem, pryč odtud. Zpátky domů. Už, už byla u nedovřených vrat, když tu jí zatarasil cestu další člověk. Uhnula, kroužila po dvoře a kruh kolem ní se pomalu, ale neúprosně zatahoval. Nebylo úniku.

V nové stáji bylo docela příjemně. Pod nohama jí voněla žlutá sláma a žlab byl plný ovsa. Nakonec to snad nebude tady tak hrozné. Maštal byla prázdná, jen ve velkém boxu na opačném konci stáje, na ní skrze mřížoví upřeně hleděly krví podlité oči vraného hřebce. Jejich pohledy se setkaly. Ryzka přestala žrát a několik zrn jí vypadlo z plné huby zpátky do žlabu.

“Nečum tak blbě!” Bleskurychle uskočila od mříží boxu na něž dopadl černý lesklý bičík a dovnitř zasyčel známý hlas:

“Pěkně sis to u mě posrala krásko!” Ryzka ucouvla a narazila zádí na chladnou zeď. Postava zákeřné šelmy částečně prošla a částečně prokulhala kolem a zastavila se u vraníkova boxu, kde postávaly rovněž ty tři holky ze žebřiňáku. “Honzo, která z nás pojede Vihara?” Ozvala se jedna z nich.

“Slítáte jak hrušky, i kdybyste ho jely všechny tři zaráz.”

“Tss.”

„A krom toho, musely byste si ho znova zasloužit.” Při těch slovech chytil a sevřel dvě nejbližší za jejich pozadí, vězící ve vypasovaných na krátko seříznutých džínách.

“Patří mi to tu, koně i všechno ostatní, tak se snažte děvenky.” Ryzka se odvrátila. Smutně žvýkala oves a vzpomínala na svou rodnou stáj. Každou novou vzpomínkou jí oves v hubě hořkl a hořkl.

Do podvečerního ticha pojednou z venku pronikl blížící se klapot mnoha podkov. Vihar i ryzka v boxech naráz zvedli hlavy a zbystřili smysly. V tu chvíli se ve dveřích objevil první z koní veden dospělou dívkou a vzápětí byla maštal plná hlaholu a zvuků:

„To byla jízda...“

„Pohlídáš mi ho? Vybraly jste mu z kopyt?“

„Sakryš, kdo sem hodil to sedlo...“

„Viděly jste, jak Černá vyhazovala?“

„Podej vidle!“

„Jé holky, tady je nějakej novej kůň!“

Ryzka nevěděla co dřív. Nová stáj, noví koně i lidé... A tak si v noci ani nelehla a to, co naspala, bylo na půl oka a ve stoje u chladné zdi. Vzpomínala, jak dříve hlídávala její spánek maminka a pak sněhobílý dobrosrdečný a rozvážný kočárový valach Hermelín co mu říkali Herouš. Když tenkrát v noci otevřela na okamžik oko, viděla pokaždé nad sebou v černočerné tmě jeho bdící bělost. Strážná hvězda nad spícím hříbětem.

Sotva temnotu prozářil první ranní paprsek, v zámku zarachotil klíč a dveře stáje se otevřely.

“Ahoj všichni!” Pozdravil zvesela štíhlejší a mladší kluk. Velkými vidlemi  prohrnul uličkou velkou kupu sena, až nakonec maštale, otevřel dveře Ryzčina boxu a vstoupil dovnitř.

“Ahoj ryzko!” Jejich oči se setkaly a dlouze na sebe hleděly. Poté očichala nataženou paži a čekala. Kluk vylovil z kapsy jablko, nakousl jej a podal Ryzce. Zaváhala, ale vůně jablka byla nakonec silnější, než její počáteční nedůvěra. Na šíji ucítila jeho ruku, jak jí hladí a surově něžně výská za hřívu v místech, kam si kůň nedosáhne. Přesně takhle si to jako hříbata dělali navzájem. Otočila k jeho bokům hlavu, dotýkala se jej svými citlivými pysky a zvědavě očichávala.

“Pustil bych tě ven, ale nejde to.” Říkal, když jí dával pod žlab plnou náruč jemné otavy.

“Tak příště ty naše dlouhonohá ryzko.” Až roznesl seno, přišel na řadu drcený oves a stájí se neslo spokojené přežvykování a chroupání.

Za dvě hodiny poté do stáje vkročil někdo, koho ryzka ještě neznala. Přinesl si sebou červenohnědé sedlo z mosaznýma přezkama, stejnou uzdečku s rovněž mosazným stíhlem a vkročil do boxu.

“Tak pojď Ferdo.” Řekl tichým pevným hlasem a zkušenou rukou sedlal mohutného žluťáka.

“A koho si mám vzít já pane Rychtář?” Zeptal se kluk stojící vedle něj.

“Třeba tady Vihara.” Řekl pan Rychtář přes rameno, a dál, jako by nic kšíroval svého žluťáka. Ani se nezkusil pootočit, a tak neviděl překvapený výraz tváře onoho kluka.

“Jste jediný, kdo mi tady aspoň trochu věří...,” protáhl kluk zklamaně.

“Víte jak špatně snáším kruté žertíky.”

“Já vím, zvláště od holek, viď?” Kluk se mlčky zakousl do jazyka.

“Tak právě proto hybaj pro Viharovo sedlo! Nebo uvěřím, že jsi doopravdy to, za koho tě všichni v téhle maštali mají, jen pro to, že tu nemáš svýho koně!?” Poslední slova zaslechl kluk již v sedlovně, kde si nahazoval černočernou uzdečku s do copánků pletenou čelenkou přes rameno a strhával z tyče na zdi drahé, bílou kůží lemované, jako Viharova srst černé, skokové sedlo, na zakázku šité až v Německu. Proběhl zpátky uličkou a doslova vtrhl do Viharova boxu. Vraný hřebec se nezmohl na odpor. Stříbrolesklé tenké stíhlo mu obratně vklouzlo do huby a než se nadál, kluk s ním stál na dvoře vedle pana Rychtáře.

