Ještě mi v hlavě dozníval sen, když jsem se otevřela slepené oči.

Ježiš, já bych jedla!

Ani pořádně nevím, co se mi to zdálo. Pokaždé to zapomenu dřív, než se stačím posadit na posteli.

Ještě spí. Snad první chlap co nechrápe.

Vybavuju si jen tu část, kdy jsem s někým (nevím s kým) seděli u malého stolku v baru a já si všimla, že můj společník je celý zapatlaný od bláta. Pochlubil se, že už takhle chodí druhý den.  Zeptala jsem se, proč se neumyje.

"Až za pět dní, ještě je čas."

"Proboha, proč?"

Najednou kolem nás sedělo a postávalo asi deset dalších lidí (jako kdyby tam byli celou dobu) a všichni se mé otázce smáli. Byla jsem jediný blbec v místnosti, který TO nevěděl a taky jsem se tak tvářila.

"Chlapi se přece mejou jednou za dva týdny, copak ty to nevíš?" pošeptala mi se smíchem holka vedle mě. Aha. Tak už jsem v obraze.

Odkopala jsem peřiny a bosky přeběhla do kuchyně. Lednička sice nebyla úplně prázdná, ale těch pár věcí, co jsem viděla, se ke snídani hodily jako střevíčky k montérkám. Nakonec jsem našla pár vajíček. No žádná sláva, ale aspoň něco... Hodila jsem je na pánev, postavila na kafe a vrátila se do postele. Pořád jsem musela myslet na ten pitomej sen! Dokonce jsem se přistihla, že uvažuju o tom, jestli chlapi vážně takhle šetří vodou a mýdlem.

Čtrnáct dní... Pěkná hovadina. Ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi tohle už dřív někdo říkal a v tom snu jsem si to jen připomněla. Ach jo. Proč mi vrtaj hlavou takovýhle ptákoviny?! Už z toho magořím... Příště nejspíš budu přemýšlet  nad tím, jestli je možný spolknout kaktus.

Leží ke mně zády. Takový skoro hočičí záda... Čtrnáct dní je blbost. I když... Vzala jsem z nočního stolku lihovku a mezi dva bederní obratle napsala drobným písmem dnešní datum.

Pořád spal. Třeba se za dva týdny uvidíme. Nebo si to přečte někdo jiný. Nebo taky nepřečte... Co já vím...

Zase jsme seděli v baru. Tentokrát se diskuse točila kolem pěstování jakýchsi cizokrajných rostlin, které pomocí svých dutých listů dokázaly napodobit lidský hlas. Jedna z nich stála před námi na stole...

Když jsem otevřela oči, bylo už jedenáct pryč. Holčičí záda vedle mě zmizela a do místnosti proudil čerstvý vzduch dokořán otevřeným oknem.

V ruce jsem pořád držela otevřenou lihovou fixu, která mezitím vytvořila na prostěradle flek tvaru a velikosti mexické tortilly. Sporák byl vypnutý a propálená pánvička i s tím, co zbylo z mých vajíček, vystavená na lince.

Právě jsem si znovu uvědomila, jak velký mám hlad...

Kdybych v šuplíku nenašla půl tabulky dávno zapomenuté čokolády, řekla bych, že tenhle den vážně nebude stát za nic...