Zamrzla jsi do ledu svých životů a všem těm trnům šeptáš tichým tónem ukolébavky šípkových princů. Bludiště tupých rohů a děravých stropů lapají dechy po tvých stínech a ty křičí mučidly radosti svého zrcadla. Přestávám počítat zrnka prachu vykoupaná v poušti. Dýchám skrz roušky a všechen kyslík si říká pomíjivý. Radost z agónií přestává být výsadou – stává se houpačkou a kolotočem kolem tvého i mého krku. Hladíš motýlí křídla za rozbřesku a kolem tebe je armáda ulit vyžraných mravenci. Mramorové sloupy podpírají mraveniště a válečníkům podávají pocty králů. Zapadáš do země a poslední záhyby tvých prstů letí k nebi…
Mozaika křišťálových kapek rozehrála představení na pozadí rozlehlých světů. Vpíjíš se temnými lány mraků do šmouh vlnících se stébel. Rozprostíráš se ledovými paprsky dávících se nadějí a na západě stejně tak jako na východě přiléhá tma.
Opona v křečích padá do prázdna a němí posluchači bez rukou tleskají. Oči jim zapadají do mrtvých sálů svých životů a divadla hoří v základech. Řev draků na předměstí přivolává naději, ale naděje utonula v představách a snech pozemských duší. Byvše omráčeni kamennými síněmi svých předků, s otevřeným chřtánem přemýšlíme vznešeněji. Kamenné podstavce rostou vzhůru a stropy sousedící s nebi uvadají na zápraží pýchy.
Generace po generaci kovají v ledu podobizny podobizen svých odrazů a sebe sama. V návalu nadšení přehlížejí tropické pásy a topí se až po pás ve svých skořápkách. Je to neutichající melodie kolovrátků s předeny řezajícími pohyby času, plynoucího deštěm následovníků svých vzorů.
|