„Jedem. Třmeny si upravíš cestou.” Projížděli třešňovou alejí a Rychtář se rozpovídal o tom, jaké to bylo na statku za jeho mládí, kdy tu sídlil jezdecký oddíl - dávno před tím, než koně, pastviny se stájemi i oddílovou klubovnu a vše ostatní, co si vydřeli na brigádách, dostal od vlády v restituci ten, kterého včera nakopla ta nová ryzka. Před koncem aleje uhnuli na posekanou louku. Vihar, jakmile uviděl volný prostor, sebou dychtivě zacukal a klukovi teprve nyní začalo docházet podle černé, jako sluncem rozpálený tekoucí asfalt, lesklé hřívy před ním, a jako struny napjatými šlachami a svaly hrajícího těla, které cítil pod sebou, že tohle bude jiná jízda, než líný starý Hugo, kterého tu doposud dostával. Pohlédl na Rychtářova žluťáka klusajícího o půl délky před ním. Při snění za chodu si nevšiml, že hřebec výhrůžně klene krk a něco chystá. Když vyhodil a vyrazil vpřed dolů loukou, bylo už pozdě. Prolétli kol Rychtáře i žluťáka, který si to přec nemohl nechat líbit a vyrazil taky tryskem kupředu. Po dvou skocích však Viharův rozlet zastavilo stíhlo a stisk. Zapíchl to tedy na fleku a postavil se za hrozivého hýknutí na zadní. Rychtář je zpovzdálí pozoroval a čekal, jak si poradí. Vihar se zapotácel, ale to mu již kluk ležel na krku, ruce co nejníže a když dopadl zpátky na všechny čtyři a chystal se znovu vyrazit, byl donucen couvat zpět a dozadu za žluťáka.

“Měj oči na stopkách, je to zákeřná mrcha.”

“Rozhodně ne větší než jeho majitel.” Šeptl kluk zadýchaně lovící třmen.

Klusali loukou dolů do údolí. Rychtářův žluťák byl v klusu rychlejší, asi měl delší nohy, avšak ve cvalu byl Vihar Viharem. Letěli tryskem nahoru a pak zase a zase. Vraceli se zadem přes jízdárnu, žluťák i vraný hřebec byli splaveni. Rychtář mrkl na kluka zářícího štěstím:

“Docela ti to šlo.”

“Díky za Vihara.” Řekl kluk udýchaně, když sesedali.

“Hmm.” Broukl pan Rychtář. Klukův ďík se týkal hlavně projevené hluboké důvěry a přátelské podpory.

“A nezapomeň ho, až vyschne, znovu vyhřebelcovat a zahladit všechny stopy!” Připomínal pan Rychtář na odchodu přes rameno svému žákovi.

V poledne přišly do stáje první holky a vyvedly ryzku ven do výběhu. Opět volná! Ryzka se rozeběhla udusanou zemí plnou otisků mnoha kopyt až k protější straně ohrady a pak cválala podél ní tam a zpátky. Teprve až se vrátila zpět k bráně, všimla si, že ve výběhu není sama. První k ní přiběhl Borek, černý hnědák, pak Lucie s Eržou a tři další koně. Sněhobílý starý Hugo postával opodál, pak se vyválel v šedém prachu u brány a zajímal se pouze o starou slámu, kterou tahal ze stohu vedle ohrady.  Slunce pražilo, a tak se stádo šlo napít k napajedlu ze staré oprýskané vany.

První se po ní ohnala Erža, velká zkušená kobyla. Ryzka uskočila a zkusila to z druhé strany. Žízeň byla velká a vody málo. Tam jí však kousl do hřbetu další černohnědý valach a Erža se znovu přidala a odehnala jí dál, pryč od napajedla. Stádo se nehýbalo od jediného zdroje vody a ryzčina žízeň stále rostla. Napajedlo a s ním i stádo stálo jako jediné ve stínu několika stromů, zato do ryzčina těla se opíralo plnou silou slunce. A mouchy žraly.

Proč jí jen nechtějí pustit mezi sebe? Klusala sem a tam kolem stáda, které si chránilo své napajedlo. Byla pro ně cizí. A navíc to bylo nezkušené odrostlé hříbě. Se žrádlem, řezankou kterou neměla ráda, to bylo ještě horší. Ale co, stejně neměla pro žízeň a slunce hlad a spokojila se s několika napůl vyschlými trsy hubené trávy na něž dosáhla, potom, co protáhla krk mezi kladinami ohrady kam až to jen šlo.

Odpoledne, když vedro trošku polevilo a slunce se počalo sklánět k západu je holky zahnaly do stínu maštale a začaly připravovat. Ryzka se dívala, jak dívčina jíž říkali Markétka, jí pročesává dlouhé žíně bujně rostoucí oháňky.

“To neni panenka, to je kůň.” Houkla jedna z těch tří, co seděly včera na žebřiňáku, když šla kolem jejich boxu a pohodila na zem do uličky uzdečku.

“Honza říkal, že ji máš nauzdit a vyvést na dvůr!” Řekla panovačně a opřela se venku naproti dveřím o zeď. Čekala, až Markétka něco zkazí. Dívka před ní musela přidřepnout, aby zvedla uzdečku. Holka nad ní se ani nepohnula. Markéta sklopila své černé oči, aby se vyhnula jejím pátravým zrakům. Napřímila se a vydala k ryzce. Na zádech stále cítila ten pohled plný tichého pohrdání. Ryzka očichala uzdečku, avšak ve chvíli, kdy se Markétka rozhodla jí vložit stíhlo a přehodit čelenku a zbytek, napadlo ryzku, že by se mohla ještě napít a tak zatočila k napáječce a všechno to řemení z ní rázem spadlo.

“Ty seš teda nemehlo!” Ozvalo se z uličky, a Markétka řekla dotčeně přes rameno:

“Nevidíš že má žízeň?”

“Jo táák, ona má žíízeň. Notak to jí musíme dát napít, to jóó.”

Na druhý pokus byla Ryzka nauzděna a Markétka jí vyvedla na dvůr, kde již čekali majitel stájí a zbývající dvě grácie s lonží a dlouhým bičem. Zbytek osazenstva se rozsadil okolo a čekal, co bude. Ryzka ucítila sedlo na zádech. Nebylo to takové jaké jí dávali tam doma, tohle bylo jiné a rovněž jezdkyně byla úplně jiná. Přesto se snažila, seč mohla. Jen když se po cvalu na pravou a poté na levou otočila v očekávání nějaké té sladké odměny, dostalo se jí pohlazení bičíkem přes čumák.

“Kam to koukáš? Běž!” Ženský hlas jí pohnal znovu na kruh a do boků se zasekly drahé jezdecké boty. Ryzka vyjekla a vyhodila. A už schytala další ránu bičíkem. Pátravé zraky desítek očí, některé podlézavě fandily dvěma gráciím a jiné zas zlomyslně ryzce, se kol ní jen míhaly.

