Život-neživot
Kdybych nebyla blbá, mohla jsem si dál užívat svýho života. Skoro nic mi nechybělo. Proč já kráva lezla do toho podělanýho pajzlu… Já vim, chtěla jsem Patrikovi dokázat, že se bez jeho peněz obejdu, a že ho vůbec nepotřebuju. Chtěla jsem dodělat školu, a neměla svý peníze.
Takovej pech… První den v „práci“ jsem měla hned tři zákazníky. První mě vzal k sobě do auta a chtěl ho jenom vykouřit. Byl to pracháč, a tak jsem si pro začátek vydělala celkem dost. Druhej mě odvezl na polní cestu za městem. Byl trochu na mol, pořád se mu nechtěl postavit, ale po chvíli snažení se konečně udělal. S penězma už to tak slavný nebylo, ale aspoň něco. Třetí chlápek mi změnil život. Položil mě na zadní sedačku svýho ojetýho auta. Zalehl mě. Cejtila jsem jeho vzrušení. Chtěla jsem, aby mi zaplatil předem, ale prej „času dost…“. Pak už si nic nepamatuju. Ten parchant mě uspal.
Probudila jsem se ve špinavym zatuchlym pokoji se zazděnym oknem. Holý zdi, studená podlaha, plesnivý kouty, žárovka a smrad. Dvoje dveře. Vstala jsem a lomcovala s většíma z nich. A nic. Zamčeno. Menší vedly do „koupelny“. Pochybné umyvadlo, záchod se stoletou špínou a zrcadlo s velkou vrstvou prachu tvořily veškeré vybavení místnosti. Zhnuseně jsem se vrátila na postel. Zábly mě nohy.
Po chvíli zarachtal klíč v zámku. Vešel ten parchant. Slizce se na mě podíval. A už si svlíkal kalhoty. Nemluvil. Chtěla jsem vědět, proč mi to udělal, kdy mě nechá jít a plno dalších věcí, ale nebyl na to čas. Vrhnul se na mě. Nemělo smysl se bránit, akorát bych zhoršila situaci. A tak jsem držela a nechala ho se vyřádit. Ale jemu se to tak evidentně nelíbilo. Začal mě mlátit. Řval. Nadával. Brečela jsem. Naprosto bez efektu. Takhle vypadá zoufalství, blesklo mi hlavou. Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Po jeho odchodu se mi nesmírně ulevilo. Záhy mě ale přepadla beznaděj. Nikdo mě tu nenajde. Jsem bůhvíkde. S Patrikem jsem se nedávno pohádala a nikoho jinýho už nemám. Jsem sama. Vlastně ne, je tu se mnou pět pavouků a jeden úchyl.
Večer (aspoň myslím, že už byl večer) přinesl jídlo, který se nedalo jíst a vodu. Udělalo se mi blbě. Měla jsem obrovskej hlad, ale jíst jsem nemohla. Určitě je v tom zase něco na spaní. Já nechci spát. Chci se odsud dostat. Musí existovat způsob. Bušila jsem na dveře, volala o pomoc, řvala.
Přišel on. Teď už nevypadal hrůzostrašně. Ale slizkej byl pořád. Sedl si vedle mě na postel. Představil se jako Dan. Nezajímalo ho, jak se jmenuju já. Nepustil mě vůbec ke slovu. Vyprávěl mi o svých dětech. O tom, jak je moc miluje. Manželka se chce dát rozvést. A ani jeden se dětí nechce vzdát. Musí se s ní usmířit, ale neumí se ovládat. Potřebuje někoho, koho může mlátit místo ní. Nemůže si pomoct. Pořád se mi omlouval, tvrdil, že za to nemůže, ale že své děti miluje nadevše, a kdyby mlátil manželku, musel by se s nimi úplně rozloučit. Pak odešel.
