Probíral jsem se utrženou brázdou v poli, na stopě nevyřčené gondoly s pobřežním pěvcem. Plápolal jsem ke snu, který se mi nořil stále neopatrněji do dlaní, až jsem vzal kámen a hodil jsem k předurčenému místu vzletu. Duny oranic poplakávaly po dešti, pod nohama rodiny něh. Vzlétl jsem. Nejprve jsem shlédl celé pole z kraje na kraj, s detaily a bez detailů a poté jsem vyzkoušel svá křídla. Zvláštní! Takové vrozené, že jako gesta nevnímáme, mávání křídel taktéž ne. Jen si řekne cosi vně, že si přeletíme pole k jabloni a dlaně křídel mávnou, mávnou dvakrát s přesnou silou tak, že jsme tam, kam jsme chtěli. Tedy pro jablko, uvnitř kterého se rozdávají křídla. Přišel jsem jen poděkovat a předvést se. Nuže, prolétnu čímkoliv se zachce. Plním si své dětství. Jaká radost, jaká volnost. „Musím to popsat, zapsat si alespoň slovo, které by mé létání a volnost vyřešilo tak přesně, že čtenář vzlétne také...“ Usedl jsem tedy k rušné ulici, složil křídla a trhl sebou. Nebylo jak a čím psát… A vím proč jsem nečetl nic od anděla...
|