“To pro dnešek stačí. Stát!” Hlas ukončil estrádu lonžování a Markétka odváděla ryzku zpět do stáje, zatímco jiní, oblíbenější, vyjížděli s koňmi na jízdárnu. Teprve nyní, až se nikdo nedíval, ucítila ryzka cukr a olízla něžnou dívčí dlaň.

Druhý den ráno přišel krmit onen kluk s panem Rychtářem, a spolu odjeli na žluťákovi s Viharem. Pak je jako včera holky vyvedly do výběhu. Slunce se opíralo do vyprahlé země ještě více než včera a rovněž stádo jí nechtělo pustit k napajedlu. Erža jí několikrát odehnala a kousala do hřívy a přidal se i ten valach, který jí včera hryznul do pysku, sotva se pokusila vedle něj napít. Teprve až stádo odkráčelo, mohla se napít i ryzka. Když doslova vylízala poslední kapky, dostala hlad. Řezaná sláma byla tuhá a chutnala snad jen tomu starému Hugovi, avšak tráva v celém výběhu byla spasená do posledního stébla, a to, co z ní zbylo, bylo suché a snad ještě méně poživatelné než ta řezanka. Ryzka nasála do nozder vůni žírných luk tam za ohradou a povzdechla. Slunce otupovalo pozornost a tak zprvu nepostřehla, že na ní volá tak trochu známý hlas. Teprve po chvíli si všimla, že u ohrady stojí onen kluk s trsem šťavnaté trávy od potoka a volá na ně, avšak to již bylo pozdě. Stádo jí předešlo. Pokusila se prodrat aspoň k posledním kouskům trávy, které spadly na zem a byly ponechány ostatními bez povšimnutí. Erža se jí vší silou zakousla do hřívy za krkem, až ryzka vyjekla bolestí.

“Necháš ji!” Vykřikl kluk a plácl kobylu přes čumák. Ryzka stála kus od stáda. Kluk sešel znovu k potoku a po chvíli se protáhl ohradou, v náruči trsy té nejšťavnatější trávy a podával je hladové ryzce. Přitom odháněl ty ostatní, kterým sice taky dával, ale největší díl byl vždy pro ryzku.

Tak tomu bylo i dalšího dne, kdy k nim přišla Markétka.

“Podívej jak je nedočkavá.” Řekl kluk na uvítanou, vida ryzku, jak nedočkavě hrabe přední v suchých drnech ještě dlouho poté, co sežvýkala poslední stéblo.

“Nechápu, proč je nesmíme vyvést ven z ohrady, ať se napasou u potoka.”

 “Jen to neříkej prosím tě v maštali,” odpověděla Markétka.

“Honza je příšerně naštvanej, včera jsem ho zaslechla, jak třem Gráciím nakvašeně říkal, že si myslí, že mu někdo ráno jezdí na Viharovi.”

“Opravdu?” Prohodil kluk přes rameno.

“Myslí si, že snad pan Rychtář. Grácie to nebyly, ty furt lítaj kolem něj.” Kluk se při těch posledních slovech na okamžik kysele ušklíbl. V jeho úšklebku Markéta vycítila výraz nejvyššího pohrdání.

“Pan Rychtář ne, ten si bere pokaždé svého žluťáka.” 

Řekl kluk a pohlédl do hloubi Markétčiných očí. Pak se otočil a scházel dolů k potoku pro další trsy trávy.

“Tak kdo tedy? Ty to víš?!” Zastavila jej Markétka. Kluk se na ní podíval, oheň pýchy, jež plál před okamžikem v jeho jasných modrých očích, se změnil v posmutnělé jiskřičky. Nenapadlo jí, táhlo mu hlavou, když rval trávu, ani na okamžik jí nenapadlo, že bych to mohl být já. Já tu přeci neznamenám nic a tak nemám právo něco zvládnout, dokázat a umět.

 Odpoledne, když Markétka vyvedla nauzděnou a připravenou ryzku na lonžování, se sám majitel stáje rozhodl, že jí zkusí.

“Nech tu lonži a uhněte!” Řekl panovačně. Chytnul se její hřívy a vyskočil na ní. Jakmile jeho těžký zadek dopadl do sedla, ryzka vyjekla pod tou vahou a s podkleslýma zadníma se pokusila rozběhnout. Honza jí vzal surově zpátky. Pak začalo předvádění a rodeo. Ještě nikdy jí nikdo tak nedržel zkrátka a surově nepobízel do cvalu v sebrání. Zkusila se ho zbavit, ale on byl mnohem zkušenější. A díky svému nahromaděnému bohatství si mohl dovolit takřka vše a dělat si s koňmi co se mu zachtělo. Ta bolest v hřbetní a krční páteři byla pro sotva odrostlé hříbě přímo nesnesitelná. Ryzka občas naříkavě hýkla, zkusila se uvolnit aspoň výhozem zadních, a tu hned přilétly jako roj včel šlehy bičíkem. Pak jí síly v předních nohách naráz opustily a ona padla hubou na tvrdou zem. Holky zevlující okolo tiše zahučely. Honza pád čekal a tak byl na nohou první.

“Vstávej herko!” Zařval a nakopnul ležící zvíře ryjící nozdrami prach dvora z boku do břicha.

“To máš za ten kopanec. Teď aspoň víš, jak to bolí.” Procedil mezi zuby. Ryzka se těžce zvedala ze země. A pak to začalo nanovo, akorát cvalem na druhou nohu.

“Jak jen šlape holka, takhle se na ní musí, a to ještě nepoznala pevný gumový vyvazovačky.” Nechal ryzku trochu vyklusat a zatímco divoce odfrkávala a trochu oddychovala řekl:

“Položte tam na ty balíky tyč, zkusíme, jak umí skákat.” Po třetím zvednutí laťky ryzka znovu klopýtla, nevyšel jí krok a padla na hubu podruhé. Tentokrát jí Honza přelítl přes hlavu a také jí pak o to rychleji zvedl bičem ze země. Když padla na hubu potřetí, zvolna, jako by nic, vyndal nohy ze třmenů, pronesl, že to pro dnešek stačí a že se jde na jízdárnu. Nechal jednu z grácií rozdělit koně a šlo se.

Markétka s ryzkou ve stáji osaměla.