Mohla uběhnout tak půl hodina a vrátil se jako vyměněnej. Z očí mu šlehaly blesky. Shodil mě z postele na zem, dal mi pěstí do břicha a pořád řval, ať mu neberu jeho miláčky, že na ně nemám právo… Mlátil mě čím dál víc. Pak si už na nic nevzpomínám. Byla jsem asi nějákou dobu v bezvědomí. Probudila jsem se do ticha pokoje, třásla jsem se zimou a po obličeji mi stékala krev. Snažila jsem se dostat na postel, ale marně. Zase jsem usnula.
Když jsem se probudila, ležela jsem na posteli. Vedle byl čaj a dva čerstvé rohlíky s máslem a medem. Najedla jsem se. Každý pohyb mě bolel. Stále jsem si opakovala, že se mi všechno jen zdá a jen co se probudim, budu ležet vedle Patrika v jeho bytě.
Trvalo to příliš dlouho na to, aby to byl sen. Podle svýho cyklu jsem počítala měsíce. Zatím uběhly asi tak dva. Přesný to moc nebylo - neměla jsem prášky, celej cyklus se tím pádem rozhodil. Třetí měsíc byl hrozně dlouhej. Připadlalo mi, že už to jsou dva měsíce, ale časový odhad jsem neměla - světlo tu bylo stále stejný, ven jsem neviděla, některé dny jsem prospala, občas byla v bezvědomí… Měla jsem divný pocit. Menzes stále ne a ne přijít. Nechtěla jsem si připustit, že bych byla těhotná s tim prasetem. Ale všechno tomu nasvědčovalo. Už dlouho jsem se chtěla zabít - utýct od toho všeho tady, ale nenašla jsem sílu.
A teď jsem v tom…
Pak mě ale napadlo, že by se toho dalo využít. Dám mu dítě, on mi dá pokoj a pustí mě. Když za mnou po dlouhé době přišel v dobrém rozpoložení, řekla jsem mu, že čekám jeho dítě. Vůbec ho to nepřekvapilo. Jen si něco zamumlal. Nastalo krásný období. Chodil za mnou jen s jídlem. Všeho násilí nechal. Až na výjimky, občas se opil tolik, že zapomněl, že se musí krotit.
Dan si nastudoval nějáký knížky o domácim porodu. Vše připravil. Vše bylo dokonalé. Až na tu bolest. Byla nesnesitelná. Ale netrvalo dlouho a dítě vylezlo. Řvalo podobně jako jeho táta. Dan ho omyl. Neukázal mi ho. Byla jsem vlastně ráda. Nenáviděla jsem to dítě, nenáviděla jsem Daniela, nenáviděla jsem sebe.
Každá máma tvrdí, že její dítě je nejhezčí a neúžasnější ze všech. To já říct nemohla. Nebyla jsem na dítě připravená a nenáviděla jsem ho. Nemohlo mi připadat krásný. Bylo odporný - slizký po tátovi. Ale musela jsem se o něj starat. Kojila jsem, houpala ho, když řvalo a přebalovala. Dan přicházel častěji než dřív. Miloval SVÉ dítě. Úplně mě přestal mlátit. Myslím si, že zase začal bít svou ženu. Teď mu bylo jedno, že nedostane zpátky své děti, měl malého Danečka. Hrál si na šťastnou rodinu. Vystačil si s malým sám. Navrhla jsem, že by mě mohl pustit. Slíbila jsem, že budu mlčet. Chtěla jsem domů. Nechtěl o tom ani slyšet. Bál se, že bych je prozradila a on by o Dana přišel.
Vzdala jsem své snažení. Vlastně jsem si nemohla na nic stěžovat. Měla jsem střechu nad hlavou a jídlo. Smířila jsem se s tím, že školu už nedodělám. Pracovat jsem jít nikam nemohla. Musela jsem být „doma“. Ale mohla jsem využívat celý dům, ne jen ten plesnivý pokoj. Zamykal nás. Ale já se už ani nesnažila utýct. Svůj boj jsem vzdala. Podřídila jsem se. A žiju tenhle život-neživot.
23. 4. 2006
|