“Nebožátko, jak jen můžou být k tobě tak surový, ukaž, bolí tě to?” Ryzka, jakmile jí Markétka odstrojila, padla únavou na podestýlku a těžce dýchala. Na Markétku hleděly oči plné bezmocnosti a strachu, vysílení a smutku. Tam, kde vyrostla, byli na ní při obsedání tak hodní. I když taky tvrdí, to jo, odklusala a odcválala vše co po ní chtěli a jak to chtěli, ale obešlo se to bez trpce chutnajícího pokřiku a žně zbytečných ran. Než se všichni z jízdárny vrátili, ryzka znavena usnula. Markéta co nejrychleji vypadla ze šatny, jelikož nemohla již dále poslouchat ty obdivné kecy holek okolo, které vychvalovaly do nebe Honzovy metody výcviku a samy se ostatně jako každý den mezi sebou hašteřily o to, která je lepší. I na zastávce autobusu se držela stranou, a také jako jediná nenosila na batohu provokativně vystrčený jezdecký bičík, aby bylo z dáli vidět, že je zdatnou jezdkyní. Nade vše to nesnášela.

A byla tu znovu sobota, a to se na své ratolesti přicházívali podívat bohatí rodiče ověšeni drahými videokamerami a fotoaparáty, aby zvěčnili svá geniální dítka do rodinných alb, když už ten kůň a vše okolo něj stálo tolik poctivě vypodnikaných peněz. Ti méně majetní, kteří dřeli ve stáji od rána do večera za všeobecného pohrdání majitelů a těch bohatých, se skromně a tiše ploužili opodál na vyřazených provozácích stojících nad hrobem, pro něž cval znamenal jistý srdeční kolaps a o něž se, pokud se na ně vůbec dostalo, museli střídat, zatímco bohaté mladé slečny v zahraniční značkové výstroji střižené dle poslední módy, se předváděly před objektivy fotoaparátů svých rodičů, jak jen uměly.

Tentokrát to bylo obzvláště zábavné: Markétka na Hugovi se právě dívala, jak Adéla se svým valachem dovezeným z Bavorska opodál skáče, kamery běží, když tu jí kůň několikráte vyhodil zadníma a slečna v béžovém jezdeckém úboru přemetem přelétla přes jeho hlavu a rozplácla se jak široká tak dlouhá, přímo do jediné bahnité louže, co na jízdárně zbyla po posledních deštích.

V pondělí ráno se kovalo. Byl u toho i Pan Rychtář. Lucie nechtěla jako obvykle stát a tancovala. Jedna z grácií začala vřeštět a několikrát jí vzteky bez sebe nakopla pod břicho.

“Okamžitě toho nech!” Vykřikl a chytil poplašenou kobylu.

“Vypadni.”

Grácie se drze postavila na špičky svých značkových botiček:

“Vy nám tady nemáte co rozkazovat!” Vmetla mu drze do tváře.

“Nic, vůbec nic, mimo tamhle toho žluťáka, Vám tu nepatří!”

“To jo, ale do koní kopat nenechám! To ne! Markétko, a ty,” řekl klukovi, “podržte ji vy.” Grácie za syčení přišlápnuté zmije vyklízela dočasně pole:

“Tohle až se dozví Honza... To odtud poletíte. Všichni!”

“Hlavně mu o tom řekni, až to sním budeš dělat. Třeba ti pak půjčí Vihara v klusu.”

“Cos to řekl?” Hystericky zaječela Grácie a chtěla se vrátit, avšak kluk obratně otočil valacha a vytlačil jí ze stáje jeho rozložitým valaším zadkem. Rychtář jen pokrčil rameny a zdvihl Lucii levou zadní. Kovář se tvářil všelijak.

Odpoledne se jelo na koních, kteří ten den nebyli kováni. Vedla je, jak jinak, jedna z Grácií na Erže, následována Adélou a houfem navzájem se pozorujících holek zlomyslně čekajících na chybu té druhé, aby jí pak mohly pomluvit a shodit v očích těch ostatních. Průvod uzavírala Markéta na starém valachovi a onen kluk na plížícím se dvaadvacetiletém Hugovi, který již dávno otupěl nesčetnými ranami bičů slečinek a holek obvykle mladších, než byl on sám. Kluk neměl srdce jej bít, alespoň ne na vyjížďkách. Také jej ovšem nemohl zavést na louky, aby chytil novou sílu a radost do života. Starý valach mu neříkal pane, a vše co v téhle stáji poznal byl řev, rány bičem a cesty na škvárovou jízdárnu a zpět.

“Markéto podívej,” kluk pohodil hlavou dopředu k holce na černé kobylce, která jí jen tak pro nic za nic párkrát švihla bičíkem do slabin.

“Nová Markýza de Sade.”

Na jízdárně to na místní stájové poměry docela šlo. Tedy až do chvíle, kdy  černá kobylka vyhodila a jedna z oněch věčně se hašteřících holek se jí svezla pod zadní. Kobylka nejprve nad ní přešlapovala a pak si šlápla pravou přední do martingalu a začala skákat do kolečka, škrtit se na řemení a plašit.

“Markétko, podrž mi Huga,” Řekl kluk, hbitě seskočil a šel pomoci.

“Co tam jdeš ?” Rozkřikla se Grácie.

“Hlídej si svýho koně!” Černá kobylka se konečně vyprostila z martingalu a kluk jí uklidňoval.

“Seš hluchej nebo co?!”  Holka co se zdvihla ze země na něj tiše štěkla:

“Hleď si svýho. Ty nezvládneš ani tady Huga...” a vytrhla mu otěž Černé z ruky.

“Díky za projevenou vděčnost.” Řekl kysele a vsedl zpět na Huga.

“Víš že pomáhat tady není zvykem.” Řekla vedle něj tiše Markétka, když klusali vedle sebe. Kluk sklopil oči a mlčky se díval na dívčiny nohy a boky v tmavočervených kamaších, jak se rytmicky zdvíhají a hned zase dosedají do sedla. Líbila se mu.

“Já vím.” Pohlédl jí do očí.

“Za sebou, to je vedle sebe!” Grácie nechala vystřídat holku, která spadla z Černé jinou. Nálada klesla na bodu mrazu a ve vzduchu viselo napětí. Kompars holek sledoval jednu ze svých řad, která měla nyní pod sebou plašící se Černou. Stalo se, co se stát muselo - Černá znovu vyhodila, holka se jí svezla pod břicho a noha jí zůstala ve třmenech. Černá jí tahala za sebou a holku nenapadlo nic lepšího, než si dát ruce za hlavu a nechat se vláčet škvárou jízdárny. Grácie okamžitě přicválala, což kobylku ještě více poplašilo a ta před ní začala utíkat.

“Vidíte, to máte z toho, že se mezi sebou pořád navzájem pomlouváte a schazujete. Černá to cítí a pak je pro ni hračkou vás setřást.“ Jízdárnou zavládlo ticho před bouří.

“Slez z toho koně, pane chytrej.” Pronesla tiše přes rameno Grácie. “Uvidíme jak si s ní poradíš ty!” Kluk slezl dolů a Markétka z povzdálí sledovala, jak si bere Černou. Z jízdárny šli dál polní cestou, která vedla souběžně se silnicí. Černá se poplašila, vyhodila předníma, pak zadníma, a vyrazila kupředu rovnou mezi řítící se auta. Kluk jí po dvou, třech skocích otočil a zastavil. Poté vrátil zpět do řady.

“Co to děláš?!” Zaječela Grácie, očividně zklamaná, jako ostatně všichni mimo Markétky, že kluk je ještě nahoře. Černá už pak byla hodná.

Den nato ráno vyjížděl Rychtář se žluťákem bez kluka a bez Vihara. Nechtěli příliš dráždit. Žluťák naklusal třešňovou alejí provázen pohledem dvou modrých očí.

“Ahoj,” ozvalo se nesměle za ním.

“Čau Markétko.” Řekl a znovu hleděl do třešňovky. Pak se otočil a řekl:

“Tak co, vezmeme ryzku ven?”

“Tobě snad přeskočilo.” Volala za ním.

“Co když nás někdo uvidí, co když se to dozví Grácie, nebo dokonce Honza...”

“A kdopak by mu to vyžvanil prosím tě?” Markéta vešla do stáje, ale to už  kluk vedl nasedlanou ryzku ven.

“Tak jdeš?” Otázal se.

“Neboj, než se pan Rychtář vrátí, tak jsme zpátky.” Řekl a vyhoupl se do sedla.

“Krok ryzáčku.” Jemně jí nabídl otěž a ryzka poslušně vykročila. Za chvíli poté už byli na jízdárně. Ryzka chodila, klusala přes kavalety a na jemnou pobídku ihned nacválala.

“Já věděl, že to všechno již umíš.” Pochválil ryzku kluk, poklepal jí na krk a nabídl sladké padavče. Ryzka po něm obratně chňapla a rozkousla jej.

“Markétko, pojď teď ty!” Zavolal na dívčinu sedící na ohradě jízdárny.

“Ale jen na chvilku.” Říkala, když jí pomáhal do sedla. Nakonec se chvilka trochu protáhla.

“Jdeme k potoku, nacválej obloukem do kopce a klusem přes louku dolů, počkám na vás u vody.” Řekl kluk, a než Markétka mohla cokoli namítnout, už se hnala cvalem.

“Pomalu, jen pomaloučku...” Klidnila ryzku,

“ták a klus.” Ryzka poslušně zvolnila. U potoka jí sundali sedlo a uzdečku vyměnily za ohlávku. Nechali jí napást do sytosti.

“Podívej, jak jí chutná.” Řekl kluk Markétce.

“Je s námi šťastnější.” Pohlédli na sebe. Ryzka hltavě ukusovala trsy trávy.

“Pozor!” Vykřikla Markétka, když uviděla na obzoru plavou hřívu,

“Rychtář se vrací.”

“To neva, jdu vrátit sedlo, počkej chvíli tady a pak jí zaveď do výběhu.” Když se kluk veškrábal oknem do sedlovny, všiml si, že Ferdovo sedlo je již na svém místě, hned vedle Viharova. Rychle vrátil sedlo i uzdečku na své místo tak, aby nikdo nic nepoznal a vkročil do maštale.

“Na to, jak je mlaďoučká, není vůbec špatná, viď?” Ozvalo se za ním.

“To není.” Odpověděl váhavě kluk, v němž by se v tu chvíli krve nedořezal.

“Viděl jsem vás tam nahoře od hřbitova.” Pokračoval dále Rychtář,

“No, já už musím. Tak zatím. Jo a zítra nepřijdu, tak vemte ráno Ferdu.” Poplácal kluka po zádech jako by nic a máchnutím paže se rozloučil. Do stáje vtrhla Markétka.

“Tak co? Přišel na něco?”

“Viděl nás na jízdárně.” Řekl kluk. Tentokrát zbledla Markéta, až kluka napadlo, že před ním omdlí hrůzou.

“Co teď?” Pípla. Zbytek jí uvízl v hrdle.

“No to nevím co teď, ale zítra ráno máme vzít Ferdu.”

Markétě se povedlo žluťáka nauzdit teprve na třetí pokus. Sice byla vysoká, Ferda však dovedl zvednout hlavu ještě výš. Sedlala jej poprvé.

“Tak co?” Uslyšela za sebou hlas kluka.

“Hotovo.” Tak běžte na dvůr, já vás dohoním.” Řekl. Markéta již dávno dotáhla podbřišník, upravila sebe i třmeny, nasedla (Na Ferdu to bylo jako škrábat se nahoru  na seník. Jakpak se z něj asi padá? Blesklo jí hlavou. Na zem je z něj daleko), a kluk nikde. Pohlédla na temné dveře maštale, pak na plavou hřívu před sebou a zkusila opatrně pobídnout. Žluťák poslušně vykročil. Nebylo to zas tak strašné, jak si to v noci představovala, kůň byl jen trochu vyšší a těžší, zato však o poznání svižnější, než ti tři provozáci, na kterých jí bylo doposud povoleno jezdit. Zkusila zatočit, opsat kruh a vida, žluťák jí poslouchal. Asi proto, že tu nebyly Grácie a ty jízlivý holky, napadlo jí. Prohlížela si žluťáka, jak jej ještě neznala, totiž z jeho sedla a tak jí ani nedošlo, že jsou již venku před vraty. V tu chvíli se za nimi ozvalo divoké zaklapání podkov a vedle nich zabrzdil na štěrku Vihar s klukem na hřbetě. Nevědomky otevřela pusu úžasem a nevěřícně hleděla na ty dva, kteří zastavili vedle nich.

“To na nás ani nepočkáš?” Zeptal se kluk, v černém tričku a přiléhavých džínsách, černých jako hřebcova srst. Vykročili bok po boku vedle sebe k aleji plné dozrávajících třešní. Kluk se postavil ve třmenech, pár jich utrhl a podal dívce.

“Vidíš, to je jedna z výhod velkých koní.” Řekl se smíchem a pak vyprávěl jednu z nesčetných jezdeckých příhod, které zažil pan Rychtář, když ještě vedl na statku jezdecký oddíl a vše okolo koní neřídily jen peníze. Klusali po louce a nyní to byla Markétka, kdo se tajně díval vedle na toho druhého. Kluk, teď, když byl s ní sám, byl pojednou jako jiný. A s jakou, na první pohled nenápadnou jistotou, vedl vraného hřebce. Vihar klenul krk a klusal. Dole u potoka se zvedal trochu na zadní.

“Tak, a teď nacváláme a poběžíme loukou obloukem, až nahoru k lesu.” Markétka pohlédla na kluka.

“Hlavně nevystupuj za jízdy, z Ferdy je to na zem docela daleko, věř mi.” Vihar vyrazil první, následován žluťákem. Markéta co chvíli pozorovala svůj stín letící po zemi a hned zase přes vlající plavou hřívu a uši vlnící se tělo Viharovo. Nahoře se zastavili a vydýchávali. Koně po trysku, kluk s dívkou právě prožitou rozkoší. Byl nejvyšší čas se vrátit.

Scházeli dolů, když tu kluk napřáhl ruku k dívce. Opětovala mu dotek a jejich dlaně se setkaly. Ve stájích, když oba zvedali sedla nahoru na tyče, se jejich těla navzájem o sebe otřela boky. Pohlédli na sebe v očekávání, lehce se objali a černé dívčí oči pohlédly do modrých. Jejich rty, poté co se tak trochu nešikovně hledaly, splynuly v hlubokém dlouhém polibku, takže kluk zapomněl na to, že musí přestavět zpět délku třmenů.

“Kdo byl na Viharovi!” Majitel stájí příšerně zuřil za neustálého nervního přecházení bývalou oddílovou klubovnou.

“Zeptám se ještě naposledy - kdo dnes jel Vihara?! Volal jsem Rychtářovi do práce, ale ten tu dnes nebyl. Tak se ptám: kdo nasral boha a dotkl se toho koně!”

 „Jak víš Honzo, že na něm někdo jel?” Špitla jedna z Grácií.

“Třmeny na mým sedle. Kdo tu byl ráno?“

“Já. Proč?” Řekl kluk neohroženě.

“Ty zmrde...”

“Myslíte si snad, že bych ho zvládl? Vždyť mi nepůjčíte nikoho jiného, než jen Huga...” Opáčil klidně kluk. Markétka se tiše třásla v koutku.

“To je pravda,” rozesmál se na celé kolo majitel stájí, “ty bys na něm nevyjel ani ze dvora.” Klubovnou zazněl nucený křečovitý smích přizvukujícího osazenstva stáje.

“Tak která z vás to byla, vy děvky!” Otočil se náhle k třem Gráciím a klubovna ztichla, jako když utne. Tak to trvalo ještě půl hodiny. Pak práskly dveře a byl klid.

“Dobré ráno pane Rychtář.”

“Dobrý dobrý.” Odpověděl klukovi na uvítanou.

“Volal Vám někdo včera kvůli Viharovi?”

“Volal, to víš že jo. Do práce a pak ještě večer domů.” Kluk klopil provinile oči.

“Je to vážný?” Zeptal se zpříma.

“Víc než si myslíš hochu.” Odpověděl Rychtář. “Sedlej si Vihara!”

“Cože?”

“Marš!” Rychtář zvýšil hlas.

“Za minutu ať jsi s ním venku!” Pak se otočil k nasedlanému žluťákovi a když ho vyváděl ven, tiše pronesl: “pojď Ferdo. Teď hoch teprve pozná, co je armádní jezdecký výcvik.” Ani ne za minutu vyběhl kluk s vraníkem ven.

“Odepni třmeny a podej mi je!”

“Proč?”

“Protože je nebudeš první hodinu potřebovat.” Pronesl Rychtář. Připínal si je právě k zadní rozsoše sedla.

“Nasedej a vpřed!” Vykřikl rázný povel a žluťák vyrazil tryskem z místa. Kluk se sotva stačil odrazit a tak první cvalové skoky projel v leže,  hrudí napříč přes sedlo. Když se konečně v trysku vyškrábal a posbíral si otěže, Vihar letěl vzhůru třešňovkou.

“Stát!” Rychtář zapíchl žluťáka na místě, zatímco kluk přistál na vraníkově krku a zabrzdil až po několika metrech. Vihar se vzepjal a z mohutného zahýkání uskakoval do stran. V sedle to bez opory třmenů podstatně více klouzalo a dalo to práci udržet se.

“Srovnej si koně a sedmkrát obklusat kol dokola louku!”

“Nejdřív se musím srovnat sám.” Namítl kluk. Levačkou držel otěže a pravicí se rovnal za džínsami.

“Marš!” Nenechal jej cvičitel a přetáhl je oba dlouhým jízdárenským bičem. Po páté louce toho začínal mít dost i Vihar a začal mohutně pěnit v hubě, až sliny kapaly z otěží. Kluk na tom nebyl o nic lépe.

“Šestou jeď celou v hlubokém sebrání!” Houkl za ním.

“A sedmou nás oba posbíráš ze země.” Zasykl kluk v odpověď bolestí. “Srovnej se sakra! Vždyť jsme ještě neskončili rozcvičku...” Po sedmé louce vrátil třmeny a nechal kluka, aby si je v kroku připjal. Při pohledu na klukovy do krve rozedřené vnitřní strany stehen a kolen se slabě pousmál. Zastavili se.

“Tak, teď se postav na sedlo, vší silou se odraž, a skoč mu přes hlavu.” Kluk se snažil, ale v nohách ubylo sil.

“Nedivil bych se, kdyby tě za tu ránu do hlavy nakopal. Zkus to ještě jednou a celou svou silou!” Kluk tak tak se sotva znovu vyškrábal nahoru do sedla. Vyčkal, až Vihar přeci jen trochu skloní hlavu a pak dal do odrazu všecek zbytek sil.

“Dobrý. A teď si zkrať třmeny… Jo to by šlo. A tryskem dolů přes údolí. Hyjé!” Rychtář zavýskl a vší silou šlehl Vihara po zadku bičem. Ten vypálil všema čtyřma dopředu a letěli, aniž by se snad dotýkali země. Viharovi od huby lítaly chuchvalce pěny a jak v trysku divoce dýchal, ozývalo se z jeho plic a krku rytmické „chru - chru!” Skočili koryto potoka, jednu strouhu, odrazili se na cestě a přistáli v druhé. Pak si kluk jen pamatoval, jak se Viharovi podlomily přední, jak se kol jeho hlavy mihla černá hříva a kopyta s na slunci se na zlomek okamžiku zablyštícími se podkovami. Pak rána a nic než jako hřebcova hříva černočerná prázdnota. Když přišel k vědomí, rychle přepočítal kosti a vyskočil ze země.

“Jseš v pořádku?!” Volal naň Rychtář nahánějící mu po louce kroužícího Vihara. Kluk zakýval hlavou.

“To je dobře. Zkusíš to ještě jednou a trochu z rozmyslem. Do toho chlapče!” Vihar však nechtěl zpátky přes vodu. Pamatuj dobře, zněla mu v uších Rychtářova slova, když mu tenkrát poprvé půjčoval svého žluťáka:

„Co mu ukážeš, to musí přejít či přeskočit, i kdyby jsi tam stál hodinu a namlátil ho tam tyčí. Jinak mi kazíš koně! Tohle nemá co dělat z Honzovou zbytečnou surovostí.“

Hřebec si však dal říci a odevzdaně šlápl do vody.  O chvíli později, když vyklusali zpátky k třešňovce, letěli zase tryskem. Tentokrát se mu podařilo přibrzdit a posbírat Vihara v dostatečném předstihu, rovněž Rychtář se žluťákem za potokem natryskal a doběhli až ke hřbitovu, kde ležely tři klády nařezané z větrem vyvráceného prastarého buku. Nacválali a Hop! Přenesli se přes nejsilnější kmen dobře metr dvacet v průměru. Kluk sice při tom vypadl ze třmenů, ale ty dva další díky předchozí průpravě skočil i bez nich dobře.

“To stačí jezdče, máš dost ty i Vihar.”

“Proč pro mě tak riskujete?” Zeptal se kluk.

“Vyprávěl jsem Ti už, jak mne, když jsem byl v tvých letech, bylo to sotva deset let po válce, cvičil starý důstojník od jezdectva?” Odpověděl otázkou Rychtář.

“To máš tak, dral nás z kůže, koně i lidi. Nebylo dne, aby na jízdárně nepadl vysílením kůň. Několik jich vždy stálo nacajkovaných opodál, připravených na střídačku. A těch svalnatých chlapů, co se kácelo ze sedel v křeči jak hrušky. Zdál se nemilosrdný, bezcitný a někteří si to o něm i mysleli - ale a v tom se od dnešní doby lišil - měl čestné srdce, nikoho NIKDY a před nikým NESCHODIL, neponížil, nečinil rozdíl mezi chudým a bohatým, ani ve výcviku, ani v přidělování koní. Všímal si, jak se kdo staví k výcviku a k práci. Lidi dřeli jako koně a koně jako lidi, avšak on vždy věděl, měl na to čich, kam až může u toho kterého člověka či koně zajít, a věděl dobře, na co kdo má, komu co může svěřit a kdy má kdo opravdu dost. Krom toho nás naučil, kterak se postarat o těžce pracujícího koně v tvrdých podmínkách. Jak víchovat, zahřát koně, který je na pokraji zhroucení. Léčit všemožná zranění, nemoci a tak.”

Vcházeli do vrat maštale. Kluk žuchnul na zem jako pytel ječmene.

“Ty vypadáš! Hůř než ta nebohá ryzka. A co teprve tady Vihar.” Zalomila rukama Markétka a pomáhala mu ze země.

“Cože nejsi ve škole?” Namítl Rychtář. Kluk s hřebcem svorně doklopýtali do boxu, a než mu sundal sedlo, Vihar padl jako podťatý k zemi do slámy, kterou přichystala Markétka. Vedle se složil kluk.

“Snad tě ta jízda tolik nezmohla,” nechal se slyšet z protějšího boxu Rychtář,

“my takhle cvičili celé dny, zalykali se v horku i křehnuli v mrazivé vánici.”

Kluk se odpotácel do sedlovny. Když zdvíhal sedlo, padl na zem a sedlo na něj. Markétka mu nakonec pomohla. Vrátil se znovu do stáje. Vihar odpočíval.

„Příští týden si odvážím žluťáka k sobě domů.” Řekl Rychtář tiše.

„Na ber, tady je má adresa. Jezdeckou zkoušku jsi vlastně dnes složil, tak ber a přijeď.”

Seděli v klubovně. Markétka namočila vatu a ošetřovala klukovi sedřené lokty.

„Pálí?” Ptala se starostlivě. Zacukal bolestí.

„Ani ne.” Protáhl statečně. Více než kysličník, kluka léčily doteky jejích dívčích rukou.

V sobotu přišla Markétka na návštěvu.

„Tak co?” Ptal se ve dveřích. 

„Zatím nic. Grácie přišly až druhý den ráno, a na Vihara se nikdo od toho výstupu neodvážil zblízka ani pohlédnout.“

„A naše Ryzka?“

„Zatím jí dávají pokoj. Majitel stájí je prý na obchodní cestě. Vrátí se až příští týden.“

„A ty chybíš ve škole?”

“Do středy.”

“Takže?”

“Takže v pondělí ráno.”

“To myslíš vážně? Víš vůbec co děláš?” Pohlédla na něj černýma očima.

“Na, princezno, Vihar je teď na chvíli tvůj. Prohodíme si koně.”

“Víš opravdu co děláš?” Zopakovala svou otázku.

“Jo a docela přesně.” Řekl se smíchem: „Svěřuji v Tvou moc nedostižný sen a zároveň černou hrůzu všech holek týhle stáje.” Pomohl dívce do sedla a když jí povoloval přezky třmenů, napůl nechtěně a napůl schválně se dotýkal jejích stehen svírajících Viharovo tělo. Voněla dívčí vůní.

A tak Markétka jako první ze všech okusila hřebce Vihara. V kroku, klusu, cvalu, trysku i skoku přes vyvrácené stromy v lese. Když se však vraceli do stáje zahleděni do sebe, kluk opět na Viharovi, ani jeden z nich si nevšiml, že je někdo ze shora z půdy sleduje. Stopy zakázané jízdy zahladili jako obvykle. Již v tom získávali mistrnou dokonalost.

Házeli z půdy seno. Kluk pojednou odhodil vidle a chytil zezadu předkloněnou Markétku kol pasu a složil jí do sena.

“Tak zítra ráno naposledy. Pak už tu nebude Ferda a s ním odejde i pan Rychtář.”

“Zítra.” stačila říct, než si vzal její šarlatové rty. Před tím, než se jich zmocnil podruhé stačila vydechnout svůj dík:

“Bylo to moc krásné.”

“Napadá mne ještě jedna o mnoho víc vzrušující  jízda...” Markétino tělo jej rozohňovalo a krev mu tloukla v tepnách stejně jako Viharovi v trysku. Přitiskl se na dívku a vší silou jí sevřel v náručí. Zasténala rozkoší, která ve vlnách začala rozechvívat její drážděné tělo.

“Tak co bude s tím senem?” Volal kdosi nahoru. Vysmekla se mu a zvedla ze země vidle.

Zítra čekal marně. Markétka ráno nepřišla a tak až zaopatřil celou stáj, nenapadlo ho nic hloupějšího, než nasedlat Vihara a vydat se dívce naproti. Slunce stálo již vysoko na obloze a pak se stalo to, co se dřív nebo později stát muselo: Auto majitele stájí provázené Avií na přepravu koní zahlédl pozdě, a krom toho i když hnal hřebce tryskem, nemohl je na silnici nepozorovaně předhonit. Vzal to tedy obloukem po polích a zadem kol jízdárny, kde vletěl do houfu holek věčně se motajících kol maštale. Tehdy pochopil, že je vše prozrazeno. Naposledy pobídl vraníka a k němému úžasu všech s nenucenou elegancí vcválal na dvůr, jakoby takhle přijížděl každého dne, (tedy poslední týdny tomu vlastně tak bylo) seskočil z Vihara, vytáhl třmeny, povolil podbřišník aby si kůň vydechl, rozepnul mu nánosník a vedl ho ke dveřím maštale. Majitel stájí zrovna bral od pana Rychtáře pět tisíc za ustájení žluťáka, kterého Markétka spolu s Lenkou odváděly ven k avii. Možná by se i podařilo proklouznout, nebýt toho neobvyklého ticha, co se rozhostilo napříč dvorem.

“Ty hajzle!” zařval majitel stájí a rozeběhl se k nim. Vší silou jej udeřil do krku pěstí zkušeného hospodského rváče. Kluk nečekal ránu a tak odletěl pár metrů a složil se na zem.

“Tak dost!” “Zařval od Avie Rychtář a rozeběhl se k nim.

“Táhni z mý stáje, parchante! Ty nulo, jak jsi se jen mohl opovážit šáhnout na mýho Vihara!” Hlas mu začal přeskakovat.

“Nech ho!” Rychtář se na sebe pokusil upoutat pozornost, což se mu podařilo, takže majitel stájí tiše sýpal:

“A co ty, ty bolševická zrůdo! Táhni dřív, než ti tu tvou herku votrávim! Už tady dávno ničemu nešéfuješ, rozumíš?!”

“Pojď chlapče, pojď plaváku zlatohříváku. Tady už nejsme vítáni.” Řekl klidným hlasem pan Rychtář, v levačce držel vodítko a v pravačce bezvládného kluka s nalomenou klíční kostí.

“Poženu to k soudu, budete platit jak mourovatý, na to vemte jed!” Zahrozil podnikatel za odjíždějící Avií a zabouchl za sebou dveře bývalé kanceláře jezdeckého klubu.

Teprve za notnou chvílí poté, ze všech děr a koutů počalo vylézat osazenstvo stáje. Vihara stále stojícího uprostřed dvora, hrabajícího kopytem a šmejdícího bezcílně čumákem po zemi, se nikdo neopovážil dotknout. Ani Markétka. Teprve když mu přepadla otěž přes uši, napadlo jednu z Grácií zavést hřebce do svého boxu a odstrojit.

Snad celou čtvrt hodinku pak ještě trvalo, než se odvážily to udělat.

---oOo---

“Markéto!, Markéto počkej, copak mě nepoznáváš?” Zavolal za ní a rozběhl se přes ulici. Přidala do kroku.

“Hele nech mě!” Odsekla. Zarazil se. Takovým tónem s ním ještě nikdy nemluvila. Hleděl do Markétiných černých očí, avšak nemohl je poznat.

“Jak to teď vypadá ve stáji? A proč jsi se mi neozvala? Psal jsem Ti dopisy...”

 “Protože!“ Odsekla mu s nebývalou tvrdostí v hlase.

„A nech mě na pokoji! Já chci jezdit na koních, to je jediný co mě baví a zajímá, ne tak jako ty. S každým se hned dostat do křížku!”

“Ach tak.” Posmutněl kluk.

“A to, co mezi námi bylo?”

“Co jako?!” Pronesla v strojeném údivu.

“Ty sis vážně myslel, že tě miluju?”

“Tak trochu.” Řekl a srdce se mu sevřelo.

“Jsi ještě naivka. Já chci koně. Jezdit, užívat si. A co máš ty?”

“Čtvrtá Grácie.” Uklouzlo mu.

“A já...” Oči mu překryl závoj slz. Chtěl polknout, ale nešlo to. Teď už nešlo vůbec nic...

____

    Ryzka vyběhla do výběhu. Zastavila a řehtavě zapištěla s ocasem na stranu. Pár kapek něčeho lesklého pokropilo trávu pod ní. Boky se jí vzrušeně zdvíhaly a klesaly. Na klisničku přišla první velká říje v jejím životě. Markétka si sice všimla, že je její svěřenkyně nějaká divná, avšak nevěnovala tomu pozornost. Vyvedla jí do výběhu, zvedla pár tyčí a zasunula je, aby zavřela ohradu. Nevšimla si, že u výběhu není sama. Sotva se otočila, ke klisničce přistoupil kluk a objal jí kol krku, hladil ji a vzal za hřívu, jako onoho dne, kdy se viděli poprvé, a se slzami bezmocnosti v modrých očích hleděl za odcházející Markétkou. Sám byl v tom stavu, v jakém byla říjící se Ryzka.

Přál si být hřebcem, a Ryzka zas lidskou dívkou.